Dva v bytě- ona přes týden, on o víkendech

/ Klára Kubíčková, nakl. Host

Kon­cept, hra, arte­fakt, pokus o ino­va­ci tak kon­zer­va­tiv­ní­ho média, jakým kni­ha je. Pří­běh? Točí se kolem sdí­le­né­ho bytu, kte­rý Daniel obý­vá o víken­du a Zuza­na přes týden. Kaž­dý v něm zane­chá­vá své otis­ky, kaž­dý v něm žije svůj život, chtě nechtě je jejich byt neje­nom časo­vě roz­dě­lu­je, ale i pro­sto­ro­vě spo­ju­je. Jaké to je, pro­mýš­let a tvo­řit tako­vý text? „Oba jsme si na tom radost­ně uje­li,“ říka­jí autoři, Jan Němec a Jana Šrámková. Foto: Jana Plavec
Kon­cept, hra, arte­fakt, pokus o ino­va­ci tak kon­zer­va­tiv­ní­ho média, jakým kni­ha je. Pří­běh? Točí se kolem sdí­le­né­ho bytu, kte­rý Daniel obý­vá o víken­du a Zuza­na přes týden. Kaž­dý v něm zane­chá­vá své otis­ky, kaž­dý v něm žije svůj život, chtě nechtě je jejich byt neje­nom časo­vě roz­dě­lu­je, ale i pro­sto­ro­vě spo­ju­je. Jaké to je, pro­mýš­let a tvo­řit tako­vý text? „Oba jsme si na tom radost­ně uje­li,“ říka­jí autoři, Jan Němec a Jana Šrámková. Foto: Jana Plavec

Kde má koře­ny nápad napsat kni­hu spo­leč­ně tímhle způ­so­bem a jak jste vlast­ně o tom sty­lu a kon­cep­tu mluvili?

Jan: Úpl­ně na začát­ku, snad někdy před dese­ti lety, byla jen chuť napsat něco spo­lu. Pama­tu­ju si, že jsme si dali sraz v Par­du­bi­cích, pro­to­že to je na tra­ti a na půl ces­ty mezi Brnem a Pra­hou. Mě na tom od začát­ku láka­lo najít způ­sob, jak můžou dva lidi psát jed­nu kni­hu. Psa­ní je samo­zřej­mě osa­mě­lá, intim­ní čin­nost, na roz­díl tře­ba od hud­by se spo­lu­prá­ce vytvá­ře­jí obtíž­ně. Snad ješ­tě v dět­ské lite­ra­tu­ře, tam se sou­čin­nost auto­ra a ilu­strá­to­ra před­po­klá­dá, ale v próze a v pří­pa­dě auto­ra a autor­ky? Z chu­ti pak vzni­kl kon­cept a z kon­cep­tu námět. 

Jana: Mys­lím, že ten prvot­ní záblesk nápa­du vedl po něja­ké banál­něj­ší ose, psát tře­ba epis­to­lár­ně, vymě­ňo­vat si dopi­sy a s nimi vypra­věč­skou šta­fe­tu. Ani jsem si ze začát­ku neby­la jis­tá, jest­li šlo jen o řeč­nic­ký moment slun­né­ho dne, nebo je Janův návrh spo­leč­né­ho psa­ní myš­le­ný váž­ně, což se pak potvr­di­lo. Potě­ši­lo mě to, snad mi to i licho­ti­lo, pro­to­že si jeho psa­ní vážím, a sou­čas­ně mě tro­chu štva­lo, že je to jeho osob­ně anga­žo­va­ný pokus vyvést mě koneč­ně zpát­ky z vod psa­ní pro děti, kte­ré za oprav­do­vou lite­ra­tu­ru nepo­va­žu­je. Mož­ná tahle ambi­va­len­ce před­ur­či­la celou spo­lu­prá­ci a vlast­ně i dyna­mi­ku mezi naši­mi posta­va­mi v Bytě, kte­ré k sobě lnou a sou­čas­ně mezi nimi zeje něja­ká pro­past nepochopení.

Jak se ale obje­vil kon­krét­ně Byt a ten nápad tvo­řit dvoj­hlas kolem pro­sto­ru, stří­da­vé péče vzhle­dem k němu?

Jana: Když jsme měli kon­cept, námět vyply­nul úpl­ně při­ro­ze­ně z poví­dá­ní o našich teh­dej­ších byto­vých situ­a­cích. Janek měl chuť opus­tit Brno, ale kvů­li kon­tak­tům by se do něj na víkend rád vra­cel. Já měla zase rodi­nu vše­mi insti­tu­ce­mi pev­ně uvá­za­nou v Pra­ze, ale nemě­li jsme z malé­ho bytu na víkend kam vyjíž­dět. Napadlo nás, že by to v něja­kém lep­ším svě­tě moh­lo zafun­go­vat jako doce­la zají­ma­vý kon­cept sdí­le­ní bytu. A pro­to­že lep­ší svět zaří­dit neu­mí­me, zku­si­li jsme si ho aspoň napsat. A jak se u psa­ní uká­za­lo, kaž­dý ide­ál­ní model má svo­je úska­lí… Tak­že byt a byd­le­ní byly oprav­du pra­pů­vod­ním námě­tem pří­bě­hu, všech­no ostat­ní se orga­nic­ky vyvi­nu­lo, když jsme kaž­dý pro­mýš­le­li svo­ji posta­vu a kon­fron­to­va­li ji se spolubydlícím.

Jan: Já jen dopl­ním, že jako kon­krét­ní předob­raz nám poslou­žil byt, kte­rý jsem v Tábo­ře na Starém měs­tě měl půj­če­ný někdy před tře­mi lety, když jsem dopi­so­val Lili­pu­ti­na. Potře­bo­va­li jsme něja­ké měs­to a mís­to, kte­ré bychom s Janou oba zna­li, spo­leč­ný fikč­ní pro­stor. Je to tak, že Zuza­na a Daniel ten byt sdí­le­jí, podob­ně jako my sdí­lí­me ten román. Máme jeden hřbet.

Jak jste psa­li a jak jste spo­lu mlu­vi­li o pří­bě­hu, kte­rý se vám rodil pod rukama?

Jan: Struč­ně řeče­no, na začát­ku jsme si urči­li spo­leč­ný rámec. Kdo, kdy, kde a co. Jak, to už jsme v dale­ko vět­ší míře necha­li ote­vře­né, abychom uspo­ko­ji­li naši autor­skou svo­bo­du. Potře­bo­va­li jsme sla­dit dva odliš­né poža­dav­ky: aby ty dvě polo­vi­ny romá­nu fun­go­va­ly dohro­ma­dy jako jeden celek a sou­čas­ně aby kaž­dá z nich moh­la být dosta­teč­ně jiná, svá. Pokud vám to při­po­mí­ná téma­ta z part­ner­ské porad­ny, není to náhoda. 

Jana: Takhle to zní straš­ně prag­ma­tic­ky, rámec a sla­dit. Na začát­ku jsme si vzá­jem­ně pojme­no­va­li posta­vy. Kaž­dý si tu svou vymýš­lel a for­mo­val sám, ale jmé­no všich­ni dostá­vá­me zven­ku, a tak jsme to i tady svě­ři­li protistraně.

..............

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu

Byt

404

Další články

Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
Rozhovory

Děkujeme, paní Ireno!

Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
 | nakl. Respekt
Fran­ti­šek Vol­dřich (1998)  je hla­sem gene­ra­ce Z., kte­rá prý vyrost­la v pro­spe­ri­tě a dostat­ku. Hle­dá­ní smys­lu bytí, hra­nic svobo­dy i nabou­rá­vá­ní spo­le­čen­ských kon­ven­cí zachy­til ve své kni­ze Hrdino­vé niče­ho. V čem se lze vyme­zit a bou­řit, když žije­te v libe­rál­ním svě­tě a máte vše­ho nad­by­tek? Je pře­kra­čo­vá­ní záko­na a ris­ko­vá­ní živo­ta tím správ­ným řeše­ním? Pro­vo­ka­tiv­ní román ve sty­lu Klu­bu rvá­čů poklá­dá mno­ho otá­zek.
Rozhovory

Riskují život jen pro momen­tál­ní euforii?

Fran­ti­šek Vol­dřich (1998) je hla­sem gene­ra­ce Z., kte­rá prý vyrost­la v pro­spe­ri­tě a dostat­ku. Hle­dá­ní smys­lu bytí, hra­nic svobo­dy i nabou­rá­vá­ní spo­le­čen­ských kon­ven­cí zachy­til ve své kni­ze Hrdino­vé niče­ho. V čem se lze vyme­zit a bou­řit, když žije­te v libe­rál­ním svě­tě a máte vše­ho nad­by­tek? Je pře­kra­čo­vá­ní záko­na a ris­ko­vá­ní živo­ta tím správ­ným řeše­ním? Pro­vo­ka­tiv­ní román ve sty­lu Klu­bu rvá­čů poklá­dá mno­ho otá­zek.
 | Simona Barešová, nakl. Host
Ještě chvíli celé jablko Alexandry Buršíkové vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým životem a glosuje milníky, kterými si musela projít. Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce, nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.
Rozhovory

Život není vždycky takový, jaký si ho představujeme

Ještě chvíli celé jablko Alexandry Buršíkové vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým životem a glosuje milníky, kterými si musela projít. Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce, nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.