Dva v bytě- ona přes týden, on o víkendech

/ Klára Kubíčková, nakl. Host

Kon­cept, hra, arte­fakt, pokus o ino­va­ci tak kon­zer­va­tiv­ní­ho média, jakým kni­ha je. Pří­běh? Točí se kolem sdí­le­né­ho bytu, kte­rý Daniel obý­vá o víken­du a Zuza­na přes týden. Kaž­dý v něm zane­chá­vá své otis­ky, kaž­dý v něm žije svůj život, chtě nechtě je jejich byt neje­nom časo­vě roz­dě­lu­je, ale i pro­sto­ro­vě spo­ju­je. Jaké to je, pro­mýš­let a tvo­řit tako­vý text? „Oba jsme si na tom radost­ně uje­li,“ říka­jí autoři, Jan Němec a Jana Šrámková. Foto: Jana Plavec
Kon­cept, hra, arte­fakt, pokus o ino­va­ci tak kon­zer­va­tiv­ní­ho média, jakým kni­ha je. Pří­běh? Točí se kolem sdí­le­né­ho bytu, kte­rý Daniel obý­vá o víken­du a Zuza­na přes týden. Kaž­dý v něm zane­chá­vá své otis­ky, kaž­dý v něm žije svůj život, chtě nechtě je jejich byt neje­nom časo­vě roz­dě­lu­je, ale i pro­sto­ro­vě spo­ju­je. Jaké to je, pro­mýš­let a tvo­řit tako­vý text? „Oba jsme si na tom radost­ně uje­li,“ říka­jí autoři, Jan Němec a Jana Šrámková. Foto: Jana Plavec

Kde má koře­ny nápad napsat kni­hu spo­leč­ně tímhle způ­so­bem a jak jste vlast­ně o tom sty­lu a kon­cep­tu mluvili?

Jan: Úpl­ně na začát­ku, snad někdy před dese­ti lety, byla jen chuť napsat něco spo­lu. Pama­tu­ju si, že jsme si dali sraz v Par­du­bi­cích, pro­to­že to je na tra­ti a na půl ces­ty mezi Brnem a Pra­hou. Mě na tom od začát­ku láka­lo najít způ­sob, jak můžou dva lidi psát jed­nu kni­hu. Psa­ní je samo­zřej­mě osa­mě­lá, intim­ní čin­nost, na roz­díl tře­ba od hud­by se spo­lu­prá­ce vytvá­ře­jí obtíž­ně. Snad ješ­tě v dět­ské lite­ra­tu­ře, tam se sou­čin­nost auto­ra a ilu­strá­to­ra před­po­klá­dá, ale v próze a v pří­pa­dě auto­ra a autor­ky? Z chu­ti pak vzni­kl kon­cept a z kon­cep­tu námět. 

Jana: Mys­lím, že ten prvot­ní záblesk nápa­du vedl po něja­ké banál­něj­ší ose, psát tře­ba epis­to­lár­ně, vymě­ňo­vat si dopi­sy a s nimi vypra­věč­skou šta­fe­tu. Ani jsem si ze začát­ku neby­la jis­tá, jest­li šlo jen o řeč­nic­ký moment slun­né­ho dne, nebo je Janův návrh spo­leč­né­ho psa­ní myš­le­ný váž­ně, což se pak potvr­di­lo. Potě­ši­lo mě to, snad mi to i licho­ti­lo, pro­to­že si jeho psa­ní vážím, a sou­čas­ně mě tro­chu štva­lo, že je to jeho osob­ně anga­žo­va­ný pokus vyvést mě koneč­ně zpát­ky z vod psa­ní pro děti, kte­ré za oprav­do­vou lite­ra­tu­ru nepo­va­žu­je. Mož­ná tahle ambi­va­len­ce před­ur­či­la celou spo­lu­prá­ci a vlast­ně i dyna­mi­ku mezi naši­mi posta­va­mi v Bytě, kte­ré k sobě lnou a sou­čas­ně mezi nimi zeje něja­ká pro­past nepochopení.

Jak se ale obje­vil kon­krét­ně Byt a ten nápad tvo­řit dvoj­hlas kolem pro­sto­ru, stří­da­vé péče vzhle­dem k němu?

