Tereza Ševčíková: Psychoterapie není pro každého

Co byste vzkázala lidem, kteří o terapii uvažují, ale stále ji odkládají?

Nejprve bych se zajímala o to, jak se sebou pracovali doposud. Co už vyzkoušeli za řešení svého trápení.  Možná jim jejich téma zatím nenarušuje jejich běžný život natolik, aby vykročili do takového neznáma.

Mám ráda přirovnání psychoterapie k cestě do hor: jdete krajinou svého života a v určitý moment zjistíte, že se necítíte dobře, že vám něco chybí, často síla. Že nevidíte nic před sebou, nebo jste po pádu a nemůžete se zvednout. Na nějakou dobu si tak vezmete k sobě horského průvodce, který vám pomůže se zorientovat, dostat se do bezpečí, odpočinout si, zjistit, kde nyní jste a bude vám pomáhat hledat způsoby, jak jít dobře dál. A od toho jsme my terapeuti – jdeme s klienty jen chvíli, s cílem, aby pak mohli jít zase sami. Záleží tedy na tom, jak člověku ve „svých horách“ aktuálně je, a také, jaké má důvody ke změně. 

Jak to poznat?

Na začátek bych doporučila třeba si odpovědět na jednoduchou otázku: Když si představím, že teď nastoupím do psychoterapie a bude úspěšná, co chci, aby bylo se mnou nebo v mém životě jinak, až se budeme loučit? A také: co jsem momentálně schopen nebo ochoten pro to udělat? A také: Co nepotřebuji měnit? Co mi dobře v životě funguje?

Setkáváte se s nějakými mýty o psychoterapii nebo o psycholozích?

O mě jako o psycholožce a psychoterapeutce si samozřejmě spousta lidí myslí, že mám vše “pořešené”, vše zvládám, nikdy se nezlobím a podobně. A já to chápu, nabízí se, že se sebou umím pracovat jinak, že se neustále reflektuji a mám určitou psychickou odolnost.  A s tím souhlasím. Ale na druhou stranu jsem obyčejný člověk, co dělá chyby a určitě se stalo, že jsem třeba po těžkém dni, hladová a vytvořím si na sebe další tlak. Musím uvařit dětem zdravou večeři! Tak se s tím vařím, u toho myslím na milion povinností a oni to pak nejedí!  Někdy se nestihnu zastavit a prostě na ně zakřičím. Ale umím to zastavit a vysvětlit dětem, co se se mnou děje a třeba z té situace odejít s tím, že si teď dám sprchu a pak pořešíme to jídlo. 

Co se týče mojí práce, často si lidé myslí, že je nějakým způsobem skenuji, vidím víc než ostatní a že vlastně funguji neustále v roli diagnostikující  psycholožky nebo psychoterapeutky bez ohledu na to, jestli se na tom domluvíme. A to opravdu nedělám. Kromě toho, že to by byl můj život pěkná “fuška” pořád takhle makat, psychoterapie je specifický, ohraničený a vzájemně odsouhlasený vztah v daném kontextu. Není možné dělat psychoterapeutku někomu bez jeho vědomí a souhlasu. To by byla spíš protivná manipulace. 

Každý jsme mírou svých trápení

Jaké obavy mívají lidé před první návštěvou terapeuta?

Velmi často, když lidé přicházejí do terapie, říkají: „Můj problém vám asi přijde směšný, určitě řešíte závažnější věci. Kdybych tu někomu zabíral místo, řekněte mi to.” To slýchám v nejrůznějších obměnách. A já vždy říkám: každý jsme mírou svých trápení. To, že někdo zvládne rozchod s partnerem bez výraznější destabilizace, neznamená, že vy ho máte zvládnout také. Nejsme tady od toho, abychom hodnotili, kdo má na pomoc větší nebo menší nárok. Ani nelze zhodnotit, co “již” je dostatečně velký důvod k psychoterapii. Protože ve hře je například význam takového končícího vztahu pro můj život, kvalita mého života v dalších oblastech, psychická odolnost, sociální očekávání a podobně. 

A co podle vás v terapii nejvíce pomáhá? Je to přístup terapeuta, konkrétní metoda, nebo něco jiného?

