Kdo poslal Michalu Horáčkovi rap? A jak nás formují biblické příběhy?

Když se dnes díváte na právě vydanou sbírku Pozemský prach, máte pocit, že už víte, kudy kam, aby člověk nezůstal jen tím prachem?

Člověk je z povahy věci pozemský prach, ale v kombinaci s Božím dechem. Na rozdíl od všeho ostatního ve vesmíru má toto privilegium pouze člověk. To je jeho triumf i svízel. Bůh ví, že ví. Zvíře neví, že neví. A člověk je ten jediný tvor, který ví, že neví. Ale má něco jedinečného – schopnost tvořit. Tak jako Bůh stvořil celý vesmír z ničeho, tak i člověk je schopen vytvořit z ničeho něco. To je fascinující.

Je podstatné tvořit? Je důležité, aby člověk tvořil?

Pro mě osobně jistě, ale domnívám se, že i pro ostatní lidi. To neznamená, že tvoříte tím, že vytvoříte sbírku básní nebo namalujete obraz. Ale to, že uděláte hezký domov, že dobře vychováte děti, to je taky tvoření. Máte v ruce to miminko, které je potřeba prostřednictvím své lásky a své invence rozvinout. Člověk si nemůže pomoct a vždycky tvoří.

Sedmnáct let zpátky jste napsal písňový text Kudykam. Můžeme tam najít nějaké propojení?

Propojení akorát v tom, že jsou to verše určené ke zhudebnění. Mají rytmus, rým a dost často refrén. Dá se to určitě zhudebnit a dobře zpívat. Jistě se to dá lépe zhudebnit než třeba Villonské balady z předchozí sbírky Český kalendář – to je skoro nejobtížnější žánr. Naposledy to udělal Vítězslav Nezval v roce 1936 pod pseudonymem a od té doby to vlastně nikdo nedělal. A to se mi líbilo, tak jsem se o to pokusil. A vidíte, i tam si tvůrci našli způsob, jak to zhudebnit, protože to také mělo rým a rytmus. Refrén tam nahrazuje takzvané poslání. Já vždycky přemýšlím o tom, aby moje verše měly tuhle hodnotu, tuhle vnitřní melodiku a rytmus. Protože jsem přesvědčený, že my lidé jsme na rytmu závislí. Nemůžeme se ho zbavit. Tluče nám srdce v nějakém rytmu. Ne pořád stejném, vždyť přece říkáme: „Zase se mi zrychlil tep.“ Nebo dech. Nebo kroky. To všechno je rytmus. A celý vesmír je rytmus. Vesmír poskytuje harmonii a každý z nás poskytuje zvláštní melodii, která se o tu harmonii opírá.

Kdo by chtěl slyšet zhudebněný Pozemský prach, může zajít v listopadu do Státní opery?

Může tam zajít, ale těžko se dostane dovnitř, protože už je šest měsíců vyprodáno do posledního místa. Ale může některé věci z Pozemského prachu slyšet zhudebněné, akorát ne se symfonickým orchestrem a čtyřicetičlenným sborem, ale se smyčcovým kvartetem, s rockovou kapelou, s brilantním pianistou a zajímavými interprety, jako je třeba Michael Kocáb.

Jak jste vybíral interprety?

Vybírám je ve spolupráci se skladateli. Napřed musím najít skladatele. Zrovna dnes ráno ve tři hodiny napsala z Islandu Markéta Irglová a předkládá nějakou věc, kterou zhudebnila v noci. Domluvím se s ní – chce to zpívat sama, nebo chce najít jinou interpretku či interpreta? Skladatel je pro mě prvotní, s tím se to musí napřed domluvit.

A Markéta Irglová se tedy bude podílet?

Markéta poslala něco, k čemu jí ještě něco musím říct. Rád bych tam tu její píseň měl. Ona je zvláštní – čekala byste, že Markéta Irglová pošle rap? Poslala rap, což je úplně mimo mou původní představu. Ale to nevadí, důležité je, jestli to funguje. Proč to nemít jako rap, když je dobrá skladatelka a hudebnice, fakt. Nemůžu ty lidi narvat do svých představ – to bych to mohl dělat sám pomocí umělé inteligence, to by třeba šlo. Chci živé lidi, původní tvůrce a nechat se překvapit.

Jsou pro vás důležitá čísla nebo symbolika? Kudykam měl dva tisíce devět veršů v roce 2009 a Pozemský prach jste psal čtyřicet týdnů, každý týden jeden biblický příběh.

