Ivan Fíla: Svůj román jsem extrémně prožíval, vžíval jsem se do nitra vraha, udavače, psychiatra i jeho pacientů

Příběh románu Tisíc očí vám přineslo náhodné setkání ve Velkých Losinách. Téma jste nejprve zpracoval jako povídku, později jste se rozepsal do hloubky a vznikl román. Přiblížíte okolnosti tehdejšího setkání?

Pro své fotoeseje hledám neobyčejné příběhy obyčejných lidí. Tak tomu bylo i při vzniku knihy Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti. Ve Velkých Losinách na Šumpersku jsem se náhodně setkal s jednou starší dámou, Němkou, která tam byla v lázních. Uzavřená, zvláštní, elegantně oblečená samotářka. Z jejího chování a způsobu vyjadřování jsem vytušil, že v sobě skrývá nějaké tajemství. Postupně jsem získal její důvěru, až mě jednou zavedla k pavilonu Šárka, kde za války, a ještě pár let po ní bývala porodnice, a řekla: „Tady jsem se narodila.“ Od toho okamžiku mě to už nepustilo. Chtěl jsem vědět víc. Bylo to postupné otevírání nitra člověka, skoro až psychoterapie, s různými nečekanými zvraty, než jsem se dozvěděl celý její příběh.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že „Pokud se chcete dostat k hlubší pravdě, k jádru problému, nemůžete popisovat všechno přesně tak, jak se stalo. To by byla jen suchá faktografie.“ Do jaké míry tedy váš román vychází ze skutečných událostí?

Skutečné události jsou pouhou inspirací. Jsem vypravěč, ne faktograf. Příběh a jeho postavy mě vedou, ne opačně. Musím se jim podřídit, dokonale je poznat, abych každou postavu mohl věrohodně psychologicky vykreslit.

Snažím se psát filmově, slovy vytvářet obrazy, příběh vizualizovat. I tato sugesce je součástí společného hledání hlubší pravdy.

A nakolik jsou vyfabulované pasáže se slavnými muži – spisovatelem a agentem britské tajné služby Grahamem Greenem či Simonem Wiesenthalem, jenž systematicky sbíral důkazy o nacistických zločinech?

Bez Grahama Greena a Simona Wiesenthala by paní Hilde nikdy nenašla svou biologickou matku a později otce. Oni ji přivedli na stopu. Je to jedna ze stěžejních pasáží románu, zasazená do prostředí filmového festivalu v Cannes a posléze do bytu Grahama Greena v Antibes. Díky Grahamovi se moje hlavní protagonistka později dostala k Simonu Wiesenthalovi do Vídně. Graham jí dodal fakta, Simon kuráž.

Opakovaně zmiňujete, že při psaní myslíte na čtenáře, na to, aby děj nepostrádal dynamiku, ale samozřejmě jde také o poselství, které chcete sdělit – jaké je v případě knihy Tisíc očí?

Každý si v tomhle mnohovrstevném, spletitém, napínavém, chvílemi až detektivním příběhu najde své vlastní poselství. Je skryté i v mottu na úvod knihy:

Skončily boje, ustal řev,

z tisíce očí teče krev,

ví vrah, co jeho jest,

ne oprátka, život je nejvyšší trest.

Někteří označují můj román za moderní Zločin a trest, což mi sice lichotí, ale je to zavádějící zjednodušení, nálepka. Těch symbolických tisíc očí jsou pro mě oči, které nespouštějí zrak z naší viny. Tvrdím, že v mém románu najde každý sám sebe. Své charakterové rysy, svá selhání, vítězství, svou nezlomnost, bojácnost, zbabělost, podlost, lásku, zradu, pomstu i své pokání. Je tam všechno z našich životů ve víru dramatických dějin posledních téměř sta let.

„Příběh musí dozrát nejen na papíře, ale i ve mně.“ Jak lze chápat tato vaše slova?

Píšu instinktivně. Svůj příběh a jeho postavy poznávám postupně. Je to jako u obrazu, kdy malíř nanáší další a další vrstvy. Znám sice cestu od A do B, ale předem nevím, co mě na ní potká, byť základní rámec znám. Vžívám se do nitra svých protagonistů. Musel jsem se emocionálně převtělit do masového vraha, z něhož se stane světoznámý malíř; do luxusní prostitutky, jež přes své prominentní milence z vysokých společenských kruhů mohla ovlivnit chod světových dějin; do nacistů, estébáků, udavačů, psychiatrů a jejich pacientů, korupčních soudců i šílených politiků, kteří přivedli lidstvo až na pokraj apokalypsy. Každá postava musela ve mně uzrát, abych ji mohl co nejvěrohodněji popsat. Slogan Román, který nebudete číst, ale žít, není jen reklamní bonmot, ale skutečnost. Svůj román jsem extrémně prožíval. A podle toho jsem i psal.

Tematizujete odpuštění, které je v souvislosti s holocaustem a přeživšími jedno z nejproblematičtějších. Souhlasíte se slovy Hannah Arendtové, že „odpuštění je jediný způsob, jak zvrátit nevratný tok historie“?

Odpuštění je také komponenta času. Čas hojí rány, křivdy, zmírňuje emocionální dopad lidských zvěrstev a barbarství, jimiž se vyznačuje každá válka, každá diktatura, každá nesvoboda. A možná je to tak, jak říká jeden z protagonistů mého románu: „Člověk, který žije jen pomstou, je předčasně mrtvý ... Po pomstě už nic nezbývá ... Peklo je neviditelná, děsivá přítomnost.“

Obálku knihu doprovází expresivní reprodukce maleb Jiřího Davida. Cyklus vznikl k příležitosti vydání? A proč právě Jiří David?

Šťastná náhoda. Dlouho jsme s nakladatelstvím hledali obálku, vznikly desítky návrhů, až jsem na internetu objevil virtuální prohlídku výstavy Jirky Davida v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, kde vystavoval cyklus Síla tváře. Upoutala mě jedna ze sto čtyřiceti expresivních tváří. A to takovým způsobem, že nic jiného už nemohlo na obálce být. Celý můj román byl obsažen v této jediné tváři. A posléze v osmnácti dalších na úvod každé kapitoly.

Do literatury jste vstoupil v roce 2018 románem o Františku Krieglovi, který se v srpnu 1968 pod hrozbou likvidace vzepřel okupantské moci a jako jediný nepodepsal potupný moskevský dokument. Netradičně vznikl nejprve scénář, až poté román. Proč tomu tak bylo?

S nabídkou přišel bývalý ředitel agentury DILIA Jiří Srstka. Producent filmu se zabýval svými vlastními projekty a my jsme nějak v podvědomí tušili, že Muže, který stál v cestě, by nemusel dotáhnout do zdárného konce. Scénář měl výborný ohlas, a tak se díky zájmu nakladatelství vykrystalizovala možnost románové adaptace. Kniha vyšla v srpnu 2018 k 50. výročí pražského jara. Během týdne po uvedení se vyprodalo první vydání, nikdo s takovým úspěchem nepočítal. Posléze přišlo rozhlasové zpracování, stal se z něj nejposlouchanější pořad na ČRo Plus. Producent mě poté, co jsem zásadním způsobem pomohl sehnat finance na film, podle odstranil z postu režiséra a bez mého vědomí nechal doslova vykuchat scénář o více než polovinu. Film podle toho pak dopadl. V kinech propadl, a u diváků a recenzentů vzbudil spoustu negativních reakcí. Nicméně bez tohoto traumatického zážitku bych od té doby nenapsal celkem šest knih – tři romány a tři fotoesejistické knihy. Zpětně viděno musím být vlastně za to vděčný. Román Tisíc očí, do kterého jsem dal opravdu vše, co ve mně bylo, všechny životní i umělecké zkušenosti, by jinak asi nikdy nevznikl.

Narodil jste se v Praze, nicméně některé vaše knihy, zmiňme například Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti, jsou zasazeny do zcela odlišné krajiny, do Sudet, do pohraničních oblastí se složitou minulostí. Čím vás toto území s přetrženou kontinuitou přitahuje?

Do Jeseníků jsem jezdil s rodiči už jako dítě. Je to kraj mého srdce, kde jsem napsal, s výjimkou Nouzového stavu – Zápisků cestovatele časem, všechny své knihy. Svým způsobem můj kreativní domov.

