Copak je možné se v pekle, při očekávání vlastní popravy, zamilovat?

V Ducho­vi Pan­krá­ce se vra­cíš do pro­stře­dí romá­nu U severní zdi — do pan­krác­ké věz­ni­ce. Zatím­co děj před­cho­zí kni­hy se ode­hrá­val v 50. letech, novin­ku jsi zasa­di­la do obdo­bí dru­hé svě­to­vé. Na webu Hos­ta sto­jí, že se v kni­ze vra­cíš k pří­bě­hům, kte­ré se do romá­nu U sever­ní zdi nevešly. Vím, že jsi schop­ná psát něko­lik knih najed­nou, tak si říkám, jest­li jsi nepsa­la obě kni­hy para­lel­ně, když ti ty pří­běhy zrov­na kolo­va­ly v žilách?

Para­lel­ně teď píšu tři kníž­ky, úpl­ně bych to ale v zájmu zacho­vá­ní psy­chic­ké rov­no­váhy nedo­po­ru­či­la. Duch Pan­krá­ce se rodil jinak. Při redakč­ních pra­cích na kni­ze U sever­ní zdi jsme se v Hos­tu sna­ži­li dostat do pří­bě­hu taky něja­ké pozi­tiv­ní posta­vy. Jen­že když jsem chtě­la vychá­zet ze sku­teč­nos­ti, nebyl to snad­ný úkol. Kaž­dý pozi­tiv­ní hrdi­na, kte­ré­ho jsem obje­vi­la, kon­čil v těch 50. letech v pan­krác­ké věz­ni­ci hod­ně špat­ně. Takhle jsem se v pát­rá­ní dosta­la pro­ti toku času až do obdo­bí němec­ké oku­pa­ce a úpl­ně náho­dou nara­zi­la na osu­dy dvou zami­lo­va­ných věz­ňů na Pan­krá­ci, odsou­ze­ných na smrt. Do kníž­ky U sever­ní zdi se nako­nec nedo­sta­li. Neho­di­li se kvů­li jiné­mu časo­vé­mu obdo­bí, a ješ­tě dneska si pama­tu­ju, jak mi z Hos­ta napsa­li, že je to pří­liš zžen­šti­lé. Což mě na smrt ura­zi­lo. Já pře­ce píšu ty nej­drs­něj­ší kníž­ky z nejdrsnějších…

A to my víme a tako­vou Kla­bou­cho­vou máme rádi! Co se dělo s těmi dvě­ma dál?

Osud téhle zapo­vě­ze­né lás­ky puto­val do šuplí­ku a čekal tam na svou chví­li. Ta při­šla s loň­ským létem, kdy na mou hla­vu kaž­do­roč­ně dopa­dá pro­kle­tí v podo­bě let­ní roman­tic­ké povíd­ky pro jeden nejme­no­va­ný žen­ský časo­pis. Nejsem vel­ký roman­tik, spíš tragik. A tak jsem navrh­la pří­běh téhle lás­ky roz­dě­le­né mří­že­mi a gilo­ti­nou. Nepro­šlo mi to, čemuž se asi nelze divit, není to čte­ní pod slu­neč­ník, ale pře­svěd­či­li mě, že tohle je téma na samo­stat­ný román. 

My se k oněm zami­lo­va­ným ješ­tě vrá­tí­me, ale teď bych se zasta­vi­la u pro­stře­dí — Duch Pan­krá­ce se z vel­ké čás­ti ode­hrá­vá v celách smr­ti, kde věz­ni čeka­li na to, až se obje­ví na poprav­čím sezna­mu, a v při­leh­lé seky­rár­ně, kde pak umí­ra­li pod gilo­ti­nou. Po vál­ce vzni­kl na mís­tě seky­rár­ny památ­ník, kam člo­věk může zaví­tat v rám­ci piet­ních akcí. Byla ses tam podívat?