Ano, nějaká symbolika v tom je. Ale každá symbolika se musí vztahovat reálně, autenticky k podloží. Biblická symbolika je taková, protože v Bibli je číslo čtyřicet výjimečně důležité. Čtyřicet let bloudí Izraelci po poušti, než vůbec vstoupí do zaslíbené země. Čtyřicet dní trvá potopa a čtyřicet let pase Mojžíš stáda svého tchána, než ho osloví Bůh v hořícím keři. Těch čtyřicet let je v Bibli čas očištění, vnitřního usebrání a přípravy na něco podstatného. A já jsem to tak vzal. Možná to působí směšně nebo pateticky, ale je to autentické. Já jsem to tak vnímal. Za čtyřicet týdnů jsem chtěl udělat čtyřicet věcí, což znamenalo napsat asi šestapadesát, protože člověk musí být připraven, že si po čase řekne: „To není na té úrovni, to se nepovedlo.“

Ta sbírka je odpovědí na hledání, nebo je to smíření s tím, že člověk vlastně nic nevyřeší?

To určitě není smíření s tím, že člověk nic nevyřeší. To mě ani nenapadlo. Člověk toho vyřeší spoustu. Tohle je naopak věnované tvořivosti člověka – to je leitmotiv. Různým druhům tvořivosti. Ta může být pozitivní, ale musíme připustit i tu negativní. Velké biblické příběhy nám o tom hodně povědí. Ale chci říct, že to není určeno věřícím. To není sbírka, která má někoho přivést ke křesťanské víře. Je to antropologický nebo humanistický pohled. Jak my prožíváme podobné situace, jaké prožívali bibličtí aktéři – taky máme lásky a nenávisti, jsme někdy zbabělí a někdy stateční, máme smutek i radost. Úplně stejně jako oni.

Sbírku doprovázejí fotografie Jana Šibíka. Co jí podle vás vdechl?

Každý člověk, když něco napíše, tak to není jen výsledkem toho, že to píše týden nebo měsíc. Píšete to týden plus celý svůj život, který jste tady na světě prožil, protože všechno se do vás zapisuje. Je důležité, aby člověk to inspirativní v sobě znovu našel – otevřel ten správný šuplík. Něco podobného je s Honzou Šibíkem. Poznali jsme se v Mladém světě na sklonku osmdesátých let, kde jsem byl redaktorem kulturní rubriky a on byl fotografem. Byl mimořádný už tenkrát – pozoruhodně osobitý, statečný, zajímavý člověk, který, když mu o něco jde, tak to fanaticky, navzdory všem překážkám, uskuteční. Čtyřicet let jsme se neviděli, ale ve mně byl šuplík s nápisem Jan Šibík. Tak jsem ho pootevřel. Ukázalo se, že mezitím udělal tisíce mimořádných fotografií. Troufám si tvrdit, že určitě patří k těm nejzajímavějším současným českým fotografům. A to i proto, že vyhledává situace, o kterých píšu, takové ty mezní, biblické situace. Současně jsou to velké antropologické konstanty. V jeho fotografiích je pozemský prach a Boží dech jak vyšitý. Honza mi předložil několik tisíc fotografií a já z nich některé vybral a řekl jsem: „Tohle bych použil pro tohle a tohle bych použil pro tamto.“ Pak jsme o tom trochu mluvili, ale on se nijak nevzpíral. Říkal: „Koukej, když myslíš, tak jo.“ A já měl radost, že jsem měl tolik možností doplnit ta slova takovými zajímavými obrazy, a to právě kontrapunkticky.

Takže tomu dal ještě další rovinu?

Ano, určitě knížce nesmírně prospěl.

Říkal jste, že kniha není pro věřící, ale přece jen pracuje s biblickými příběhy. Kdy jste se s nimi poprvé setkal a jak jsou pro vás důležité?

Asi ve čtyřech letech, kdy moje babička, silně věřící katolička, potřebovala svého vnuka v bezbožném prostředí vítězných bolševiků vyrvat ze spárů ďábla. Udělala všechno pro to, abych se seznámil s pravdou, jak říkala. Četla mi ty věci, když jsem byl předškolák. Ale to by nestačilo – mít vzpomínku, že babička četla Bibli. S tím se musí hodně pracovat teologicky. Hrozně mi pomohlo studium dějin umění na filozofické fakultě, protože poslední staletí západoevropského a euroatlantického umění je téměř výhradním motivem zpodobnění biblických příběhů. Caravaggio maluje biblické příběhy, akorát po svém. To je přesně tak, jak bych to já chtěl dělat.

To znamená, že bychom z nich měli čerpat všichni, ať jsme věřící, nevěřící nebo máme jakoukoliv víru?

No nepochybně, protože na tom my jako Evropané stojíme. Možná, že Indové nebo Japonci ne, to nevím. Ti mají své vlastní zdroje, ze kterých čerpat. Ale tohle udělalo nás. My jsme Evropané právě proto. Evropa není žádný světadíl, to je vymyšlený světadíl. Je to prostě západní výběžek Eurasie. A my jsme tady vytvořili Evropu, která se liší od Asie právě tím, že jsme měli tyhle zdroje. Jedním byla hebrejská mystika, druhým řecká filozofie a třetím římské právo. To jsme dali dohromady a na tom fungujeme. Je dobré to znát.

rozhovor vedla Barbora Měkotová