Jaroslav Spurný mezi špióny a estébáky

Máš za sebou spousty případů, kdy se tvoje objevy staly součástí veřejné debaty. Měnily politický vývoj, lidi kvůli nim odcházeli z postů. Máš z toho dneska pořád stejný pocit, jaký jsi měl v roce 1994, když jsme jako první přišli na to, za co sebrali šéfa Centra kupónové privatizace Jaroslava Líznera?

Asi jo. Minulý týden se mi stalo, že za mnou někdo přišel s takovým armádním příběhem, který se zdá být docela silný, a já jsem se cítil úplně stejně jako před těmi třiceti lety. Mám stopu k nějakému průšvihu, k něčemu, co by se dít nemělo, k něčemu, co by bylo dobré nějakým způsobem zmapovat, popsat a dát k debatě: co teda sakra s tím? A to je pořád stejné.

Odpovím na to ještě jinak, trošku oklikou. V roce 2016 jsem seděl na kafi s jednou kamarádkou, je o třicet let mladší. Najednou se mě zeptala: „Hele, kdy chceš umřít?“ Mně tehdy bylo 61 a dokázal jsem jen tak vystřelit od boku: „V jedenadevadesáti.“ A ona na to: „A co chceš ještě dokázat?“ A já odpověděl, že už nemusím dokazovat vůbec nic. To, co bylo nutné, jsem už dokázal, ať si to svět přebere.

Od té doby jsem ale napsal řadu článků, které považuju za jedny z nejlepších, co jsem kdy vytvořil. Namátkou, s Ondřejem Kundrou Vrbětice nebo příběh zabitého vraha Vahidulláha Chána, kterého v Afghánistánu umučili čeští a američtí vojáci a který se nám podařilo zmapovat. Nebo o záchraně afghánských tlumočníků před Tálibánem. Krásné na tom bylo, že už jsem při tom neměl ten vnitřní pocit důležitosti. Věděl jsem, že ten systém už je dost silný a že se to beze mě obejde. A taky že se beze mne obejde Respekt. To mi přineslo jistý vnitřní komfort a prostor, abych se začal zabývat nadčasovými záležitostmi, věčností, což k mému věku patří. Ale radost ze psaní je stejná, jako když jsme se my dva potkali.

Ale tím jsi vlastně naplnil to, s čím jsi do toho v roce 1990 šel. Protože jakmile systém přežije svoje zakladatele, a to mluvím i o Respektu, je správně vybudovaný.

Souhlasím.

Proč se tedy v sedmdesáti letech nevěnuješ jen vnoučatům a nechodíš sypat na Střížkově ptáčkům?

Obojí dělám. Ptáčkům jsem nasypal ráno, vnoučata jsem dneska ještě neviděl, ale vídáme se často. Zjistil jsem ale, že se z veřejného prostoru nedá jen tak odejít, i když už jsem v Respektu jen na pětinový úvazek a vlastně bez závazků. Nedostávám v podstatě žádné úkoly, když chci něco napsat, tak se o to sám přihlásím. Když někdo opravdu něco potřebuje, tak mě osloví. Ale ve veřejném prostoru jsem pořád a pořád mi chodí nějaké podněty. Lidi se mě stále na něco ptají, chtějí se setkat, svěřují se nebo ve mně hledají nějakou naději. Navíc mě dohánějí, ale v dobrém slova smyslu, moje staré články. Spousta věcí, které se dnes dějí, má svůj původ třeba ve dvacet let starém příběhu.

Přesně vím, o čem mluvíš: Věčně nevyžádaně poučuju své mladší kolegy, že všechno vím, protože jsme o tom psali už v roce 1996. Tím ovšem taky přebírám odpovědnost za to, že to, co jsme tehdy napsali, bylo správně.

Přesně tak. Když vypukla slavná korupční kauza Dozimetr, musel jsem se při psaní vrátit až do Slušovic osmdesátých let, protože tam se zrodil celý ten spletitý klientelistický systém, na jehož základě se korumpovalo v případu Dozimetr. Ale samozřejmě můžu od toho všeho odejít. A taky to postupně dělám, i když pořád cítím odpovědnost, když po mně někdo třeba v Respektu něco chce. Můj čas dnes ale naplňují spíš setkání s lidmi, které jsem v posledních třiceti letech kvůli práci míjel, které mám hodně rád; mnohem častěji například teď vídám lidi z undergroundu, z disentu. Vracím se k nim taky trochu proto, že umírají. Mám pocit, že některým z nich něco dlužím. A věnuju se podstatně víc rodině. Teď jsem se zapojil do přípravy oslav padesátého výročí Charty 77, kterou jsem kdysi podepsal. Učím na střední škole, jsem předseda bytového družstva, jezdím po debatách.

...................

.