Byla jsem tam na jed­né vzpo­mín­ko­vé akci v rám­ci oslav kon­ce vál­ky. To je obdo­bí, kdy jsou tyto pro­sto­ry, stá­le ješ­tě sou­část plně funkč­ní věz­ni­ce, pří­stup­ny veřej­nos­ti. Jinak je vel­mi těž­ké se tam dostat. A vlast­ně to asi ani nedo­po­ru­ču­ju, pokud nejste sil­né pova­hy. Dost čas­to se tam návštěv­ní­ci cítí špat­ně. Malá míst­nost okach­lič­ko­va­ná do bíla, gilo­ti­na, háky s auten­tic­ký­mi pro­va­zy, na kte­rých umí­ra­li lidé, hadi­ce na spla­cho­vá­ní krve, rakve a u kanál­ku do pod­la­hy zažra­né struž­ky krva­vých pra­mín­ků, co už nikdo nedo­ká­zal smýt. Pros­tě pro­fe­si­o­nál­ní jat­ka na lidi a člo­věk nemu­sí být až tak pře­cit­li­vě­lý, aby tam na něj všech­no to utr­pe­ní doleh­lo plnou vahou. Seky­rár­na i rakvár­na zůsta­ly zacho­vá­ny v původ­ní podo­bě, cely a chod­ba se dočka­ly v prů­bě­hu času někte­rých změn, věz­ni­lo se tu i za komu­nis­mu. Prá­vě těhot­né ženy v 50. letech byly údaj­ně čas­to zavře­ny v býva­lých celách smr­ti. Tak­že tam mi pomá­ha­ly obar­vit čer­no­bí­lé foto­gra­fie do správ­ných odstí­nů sku­teč­né motá­ky zde vězněných.

A prá­vě z těch­to motá­ků — té nej­taj­něj­ší poš­ty na svě­tě, jak v romá­nu sto­jí — jsi vyčet­la všech­ny ty tíži­vé pří­běhy, kte­ré se docho­va­ly díky člo­vě­ku, kte­rý dal i název této kni­ze. Jak jsi na Ducha Pan­krá­ce přišla?

Duch Pan­krá­ce byl pro mno­hé z věz­ňů sku­teč­ný posled­ní pří­tel, bez tvá­ře a beze jmé­na. Pod tou­to pře­zdív­kou, kte­rá kry­la jeho pra­vou identi­tu, pomá­hal pře­žít i zemřít. Ve sku­teč­nos­ti Karel Rameš se dostal na Pan­krác za pro­tek­to­rá­tu za hos­po­dář­ský delikt, ale tady se z něj stal nefal­šo­va­ný hrdi­na. Po celé ty roky spo­lu s taj­nou sítí spo­lu­pra­cov­ní­ků z řad věz­ňů i bacha­řů, za obrov­ských ztrát na živo­tech, orga­ni­zo­val pře­dá­vá­ní jíd­la i taj­ných dopi­sů, spo­jo­val odsou­ze­né na smrt s jejich rodi­na­mi tam ven­ku. Poda­ři­lo se mu pře­psat a pro budou­cí gene­ra­ce zacho­vat tisí­ce taj­ných motá­ků psa­ných v celách smr­ti, tře­ba jen něko­lik minut před popra­vou. Včet­ně foto­gra­fií všech ofi­ci­ál­ně popra­ve­ných v seky­rár­ně. Po vál­ce šest tisíc z nich vydal v kni­ze Žalu­ji — Pan­krác­ká kal­vá­rie. S tím, abychom nikdy neza­po­mně­li. A tam jsem Ducha Pan­krá­ce a všech­ny ostat­ní hrdi­ny kni­hy obje­vi­la i já. Když jsem pát­ra­la po osu­dech „mých“ dvou zami­lo­va­ných, nara­zi­la jsem na jejich sku­teč­né dopi­sy a ty mě doved­ly rov­nou k Rame­šo­vě knize. 

..................

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu