Radek Provázek: Chci bořit představu, že angličtina musí být strašně vážná

Pro koho je vaše knížka určená?

Knížka je určená pro všechny, kteří už anglicky trošku umí. Není úplně pro začátečníky, ale pro lidi, kteří se chtějí zdokonalit v takové té každodenní obecné angličtině. Pro někoho, kdo si chce něco objednat nebo chce obecně znít trošičku líp a mít z toho jazyka větší radost. Ale ta podmínka je, že už něco musí umět.

A co se týče věkové kategorie? Od nejmenších až úplně po nejstarší?

Nechci říct, že je úplně sprostá, ale sem tam se tam nějaký výraz objeví. Takže úplně pro nejmenší není. Já dneska nevím, kdy ty děcka začínají ta slova znát a používat, ale od střední školy, dejme tomu. Buďme normální, od střední školy až devadesát devět.

Dotkl jste se jednoho specifika vašich videí. Používáte v nich i vulgární výrazy. Jak jste si pro sebe nastavil, že jste s tím v pohodě?

Protože to je součást projevu mezi kamarády. Já takhle mluvím normálně, když se bavím s kamarády uvolněně. Samozřejmě jsou situace, kdy tak nemluvím. Ale svoje obecenstvo nebo fanoušky vnímám přeneseně jako kamarády a snažím se angličtinu vysvětlovat tak, jako bych ji vysvětloval jim. Tím pádem to tam někdy prostě uskočí. Někdy víc, někdy míň. Záleží na tématu, náladě, na
tom, jak je člověk ten den nastavený.

Je v tom třeba i snaha, aby ten zážitek byl intenzivní, protože z intenzivního zážitku si člověk nejvíc pamatuje?

To taky. Není to úplně záměr, ale postupem času jsem zjistil, že když člověk cítí nějakou emoci, je vlastně jedno jakou – jestli je naštvaný, znechucený, pobavený… nebo jakou emoci ještě bychom tam měli?

Šokovaný.

Šokovaný. To by taky šlo. Kdykoliv cítíme nějakou emoci, tak nám ta látka v hlavě má tendenci zůstat. Ukazuje se mi to i v reakcích lidí. Samozřejmě někomu je to proti srsti a nenaučí se nic, ale většině lidí to tam fakt zůstane tak, že se až sami diví. A to je docela dobrý.

Vy hodně jdete po tom, aby se lidé naučili běžnou, použitelnou angličtinu. Když ale učíte, dostáváte se samozřejmě i k základům a formálnějšímu jazyku.

Jo. Základ je, že člověk by se měl naučit základy správně, formálně, a potom se může odklonit podle toho, kde se pohybuje. Hovorová angličtina je jiná v Americe, jiná v Anglii, jiná v Austrálii. Já se soustředím na něco, s čím jsem se třeba sám setkal. Pak se ti lidé můžou profilovat. A i ta formálnost se dá vyučovat normálně, pro lidi. My se spolu taky bavíme formálně, neformálně, ale bavíme se normálně. Zní to docela přirozeně, si myslím. Takže i tak se dá přistupovat k jazyku a k výuce.

Umím si představit rodiče, kterým může vadit, že jejich teenager sleduje vaše videa a občas je to na ně dost ostré. Snažíte se jim to nějak vysvětlit?

Nevysvětluju nikomu nic. Už dneska ne. Prostě tak to je. Samozřejmě je tam argument, který nechci moc používat, že děti by na sítích do třinácti let neměly být a měly by být pod kontrolou. Což je zase úplně jiná otázka. Já tohle fakt neřeším. Můj obsah není primárně dělaný pro děti a na děti nemyslím. Tak jako děti normálně neučím.

Neučíte?

Ne. Já to neumím.

Je to náročné.

Je. A já nejsem typ lektora, který by vymýšlel hry s angličtinou. To úplně nedělám, a proto ani obsah na sítích není určený dětem.

Nicméně kniha je takové vaše dítě. S jakým pocitem jste ji držel poprvé v ruce?

Byl to pro mě překvapivě silný pocit, protože jsem pořád pracoval s Wordovými soubory a všechno se posílalo přes počítač. I když jsme viděli obálku a věděli, jak to bude vypadat, člověk to pořád tak nějak nevnímá. Ale jakmile jsem to dostal do ruky – a navíc je tady ten krásný, takový drsnější povrch – to je bomba. Byl jsem z toho na měkko.

A má v dnešní době smysl psát knížky?

