Jakub Stanjura: Chronická nemoc vás změní

/ Klára Kubíčková, nakl. Host

Mag­ne­tic­ký, fas­ci­nu­jí­cí a pohl­cu­jí­cí. Jakub Sta­n­ju­ra napsal svůj dru­hý román Med­ú­zy a po debu­tu Srp­ny, v němž zkou­mal mani­pu­la­ci v rodi­ně a part­ner­ství, se ten­to­krát pus­til do mis­tr­né ana­lý­zy závis­lost­ní­ho přá­tel­ské­ho vzta­hu dvou tři­cát­nic. Med­ú­zy se tu obje­vu­jí ve dvou rovi­nách — autor odka­zu­je k živo­či­chům, jejichž tělo je améb­ní a žaha­vé, ale také k mytic­ké Med­úze, jejíž děsi­vost pra­me­ni­la z hlu­bo­ké bolesti.
Mag­ne­tic­ký, fas­ci­nu­jí­cí a pohl­cu­jí­cí. Jakub Sta­n­ju­ra napsal svůj dru­hý román Med­ú­zy a po debu­tu Srp­ny, v němž zkou­mal mani­pu­la­ci v rodi­ně a part­ner­ství, se ten­to­krát pus­til do mis­tr­né ana­lý­zy závis­lost­ní­ho přá­tel­ské­ho vzta­hu dvou tři­cát­nic. Med­ú­zy se tu obje­vu­jí ve dvou rovi­nách — autor odka­zu­je k živo­či­chům, jejichž tělo je améb­ní a žaha­vé, ale také k mytic­ké Med­úze, jejíž děsi­vost pra­me­ni­la z hlu­bo­ké bolesti.

Med­ú­zy se točí kolem vzta­hu dvou hrdi­nek. Jak ten vztah definuješ?

Obě­ma je něco přes tři­cet, žijí v Pra­ze a kdy­si spo­lu stu­do­va­ly. Jejich pro­fes­ní ces­ty se sice pozdě­ji roze­šly, přes­to zůsta­ly blíz­ký­mi přítelkyně­mi. Vypra­věč­ka se živí korek­tu­ra­mi tex­tů, Moni­ka pra­cu­je jako novi­nář­ka na vol­né noze. Na prv­ní pohled může jejich vztah půso­bit nezdra­vě, ale jim dlou­ho vyho­vo­val. V ang­lič­ti­ně pro to exis­tu­je výstiž­né slo­vo co-depen­dent, obě jsou na sobě vzá­jem­ně závislé.

Kdy ta závis­lost pře­sta­ne vypra­věč­ce vyhovovat?

Kri­ze v jejich vzta­hu nastá­vá, když začne vypra­věč­ka zaží­vat boles­ti bři­cha. Moni­ka je zpo­čát­ku chá­pa­vá a sta­rost­li­vá, ale brzy si obě ženy začnou uvě­do­mo­vat, jaké roz­dí­ly mezi nimi celou dobu panu­jí. Moni­ka je ambi­ci­óz­něj­ší, roz­hod­ne se opus­tit novi­na­ři­nu, při­jmout lépe pla­ce­né mís­to a vyvá­zat se ze švar­csys­té­mu, zatím­co vypra­věč­ka zůstá­vá nadá­le na vol­né noze. Vzá­pě­tí se uka­zu­je, že pro ni zdra­vot­ní péče není tak dostup­ná, jak by čeka­la: sys­tém sice nabí­zí základ­ní služ­by, ale ty jsou v jejím pří­pa­dě nedo­sta­teč­né, a na kva­lit­něj­ší, sku­teč­ně cit­li­vou péči ona jed­no­du­še finanč­ně nedo­sáh­ne. Do pří­bě­hu se tak postup­ně vplé­tá i dal­ší rovi­na — riva­li­ta. Vní­mám, že spo­leč­nost a její patri­ar­chál­ní uspo­řá­dá­ní ženy skry­tě tla­čí k tomu, aby mezi sebou sou­pe­ři­ly, aby bojo­va­ly o pozor­nost, sna­ži­ly se jed­na dru­hou pře­ko­nat a jiným, méně úspěš­ným ženám zaví­ra­ly dve­ře k mož­nos­tem. Vyrůs­tal jsem v žen­ských kolek­ti­vech a tohle nasta­ve­ní důvěr­ně znám, čas­to v ženách bývá hlu­bo­ko zako­ře­ně­né a vede k poci­tům nedostatečnosti.

Ony spo­lu ale nesou­pe­ří otevřeně.

Přes­ně tak, jejich boje jsou skry­té, zastře­né. Pak Moni­ka zmizí.

Nemů­že­me pro­zra­dit mno­ho, přes­to: jed­nu z pod­stat­ných linek pří­bě­hu tvo­ří pát­rá­ní po Moni­ce, stej­ně tak je tu ale lin­ka pát­rá­ní po dia­gnóze. Vypra­věč­ka boju­je s bolest­mi bři­cha a s řadou sympto­mů spo­je­ných se zaží­vá­ním. Kde se vza­lo ve tvém psa­ní tohle lékař­ské téma?

Je to čás­teč­ně můj pří­běh. Sám boles­ti bři­cha a dal­ší pří­zna­ky zaží­vám, navště­vo­val jsem léka­ře a pro­chá­zel vyšet­ře­ní­mi, čas­to vel­mi poni­žu­jí­cí­mi. Najed­nou se z toho sta­lo moje život­ní téma, kte­ré mi zasa­ho­va­lo do řady mých vztahů.