Dovolím si být osobnější a zeptat se na vaši emigraci. Odešel jste z Československa v roce 1977, utíkal jste přes bývalou Jugoslávii do Německa. Bylo vám tehdy dvacet, kádrový posudek by vám studium neumožnil, před vámi byl jistě i povolávací rozkaz na vojnu... odešel jste, abyste mohl studovat film? A jak prožívali odchod vaši rodiče, podpořili vás?

Moji rodiče byli v té době už rozvedení, věděl to jen táta, máma by to emocionálně neunesla. Proto to pro mě bylo zpočátku, při představě, jak trpí, těžké. Na druhé straně jsem věděl, že se svým kádrovým posudkem, kdy jsem při svých prvních volbách vyhodil volební komisi z bytu a křikl na ně, že komunisty nikdy volit nebudu, nemám šanci studovat. A vojna by pro mě byla peklo.

Nějakou dobu jste pobýval v Holandsku, Švýcarsku, ve Francii, až jste získal azyl v Německu. Vystudoval jste následně Film a fotografii na univerzitě v Kolíně. Po absolutoriu jste se věnoval převážně dokumentárním filmům, fotil jste... vnímáte zpětně ta léta jako období, kdy jste se mohl naplno rozvíjet?

Ano, určitě. Otevřely se mi dveře do světa, získal jsem rozhled, který bych v komunistickém Československu nikdy neměl. Pracoval jsem jako fotograf v různých zemích, točil dokumentární filmy, a po listopadu 1989 jsem se pak dostal k vysněným hraným filmům. Pro osobní rozvoj byla pro mě emigrace velkým přínosem, čerpám z ní dodnes, zužitkoval jsem ji v plné míře ve svých filmech, knihách, fotografiích, a asi nejvíc v románu Tisíc očí.

Do Československa jste se vrátil po revoluci 1989. Je zajímavé, že první dva celovečerní dokumenty o Václavu Havlovi natočili tvůrci z exilu. Vy jste byl jedním z nich. V německo-francouzsko-české koprodukci díky vám vznikl dokument Václav Havel – česká pohádka (1993). Jak na setkání s Havlem a na to období znovunabyté svobody vzpomínáte?

V paměti mám neskutečnou euforii po návratu v prosinci 1989. Před filmem o Václavu Havlovi jsem natočil ještě celovečerní dokument Kroky v labyrintu, kde jsem portrétoval osobnosti jako Pavla Tigrida, Pavla Kohouta, Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Karla Kryla, Martu Kubišovou a další, kteří buď odešli do emigrace nebo zůstali v Československu. V té době jsem navázal kontakt s Václavem Havlem. Film jsme spolu domluvili cestou z jeho domu na Rašínově nábřeží, kdy jsme se zastavili v jeho oblíbené pekárně v pasáži u Karlova náměstí, kam přesměroval svého řidiče i s ochrankou. Václav Havel byl ojedinělý člověk, duší umělec a filosof, humanista, nekonvenční politik, kterého celý svět vítal s otevřenou náručí. Nikdy nebyl členem žádné politické strany a do politiky vnesl lidskost a věrohodnost. Pro mě osobně je s podivem – a zarmucuje mě to –, že jeho odkaz je v dnešní vyhraněné době plné nenávisti, agrese, vulgárnosti v nesmiřitelně rozdělené společnosti, mnohými pošlapáván a zneuctíván. Samozřejmě jako každý člověk i on dělal chyby, ale ten odkaz, co nám tu zanechal, zdaleka převyšuje vše, co přišlo po něm.

Na závěr se zeptám, zda už v tuto chvíli uvažujete o tématu své příští knihy?

Ano, uvažuji. Jedná se opět o příběh inspirovaný reálnou osobou. Hořkosladká černá komedie o člověku, který si přesně vypočítal, jak dlouho mu na stáří vystačí peníze po prodeji lukrativní nemovitosti, a naplánuje si, že pak zemře. Všechno se ale seběhne jinak. Smrt nepřichází a on v zoufalství dostane geniální nápad, který mu na stará kolena přinese nečekané bohatství. O smrti už nechce ani slyšet. Metafora dnešní akcelerované doby, rychle tikajícího světa, kdy poločas rozpadu každé události, každé zprávy je stále kratší a kratší.

Erika Zlamalová