Ema Šindelářová: Kde hnízdí orli, tam začal náš nový život
O čem kniha vlastně je?
Je o jedné české emigrantce. Je to o mně. Je to autobiografická knížka, ale ve formě románu. Je o tom, jak jsem se jednoho dne sebrala se svým nizozemským mužem a odjeli jsme do Španělska, do španělských hor, abychom tam žili a zůstali. A bylo to v době covidu, takže to bylo o to napínavější. Náhodou jsme si pro takovou změnu vybrali právě tuhle dobu.
Kdybyste měla čtenáře nalákat na jednu konkrétní věc, proč si mají knihu přečíst, jaká by to byla?
To krásné prostředí v jižním Španělsku, v horách. Tam je krásně. Je to úplně jiné. Poznáte něco jiného, než znáte tady z domova, kde je taky krásně. Ale prostě je to nový zážitek.
Snažila jste se tedy v knize předat atmosféru španělských hor?
Snažila. A co se nepovedlo mně, to se určitě povedlo ilustrátorce.
Máte při psaní nějaký moment, kdy poznáte, že to opravdu funguje a že příběh ožil?
Mám. Po každém kousku, který napíšu, musím mít takový spokojený pocit jako po podařené práci. Když ho nemám, čtu to druhý den znovu a měním nebo mažu. Prostě po každém
kousku musím mít tenhle pocit.
Ideálně tedy, když si k ní čtenář dá sangrii a tapas?
No. Anebo prostě červený víno Tempranillo. Úplně bezvadný.
Teď nepůjde o vaši knihu. Mohla byste čtenářům dát pár osobních tipů, co máte ráda?
Já čtu hodně českých knih. Jednak proto, abych si pořád oprašovala a zdokonalovala češtinu, ale taky proto, že tady máme spoustu talentovaných spisovatelů a spisovatelek. Jsem velký fanoušek Petry Klabouchové, která píše fantastické věci a hlavně věci, které by se neměly zapomenout. A asi i proto, že podporuju české autorky, čtu hodně knih ostatních českých spisovatelek – Michaely Klevisové, Radky Třeštíkové, Lucie Hlavinkové a dalších. Vždycky cítím takovou národní hrdost, že ty Češky teda opravdu umí psát. A chlapi teda taky. Na detektivky mě třeba přilákal Jirka Březina. Já jsem jinak detektivky nikdy nečetla, ale od té doby je čtu.
rozhovor vedla a foto pořídila Barbora Měkotová
Další články
Radek Provázek: Chci bořit představu, že angličtina musí být strašně vážná
Lukáš Sedláček o umělé inteligenci, delegování rozhodnutí a tom, co z nás dělá lidi
