Pierre Teilhard de Chardin - křesťanství jako evoluce hmoty i ducha

Teilhard de Chardin chápe evoluci jako cestu k Bohu, které se účastní všechno stvoření, nejen lidé, ale i všechny neživé a živé bytosti. Z původní stejnorodé mnohosti se postupně vytvářejí stále komplexnější systémy, vývoj tedy postupuje od nesjednocené stejnorodé mnohosti ke sjednocené, tj. vzájemně provázané, mnohosti různorodé. Bůh podle Teilharda tvoří proto, aby umožnil tvořit: „Bůh tvoří věci tak, aby se samy tvořily.“ V tom spočívá božský dar bytí. Jinak řečeno: Boží svoboda se projevuje především tím, že umožňuje svobodu všech stvořených bytostí, a to už od počátku vesmíru. V závislosti na stupni komplexity svoboda narůstá, až u člověka dosahuje své plnosti, včetně radikální zodpovědnosti za podobu a budoucnost světa.

Cílem evoluce je podle Teilharda propojení všech bytostí a elementů na evoluci zúčastněných v jejich nejvyšší různorodosti a plnosti bytí.

Plnost bytí, pléróma, znamená pro Teilharda maximální svobodně vytvořenou různorodost propojenou pod jedním organizačním centrem, jímž je Bůh. Celé Teilhardovo dílo je tak neseno myšlenkou, že každá sebemenší bytost může při správném zapojení do celku nalézt své jedinečné, nenahraditelné místo. Z filosofického hlediska bylo Teilhardovým cílem vytvořit integrální vědu, která by se zabývala postavením člověka v dějinách vesmíru a odpovídala na otázku po smyslu a cíli lidského jednání, konkrétně na otázku: Co mohu jako jedinec svými omezenými silami dělat tady a teď, aby svět postupoval k větší jednotě v různosti, k větší komplexitě a intenzitě bytí?

teilhard-de-chardin.cz

..............

Autorkou koncepce knihy Mystik hmoty je vedoucí překladatelského týmu, sdruženého do České společnosti Teilharda de Chardin Františka Jirousová. S ní připravila pro blog nakladatelství Biblion rozhovor Sylva Ficová. Tady je ukázka:

Jak bys Mystika hmoty představila?

Jde vlastně o takový pokus shrnout dílo Teilharda de Chardina na základě citátů z jeho textů a dopisů. Ten cíl byl dvojí. Zaprvé jsem chtěla jeho dílo zpřístupnit především čtenářům, kteří nejsou z akademického prostředí. Druhým cílem bylo ukázat, že Chardin nenapsal jen jednu jedinou knihu, Vesmír a lidstvo. Ta je sice nejrozsáhlejší a nejznámější, ale chybí v ní spousta teologických a filozofických témat.

I Mystik hmoty má ale poměrně skromný rozsah. Co v ní tedy najdeme?

Už od svých studií, kdy jsem se Chardinem začala zabývat, se snažím k jeho dílu přistupovat systematicky, aby je bylo možné představit strukturovaně. Proto jsem knihu rozdělila podle hlavních témat a pokusila se je logicky seřadit do šesti kapitol. Ke každému tématu jsem vybrala citáty a ty doplnila komentáři.

Která z těch šesti témat jsou pro tebe osobně nejdůležitější?

Nejvíc mě vždycky zajímalo téma svobody, proto tvoří hned první kapitolu. Bylo to i téma mé dizertační práce, Evoluce jako cesta k Bohu, ve které si kladu otázku, jak se slučuje představa, že evoluci řídí Bůh, s tím, že zároveň narůstá schopnost jednat a tvořit svobodně – podobně jako schopnost prožívat lásku nebo uvědomovat si svět. U člověka je tato schopnost jednat svobodně maximální, ale proto také jen člověk může svět případně i zničit.

Tohle Chardinovo téma se dosud opomíjelo. Pokud se podle něj všechny bytosti nějak účastní evoluce a mají určitou svobodu a spontaneitu, pokud u člověka tato svoboda dosahuje plnosti a je na něm, kam evoluci dovedeme a zda ji sjednotíme v Bohu, jak může být evoluce nějak řízená Bohem a dospět k Němu? Chardin to ve svém díle přirovnává ke hře. Podle něj je evoluce něco jako „božská hra“ nebo „tato velká hra“, jak píše jinde. To je myslím nejlepší vysvětlení souvislosti mezi pravidly, svobodou a řízením. Každé řízení má nějaká pravidla a pravidla musí mít i hra, aby se dala hrát. A čím je ta hra lepší, tím kreativnější může být její provedení. Pak si na základě pravidel zahrajeme svobodně. I improvizace a spontaneita potřebují pravidla.