Jana: Když jsme měli kon­cept, námět vyply­nul úpl­ně při­ro­ze­ně z poví­dá­ní o našich teh­dej­ších byto­vých situ­a­cích. Janek měl chuť opus­tit Brno, ale kvů­li kon­tak­tům by se do něj na víkend rád vra­cel. Já měla zase rodi­nu vše­mi insti­tu­ce­mi pev­ně uvá­za­nou v Pra­ze, ale nemě­li jsme z malé­ho bytu na víkend kam vyjíž­dět. Napadlo nás, že by to v něja­kém lep­ším svě­tě moh­lo zafun­go­vat jako doce­la zají­ma­vý kon­cept sdí­le­ní bytu. A pro­to­že lep­ší svět zaří­dit neu­mí­me, zku­si­li jsme si ho aspoň napsat. A jak se u psa­ní uká­za­lo, kaž­dý ide­ál­ní model má svo­je úska­lí… Tak­že byt a byd­le­ní byly oprav­du pra­pů­vod­ním námě­tem pří­bě­hu, všech­no ostat­ní se orga­nic­ky vyvi­nu­lo, když jsme kaž­dý pro­mýš­le­li svo­ji posta­vu a kon­fron­to­va­li ji se spolubydlícím.

Jan: Já jen dopl­ním, že jako kon­krét­ní předob­raz nám poslou­žil byt, kte­rý jsem v Tábo­ře na Starém měs­tě měl půj­če­ný někdy před tře­mi lety, když jsem dopi­so­val Lili­pu­ti­na. Potře­bo­va­li jsme něja­ké měs­to a mís­to, kte­ré bychom s Janou oba zna­li, spo­leč­ný fikč­ní pro­stor. Je to tak, že Zuza­na a Daniel ten byt sdí­le­jí, podob­ně jako my sdí­lí­me ten román. Máme jeden hřbet.

Jak jste psa­li a jak jste spo­lu mlu­vi­li o pří­bě­hu, kte­rý se vám rodil pod rukama?

Jan: Struč­ně řeče­no, na začát­ku jsme si urči­li spo­leč­ný rámec. Kdo, kdy, kde a co. Jak, to už jsme v dale­ko vět­ší míře necha­li ote­vře­né, abychom uspo­ko­ji­li naši autor­skou svo­bo­du. Potře­bo­va­li jsme sla­dit dva odliš­né poža­dav­ky: aby ty dvě polo­vi­ny romá­nu fun­go­va­ly dohro­ma­dy jako jeden celek a sou­čas­ně aby kaž­dá z nich moh­la být dosta­teč­ně jiná, svá. Pokud vám to při­po­mí­ná téma­ta z part­ner­ské porad­ny, není to náhoda. 

Jana: Takhle to zní straš­ně prag­ma­tic­ky, rámec a sla­dit. Na začát­ku jsme si vzá­jem­ně pojme­no­va­li posta­vy. Kaž­dý si tu svou vymýš­lel a for­mo­val sám, ale jmé­no všich­ni dostá­vá­me zven­ku, a tak jsme to i tady svě­ři­li protistraně.

..............

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu

Kupte si knihu.

Skladem
404 Kč
běžná cena 449 Kč

Další články

Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
Rozhovory

Děkujeme, paní Ireno!

Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
 | nakl. Respekt
Fran­ti­šek Vol­dřich (1998)  je hla­sem gene­ra­ce Z., kte­rá prý vyrost­la v pro­spe­ri­tě a dostat­ku. Hle­dá­ní smys­lu bytí, hra­nic svobo­dy i nabou­rá­vá­ní spo­le­čen­ských kon­ven­cí zachy­til ve své kni­ze Hrdino­vé niče­ho. V čem se lze vyme­zit a bou­řit, když žije­te v libe­rál­ním svě­tě a máte vše­ho nad­by­tek? Je pře­kra­čo­vá­ní záko­na a ris­ko­vá­ní živo­ta tím správ­ným řeše­ním? Pro­vo­ka­tiv­ní román ve sty­lu Klu­bu rvá­čů poklá­dá mno­ho otá­zek.
Rozhovory

Riskují život jen pro momen­tál­ní euforii?

Fran­ti­šek Vol­dřich (1998) je hla­sem gene­ra­ce Z., kte­rá prý vyrost­la v pro­spe­ri­tě a dostat­ku. Hle­dá­ní smys­lu bytí, hra­nic svobo­dy i nabou­rá­vá­ní spo­le­čen­ských kon­ven­cí zachy­til ve své kni­ze Hrdino­vé niče­ho. V čem se lze vyme­zit a bou­řit, když žije­te v libe­rál­ním svě­tě a máte vše­ho nad­by­tek? Je pře­kra­čo­vá­ní záko­na a ris­ko­vá­ní živo­ta tím správ­ným řeše­ním? Pro­vo­ka­tiv­ní román ve sty­lu Klu­bu rvá­čů poklá­dá mno­ho otá­zek.
 | Simona Barešová, nakl. Host
Ještě chvíli celé jablko Alexandry Buršíkové vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým životem a glosuje milníky, kterými si musela projít. Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce, nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.
Rozhovory

Život není vždycky takový, jaký si ho představujeme

Ještě chvíli celé jablko Alexandry Buršíkové vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým životem a glosuje milníky, kterými si musela projít. Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce, nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.