Pavla Horáková: Odsun Němců je rána, kterou jsme dlouho nechávali zahnívat

Osmdesát let po konci druhé světové války se odsun tří milionů Němců z Československa vrátil do středu české debaty s nebývalou intenzitou. Letos se sjezd sudetských Němců poprvé v historii koná na české půdě a reakce jsou bouřlivé.

Spisovatelka Pavla Horáková se pohybuje mezi českou, německou a rakouskou kulturou, rozumí jim zevnitř a dokáže pojmenovat, co si navzájem říct nedokážeme. “Pořád se vnímáme jako oběti, které přemůže zlý padouch,” říká. V rozhovoru pro Oko Kosmasu mluví o tom, proč téma odsunu stále vyvolává takové emoce a proč se s některými kapitolami vlastních dějin nedokážeme vyrovnat.

Vaše kniha Srdce Evropy se noří do středoevropské identity, do dlouhého soužití Čechů, Rakušanů a Němců, který byl odsunem nenávratně proměněn. Jak se díváte na to, že o něm dnes znovu tak vášnivě (a tak obtížně) mluvíme?

Bohužel se zdá, že z české strany ta problematika stále není dostatečně zreflektovaná a zpracovaná, ani bezmála třicet let od podpisu Česko-německé deklarace a skoro sedmatřicet let od revoluce. Současná vládní garnitura se setkání krajanského sdružení ochotně zmocnila a vytvořila z něj zástupné téma, které lidem předhodila jako kus masa do arény, aby se o ně porvali a nevěnovali pozornost tomu, jak je vláda v zásadních otázkách nekompetentní. Je pochopitelné, že se populističtí politici takto chovají, smutné je, že jim na to občané skáčou.

Změnilo vás psaní Srdce Evropy v tom, jak dnes přemýšlíte o české identitě?

Uvědomila jsem si, jak moc si lžeme do kapsy – právě v souvislosti s naším sebeobrazem slabých nevinných otloukánků. Došlo mi, jak velká je fantomová bolest, která zůstala po vyhlazených nebo uprchlých Židech a vysídlených Němcích. Pochopila jsem, jak nesmyslná byla výuka českých dějin odříznutých od dějin sousedních zemí a zbavených německého a židovského elementu. A štve mě, ke kolika skvělým rodákům se nehlásíme jen proto, že jejich prvním jazykem nebyla čeština. To, že jsme všechny ty vědce, umělce a průmyslníky, kteří se uplatnili ve Vídni a dál, vyloučili z „národa“, jen upevňuje ten začarovaný kruh sebevnímání Čechů jako slabých a malých a vede k hledání náhradních důvodů pro národní hrdost. Dokud tohle nepřekročíme, zůstáváme „malým“ národem, ne ve smyslu početnosti, ale obrazně.

Přijde vám, že se dnes znovu zjednodušuje složitá historie do hesel a symbolů? 

Každý se přirozeně uchylujeme k nějakým zkratkám, abychom dokázali fungovat a nezbláznili se z toho. Hesla a symboly jsou nástrojem public relations nebo chceme-li propagandy, z principu musejí být jednoduchá. Záleží na tom, jakému cíli slouží. Buď můžou spojovat, anebo rozdělovat. Například vládní návrh na zavedení Dne české vlajky považuju za samoúčelné ždímání státního symbolu a rozdmýchávání národovectví, tedy rozdělování na my a oni. Připadá mi, že populisti celého světa momentálně jen vykřikují slogany, místo aby předkládali vize a plány. Ale dokud jim to bude procházet, lepší to nebude.

Kromě psaní se věnujete i překladatelství. Máte pocit, že právě překladatelé a lidé pohybující se mezi kulturami bývají méně náchylní věřit jednoduchým národním příběhům?

Nikdo není imunní vůči zjednodušování a manipulaci, ale lidé profesionálně rozkročení mezi dvěma či více kulturami zpravidla mívají větší nadhled. Další důležitou množinou jsou děti z vícenárodnostních rodin nebo přistěhovalci, kterých v Česku přibývá. Neumím si představit, jak například příběhy o hodných Češích a zlých Němcích znějí jim, když se jich nijak osobně netýkají.

Myslíte, že jsme se ve střední Evropě smířili s minulostí, nebo jsme ji jen na čas odložili?

Především se domnívám, že naše znalosti dějin jsou mělké, tendenční a schematické. Samu sebe nevyjímám. Ve školách se nám dostalo bohemocentrického výkladu dějin a v dospělosti toho člověk už moc nedožene, pokud se tématu nevěnuje soustavně. Myslím, že stále přetrvává naše představa o Češích jako věčných obětích a holubičích povahách, které vždy přemůže zlý padouch. Z toho pramení rozšířené poraženectví a tendence k podlézání silnějším.

Čím to je?

Schází nám zdravé sebevědomí, které by pramenilo ze znalosti nejen „našich slavných proher“, řečeno s Cimrmanem, ale také našich provinění a samozřejmě našich skutečných dějinných vzepětí. Pomohlo by také přestat si nalhávat, že jsme malý národ, který nic nezmůže. V evropském kontextu jsme středně velký národ se solidní historií státnosti, nemáme se na co vymlouvat.

Myslíte, že je možné se s odsunem skutečně vyrovnat – přiznat si provinění a zároveň se neutopit v pocitu viny?

Nevím, jak se poválečná situace u nás mohla nebo měla řešit, když soužití Čechů a Němců bylo tak bolestivě rozvráceno druhou světovou válkou i mnoha lety před ní. Vysídlení Němců se netýkalo jen Československa a neproběhlo jen z naší vůle, ale je úplným základem přiznat si, že při něm docházelo ke zločinům. Rovněž není možné zavírat oči před skutečností, že noví obyvatelé vysídlených lokalit nebyli vždy dobrými správci obsazeného majetku a dobrými hospodáři v tamní krajině. Dvacáté století rozervalo něco, co v nějaké podobě trvalo skoro tisíc let. Ta rána je dosud živá a to, že je momentálně víc zjitřená na naší straně, svědčí o tom, že jsme ji nechávali zahnívat.