Takže je to takový evoluční fotbal.

Tak nějak. Základní pravidla evoluce se zkrátka dají chápat jako hlavní pravidla hry, podle kterých se učíme hrát. A pokud podle nich nehrajeme, nějak to sice jde, ale ta hra se kazí a není tak dobrá, jak by mohla být, a má i poměrně drsné důsledky. Což je druhé téma, které mě zajímá – otázka utrpení a zla. I tou se Chardin v řadě textů zabývá.

Co vlastně katolické církvi mohlo na těchto tématech vadit?

Na tomto snad nic. Problémem byla Chardinova reinterpretace dědičného hříchu a jeho pojetí další otázky, vztahu hmoty a ducha. Tehdy ve filozofii převládal dualismus a představa, že hmota a duch jsou naprosto odlišné – hmota je něco nízkého, před čím bychom se měli mít na pozoru, a duch něco vyššího.

Chardin ale hmotu chápe spíš jako energii, která rodí ducha a vědomí. Všechny velké ctnosti člověka mají podle něj svůj předobraz už na začátku evoluce i u kamenů či rostlin. Chardin tak vyšel ze staré myšlenky stupňů bytí, kterou zapracoval do evoluce. Říká také, že hlavní energií evoluce je láska, ze které vychází i vzájemná přitažlivost, a to i v přírodě. 

..................

Kdybys jeho díla chtěla přiblížit někomu, kdo je agnostik nebo patří k protestantské větvi církve, co bys vybrala? V Česku – údajně nejateističtější zemi v Evropě – bude mít spousta lidí vůči katolickému autorovi, navíc jezuitovi, spíš předsudky. Čím by mohl Chardin zaujmout člověka, který o jeho díle neví vůbec nic?

Bude toho víc, ale hlavní je asi jedno: čtením jeho díla se člověku opravdu rozšíří vnímání světa na celý vesmír. V dnešní době jsme ztratili velký sjednocující příběh: odkud jdeme, co máme dělat a jak by to mohlo skončit. Takový příběh nabízí Chardin. Řadě lidí, včetně mně, se stane, že svůj život najednou začnou vnímat jako součást evoluce už od velkého třesku a jako součást evoluce začnou chápat všechny a všechno kolem. Čtení Chardina je tedy vlastně spíš zážitková četba: rozšíří ti vědomí. Je to pocitový a vizuální zážitek, který nejde moc popsat ani vyslovit. I proto má knížka Mystik hmoty vlastně praktický cíl: začít něco dělat. 

Co nám Chardin říká jako vědec?

Při četbě jeho díla dospěješ k tomu, že „jednota v různosti“ je skutečně dosažitelná, jen zatím nevíme jak. Proto to musíme vyzkoumat a proto Chardin zdůrazňuje roli vědeckého výzkumu. Jenže závislost na biosféře a geosféře si lidstvo často uvědomí až v krizi. Dnes jsme se přitom ocitli na hranici, kdy už se to začne lámat, a pokud se nám nepodaří propojit a domluvit se, abychom všichni přežili, hrozí nám zkáza.

Jako příklad našeho selhání někdy uvádím jednodruhové lesy, kterými jsme se přírodě pokusili vnutit stejnost. Současná věda přitom zjišťuje, že přirozenější je smíšený les a že stromy mezi sebou dokonce komunikují. Takový výzkum je podle Chardina adorace – umožňuje nám poznávat stvoření tak, jak skutečně funguje, a zjistit, že propojená různorodost je přirozená. Snaha o stejnost má svou příšernou podobu v totalitách, v pokusech vytvořit „čistou“ společnost.

Co by Chardin podle tebe říkal na umělou inteligenci?

Asi by ji používal. Řekl by, že je to prostě prodloužení nervové soustavy a záleží na tom, jak ji použijeme a k čemu – jestli ke sjednocování, nebo k rozdělování; jestli prostě k nápomoci, nebo k vykořisťování. Z AI by byl asi nadšený, seděl by nad ní a zkoumal, co s tím. Škoda, že ji nezažil, aspoň bychom měli argumenty.

Pokud má v důsledku sjednocování vzniknout noosféra, jak tomu říká, tedy kolektivní vědomí, jak by v tom člověku mohla pomoct AI, pokud bychom ji správně využívali?

Umělou inteligenci ale nejspíš nemohl předvídat.

Možná i mohl. Jenže spousta lidí si myslí, že dnešní AI, jako propojená síť informací, je už Chardinova noosféra. To bychom však jeho dílo četli prvoplánově a zapomínali na souvislost s hmotou a tělesností.

.................