V České republice uznáváme asi pětadvacet psychoterapeutických směrů a já osobně věřím v účinnost všech. Říká se, že více než padesát procent úspěšnosti terapie nese osoba terapeuta, respektive vztah s ním. A to si myslím, že je klíčové. Každý psychoterapeut si volí svůj směr dle osobního přesvědčení a také typu osobnosti. Jisté je, že z psychoterapie může něco pozitivního těžit úplně každý. Jen je třeba vyhledat si ten správný přístup vhodný pro mě a profesionála, se kterým cítím důvěru a bezpečí. 

Dá se podle vás takový terapeutický vztah přenést do online prostoru? Může online terapie nahradit tu osobní?

Nahradit ne, osobní setkání je nenahraditelné. Online terapie je ale pro mě osobně dobrý pomocník, navíc studie ukazují, že online a osobní psychoterapie je srovnatelně účinná. 

Já rozhodně preferuji osobní setkání. Fyzicky sedět s živou bytostí naproti sobě, se kterou tvoříte v důvěře bezpečný vztah a reagujete na sebe. I to, že klient musí vyvinout určité úsilí a přijet ve smluvený čas, má dle mého důležitou roli. 

Někdy mě oslovují klienti z menších měst, protože mají zkušenost, že tam u nich  “každý každého zná” a hledají větší anonymitu. Pracujeme potom často online a nebo osobně v delších časových úsecích, ale intenzivněji. Například klient přijede 1x za tři týdny a pracujeme namísto standardních 50 minut jednou tolik. 

Když tam není sympatie, hledejte dál

Jak ale najít terapeuta, se kterým takový bezpečný vztah budeme moci navázat?

Všechny, kdo se rozhodnou do terapie jít, bych chtěla upozornit na kompetenci, kterou mají – totiž vybrat si. Začít je třeba u kvalifikace. Hledat terapeuta s vysokoškolským diplomem, psychoterapeutickým výcvikem, kdo pracuje pod odbornou supervizí, je transparentní ve svých zkušenostech a vzdělání. A klidně terapeuta změnit, i na třetí pokus. Je úplně v pořádku odejít, pokud tam není důvěra, bezpečí, sympatie – ani to nemusíte umět pojmenovat. Prostě  tam něco chybí, je v pořádku hledat dál. Na druhou stranu, jednou ke mě přišel klient, který mi řekl, že jsem jeho dvanáctá psychoterapeutka. To značilo jiný problém a je to spíše výjímka. Tento klient nechtěl vlastní psychoterapii, hledal způsob, jak změnit svou manželku. A to samozřejmě nenabízím.

Jsou nějaká témata, se kterými za vámi lidé chodí často?

Ano, určitě, jsou to různé emoce a nepříjemné emoční stavy, vztahy a obtíže v mezilidské komunikaci, různá traumata z dětství - často je to emoční zanedbání, sexuální zneužívání členem rodiny, alkoholismus rodičů. To jsou i příběhy klientů, o kterých píšu v mé knize. 

Knih o terapii a duševním zdraví dnes vychází spousta a trh působí přesycený. Co vás přesto přivedlo k tomu, že jste se rozhodla napsat další?

To máte pravdu a byla to i moje první reakce, když mi s nápadem napsat knihu o duševním zdraví zavolal můj kamarád z vydavatelství Práh.  I když jsem měla do psaní velkou chuť, nedovedla jsem si zprvu představit, o čem bych psala, když už toho bylo tolik  k tématu napsáno. On mě tehdy přesvědčil tím, že sice bylo mnoho napsáno, ale že původní česká tvorba má stále prostor pro růst. 

Dlouho jsme hledali správný formát. Kniha nakonec stojí na šesti skutečných příbězích klientů, kteří souhlasili se zveřejněním – každý příběh ilustruje jedno téma, se kterým se v praxi opakovaně setkávám a je doplněné odborným komentářem a praktickými tipy na konci kapitol.

Fyzická přítomnost terapeuta je nezastupitelná

Proč jste zvolila zrovna tenhle formát?

Pro mě bylo důležité, aby byla kniha čtivá a užitečná – aby se v ní našel běžný člověk, který žije svůj život a snaží se ho žít dobře. Občas se mu to daří lépe, občas hůře, hledá inspirace a chce se rozvíjet a růst. A zatím s myšlenkou na psychoterapii třeba jen opatrně koketuje a je zvědavý, jak to za těmi dveřmi chodí. 