Nechci pro­zra­zo­vat tvo­ji dia­gnó­zu, ale z kni­hy je zjev­né, že jsi toho v ordi­na­cích zažil hodně.

Žád­ná scé­na s léka­ři v kni­ze není fik­tiv­ní. Sta­la se buď­to mně, nebo něko­mu z mých blíz­kých. Ve stej­né době, kdy zača­ly mé zdra­vot­ní potí­že, zača­la ty své řešit i má kama­rád­ka, kte­ré po dlou­hých a vyčer­pá­va­jí­cích vyšet­ře­ních nako­nec dia­gnos­ti­ko­va­li ade­no­my­ó­zu, vel­mi boles­ti­vé one­moc­ně­ní dělo­hy podob­né endo­me­t­ri­óze. Její zku­še­nost byla o to kom­pli­ko­va­něj­ší, pro­to­že žen­ské­mu zdra­ví se na úrov­ni medi­cín­ské­ho výzku­mu dlou­ho­do­bě nevě­nu­je dosta­teč­ná pozor­nost. Oba jsme ale do jis­té míry zaží­va­li podob­ný pří­stup — poni­žo­vá­ní našich těl i úto­ky na naši váhu.

Jak se nemoc a pát­rá­ní po dia­gnóze promít­ne do živo­ta vypravěčky?

Chro­nic­ká nemoc váš život změ­ní úpl­ně od zákla­dů. Najed­nou neví­te, jak se bude­te cítit násle­du­jí­cí den, a musí­te se pod­le toho zaří­dit. Vypra­věč­ka Med­úz se zpo­čát­ku sna­ží cho­dit na vyšet­ře­ní, ale postup­ně začí­ná být vel­mi pasiv­ní. Zása­hů do její­ho těla je stá­le víc a ona jako by se od těla odo­sob­ňo­va­la. Cítí, že v sobě nosí cosi cizo­ro­dé­ho, nezná­mé­ho, čemu nikdo nero­zu­mí a co se niko­mu neda­ří úspěš­ně odha­lit a popsat.

................

psáno pro Kavárnu Hostu, ukázka z rozhovoru

Medúzy - Jakub Stanjura

Medúzy

399
Medúzy - Jakub Stanjura

Medúzy

279
Srpny - Jakub Stanjura

Srpny

229
Srpny - Jakub Stanjura

Srpny

332

Další články

V těch­to dnech vychá­zí Janu Kuci­no­vi a Kris­ti­ně M. Waag­ne­ro­vé tře­tí romá­ny z jejich ság Koru­na snů a Zla­tá grai. O tom, jaké je to psát tak roz­sáh­lé série, si s obě­ma auto­ry poví­dal redak­tor Jiří Štěpán.
Rozhovory

„Toho, že píšeme obsáhlé ságy, rozhodně nelitujeme,“ shodují se autoři fantasy sérií Koruna snů a Zlatá grai

V těch­to dnech vychá­zí Janu Kuci­no­vi a Kris­ti­ně M. Waag­ne­ro­vé tře­tí romá­ny z jejich ság Koru­na snů a Zla­tá grai. O tom, jaké je to psát tak roz­sáh­lé série, si s obě­ma auto­ry poví­dal redak­tor Jiří Štěpán.
 | Jiří Štěpán, nakl. Host
Kdykoliv přišla mezi příbuznými řeč na jednu z prababiček mého muže, slýchala jsem po celé roky prakticky pokaždé několik stejných vět: jo, to byla ta zlá babička, ta byla zlá! Chudák pradědeček! Čím častěji jsem to slýchala, tím víc mne to dráždilo. - Ditta Kůtová
Rozhovory

Přece se ta paní nenarodila jako zlé mimino?

Kdykoliv přišla mezi příbuznými řeč na jednu z prababiček mého muže, slýchala jsem po celé roky prakticky pokaždé několik stejných vět: jo, to byla ta zlá babička, ta byla zlá! Chudák pradědeček! Čím častěji jsem to slýchala, tím víc mne to dráždilo. - Ditta Kůtová
 | nakl. Vyšehrad
Povíd­ko­vá kni­ha Bian­cy Bello­vé s názvem Dva­a­dva­cet frag­men­tů obsa­hu­je sku­teč­ně dva­a­dva­cet poví­dek, krát­kých a úder­ných, jako by po nich „zby­la mod­ři­na“, jak říká jejich autor­ka. Jaké to je, psát povíd­ky v pro­stře­dí, kde vět­ši­na nakla­da­te­lů věří spíš romá­nům, a odkud se berou bizar­ní moti­vy a vtip­né poin­ty, na kte­rých tex­ty jed­né z našich nej­o­ce­ňo­va­něj­ších auto­rek stojí?
Rozhovory

Bianca Bellová: Vůbec nemám potře­bu něco dopo­ví­dá­vat...

Povíd­ko­vá kni­ha Bian­cy Bello­vé s názvem Dva­a­dva­cet frag­men­tů obsa­hu­je sku­teč­ně dva­a­dva­cet poví­dek, krát­kých a úder­ných, jako by po nich „zby­la mod­ři­na“, jak říká jejich autor­ka. Jaké to je, psát povíd­ky v pro­stře­dí, kde vět­ši­na nakla­da­te­lů věří spíš romá­nům, a odkud se berou bizar­ní moti­vy a vtip­né poin­ty, na kte­rých tex­ty jed­né z našich nej­o­ce­ňo­va­něj­ších auto­rek stojí?