Já věřím, že jo. Chci si myslet, že jo. V každé generaci se říká, že knihy jsou na ústupu a že už to není, co to bývalo. A pořád vidíte, kolik vychází knih ročně a kolik se jich prodá. Možná je to míň než dřív, to já neřeknu, ale pořád mají knihy u nás své místo. Když si vezmete knihu do ruky v křesle, tak je vám dobře. Mně je třeba líp než s mobilem nebo počítačem. A když to člověk spojí ještě s učením, dá se do toho možná učení i schovat. Najednou vlastně nevím, že se učím, ale mám hezké odpoledne s kafíčkem a knihou.

V knížce se čtenář dozví dost i o vás. Píšete o sobě, i o některých trapných zážitcích. Proč jste ji pojal právě takhle?

Protože mně se hodně osvědčilo na lekcích učit pomocí krátkých příběhů. Buď jsme četli nějakou knížku, povídky nebo jen úryvky. A lidi to bavilo, protože je to něco uceleného, má to začátek a konec. Vidí, že něco udělali, mají za sebou nějakou práci. A zase je tam ten efekt, že neví, že se učí, protože je to něco zajímavého. Jestli jsou moje příběhy zajímavé? Některé jo. Troufám si tvrdit, že se v nich lidé dokážou vrátit v čase, protože každý jsme zažili něco obdobného. Bere nás to pryč od učení spíš k pocitům a emocím. Tak právě takhle jsem to pojal. Takhle jsem si to vysnil.

Takže příběhy v knížce nejsou fiktivní?

Jsou reálný. Všecko se stalo. Úplně všecko.

Ale je tam taky vaše postava Květoš.

Je tam tak přeneseně. Na konci každé kapitoly je takzvaná poznámka pro Květoše, kde se vysvětluje gramatika. Tak po tom Květošovsku, prostě jako pro blbce, jednoduše.

Květoš je tedy někdo, kdo je věčný začátečník a celý život bojuje s angličtinou?

Ono to tak nevzniklo. Ta postava měla původně reprezentovat rýpavé komentáře, které jsem zosobnil do Květoše. Vždycky jsem ho chtěl jen odpálkovat: nech si ty názory pro někoho
jiného. Ale pak se to lidem líbilo a mě bavilo takhle dělat videa, protože to bylo trochu jiné. Takže se z něj postupně stal takový boxovací pytel, co se gramatických pravidel týče. Vyvinulo se to
trochu jinam, než jsem původně myslel.

Je to vaše alter ego?

No, asi.

A příběhy ve videích, ty už jsou fikce? Mají nějaký scénář?

Je to vesměs všechno improvizace. Napadne mě třeba jedna věta, kterou bych tam chtěl dát, a kolem toho vymyslím látku, aby se dala použít. Nebo naopak vymyslím něco, co bych chtěl říct z angličtiny, a pak na to zaimprovizuju. Jedno video, které má ve finále minutu, může mít natočených třeba pět minut a z toho si vyberu, co by mohlo fungovat.

Mohl byste říct pár nejčastějších chyb, které Češi dělají?

Určitě tam musí zaznít event. Událost nebo nějaká akce. Důraz je na druhou slabiku, je to event. Jestli tam dáte „i“ nebo takové to jejich „e“, je vlastně jedno. Potom jsou chyby v předpřítomném čase. My říkáme „Sedím tady už deset minut“ a řekneme I sit here místo I have been sitting here. To už jsou trošičku pokročilejší věci, ale dělá nám to neuvěřitelné problémy. Pak jsou to modální slovesa jako could, should, would. To pořád pletem, hlavně would. Lidi pořád řeší: „Co je to to would?“ Ono je to vlastně jen „bych“. Vyjadřuje to podmiňovací způsob.

Jak jste přišel na to, že zábavnost může lidi k angličtině přitáhnout?

Ono je to všechno takový vedlejší produkt. Nikdy jsem nešel na sítě s tím, že budu zábavný a vtipný. Chtěl jsem být normální, takový, jaký jsem. A že to lidi baví a považují za něco zábavného, je super. Když jsem se učil já, angličtina byla pořád braná jako něco strašně vážného. Musíme být seriózní, formální, britské kravaty, všichni se naparujeme, protože se učíme anglicky. Tak já jdu trochu proti tomu. Snažím se bořit tu ustálenou představu o angličtině. A jestli to znamená udělat ze sebe blbce, být vtipný, trapný nebo trochu za hranou – super, beru všechno.

rozhovor vedla a foto pořídila  Barbora Měkotová