Kromě příběhů jsem od začátku věděla, že tam musí být i odborný přesah a praktické rady v míře, která bude únosná a srozumitelná běžným lidem. Není to kniha pro psychoterapeuty, ale pro jejich potenciální klienty. 

Smyslem knihy ale není žádné laciné poselství ve smyslu: jděte všichni na psychoterapii, ta vás zachrání. Nemyslím si, že psychoterapie je vždy vhodná pro každého, ani že je to univerzálně platná cesta. Vnímám psychoterapii jako jednu z možností, jak opět najít svůj potenciál, jak najít způsob života, kde budu zažívat radost, úplnost, klid. Někdo ale může najít své zdroje a naději na cestě do Nepálu, ve farním společenství, v rodině a všude tam, kde lidé mají štěstí, že se mají. 

Říkáte, že psychoterapie není pro každého. Zároveň někteří terapeuti tvrdí, že některé věci si člověk bez terapie nedokáže uvědomit. Jak se na to díváte?

To jsou dvě různé věci. Já netvrdím, že psychoterapií musí projít každý, jinak nebude mít nikdy úplně hodnotný život. To si zkrátka nemyslím.  

Zároveň ale věřím, že některé věci sami nejsme schopni vidět, vnímat, nahlédnout, není je možné načíst ani naposlouchat v podcastech, některé otázky si člověk sám nepoloží a zážitek bezpodmínečného přijetí druhým člověkem taktéž není zastupitelný. Samotná jeho bezpečná přítomnost, to, že vám naslouchá a nehodnotí, ve vás vyvolá změny na neurofyziologické úrovni.

Můžete přiblížit, co myslíte těmi neurofyziologickými změnami?

Vysvětlím na jednoduchém, ale vůbec ne samozřejmém zážitku bazálního pocitu bezpečí. 

Když se cítím doma s primárním pečovatelem v bezpečí a zažívám bezpodmínečné přijetí, mozek není ve střehu, nemusí bojovat o přežití, nevylučují se stresové hormony a místo toho se uvolním a věnuji se svému růstu, sebepoznávání, učení a navazování vztahů. Okolí na mě reaguje a já získávám sebejistotu a sebevědomí, zažívám, že mě druzí vidí, slyší, cítí, berou vážně a já mám vliv na svět. 

Někdo tento zážitek vůbec nemá. Aniž by si toho byl vědom, vyrůstal s přesvědčením, že svět je nebezpečný a lidé nemají dobré úmysly. Že na jeho jeho názoru nezáleží a tudíž nevěří, že má smysl se o něco snažit  a propadá se do bezmoci. Aby takový člověk přežil, je stále ve střehu, musí se o sebe postarat sám, má stále zapnuté senzory a mnohdy je pro něj výhodnější se necítit, aby to nebolelo. Do těla se vylučují stresové hormony, namísto zkoumání sebe se věnuji skenování okolí ve snaze předvídat nálady a potřeby lidí, které potřebuji pro přežití, bráním se a nebo očekávám útok, můj mozek se vyvíjí jinak. Řečeno s určitým zjednodušením. 

Zážitek bezpečí a bezpodmínečného respektujícího přijetí má enormní dosah na tělo i duši.  Hlubší vysvětlení neurofyziologických procesů dalece přesahuje možnosti tohoto rozhovoru, ale koho by to zajímalo, doporučuji sledovat práci amerického psychologa Stephena Porgese. 

Jak změnila práce terapeutky vás osobně?

Stále žasnu. Nad životem jako takovým, nad klienty, nad zdroji, které v sobě lidé mají, i když je to moc těžké.  Žasnu nad krásou, když se podaří užitečně doprovodit klienta na jeho cestě. Žasnu nad statečností ztraumatizovaných dospělých dětí. Stále  žasnu nad tím, jak věci, které se zdají být jasné, mohou být vždy úplně jinak. Musím se pořád udržovat v neutralitě, sebereflexi a zvědavosti, protože každý příběh je jiný. Psychoterapie je nejkrásnější a nejnáročnější řemeslo, jaké znám. Takže to také znamená, že se musím o sebe hodně starat a doplňovat vlastní zdroje průběžně, což je asi největší změna, kterou jsem se musela naučit.