Josef Formánek: Baví mě psát příběhy, které napsal život

Zastavím se přímo u názvu. Není špatné lovit lvy?
Pokud to někdo dělá, aby uchránil vesničany, protože ti lvi už třeba z té vesnice někoho odnesli a zabili, tak ne. Lvi, kteří přestali lovit divokou zvěř, začali chodit do blízkosti vesnic a
tam čekat na lidi.

Knihu označujete jako dobrodružný román, ale podle anotace zní skoro jako životopis. Jak to tedy je?
Je to v podstatě takovej román s životopisnýma prvkama. Ale není to jenom jeden příběh. Je to několik příběhů, který se proplétají navzájem, o lidech, který naprosto propadli Africe a
kterým osudově změnila život nebo jim ho dokonce sebrala. A jednomu se věnuje víc, dneska už zapomenutému českému lékaři, kterej léčil v Africe celé vesnice a dokonce zachránil neteř etiopského císaře. Ten se ho ptal, co by si přál za to, že zachránil život jeho neteře. A on říká: „Nic. Já jsem tady spokojenej, šťastnej, že tady můžu léčit a lovit, a nic jinýho k životu nepotřebuju.“
Císař mu teda dal takovej výnos na hedvábným papíře, že nařizuje všem místodržícím, náčelníkům, guvernérům a policii, aby byli ve všem nápomocni tomuhle československému lékaři a umožnili mu lovit na svých lovištích i tam, kde to je zakázáno.

Lékař tedy bojoval s nemocemi a zároveň chránil lidi před lidožravými lvy?
Když třeba řezal nádory lidem, tak zároveň odstraňoval na žádost náčelníků těch vesnic lidožravý lvy, který tam prokazatelně někoho strhli, zabili. Šel k té vesnici a číhal, až se ten lev vrátí znova pro nějakou další svoji lidskou kořist.

V jaké době se příběh odehrává?
Začal někdy ve čtyřicátejch letech minulýho století a končí těsně po revoluci v Čechách. Takže to je román rozkročený přes několik desetiletí.

Jak jste příběh toho lékaře objevil?

Dozvěděl jsem se ho už kdysi dávno. Nosím v hlavě ten příběh fakt desítky let a furt jsem to tak oddaloval, že ještě na to mám málo materiálu. Postupně se to ve mně usazovalo. A najednou ten příběh ze mě vypadnul, vykrystalizoval a přišel čas ho napsat. Tak jsem ho napsal.

Pátral jste na svých cestách i v archivech. Mluvil jste také s lidmi, kteří ho osobně znali? Jak ho popisovali?
Jako naprosto mimořádnýho člověka, obětavýho, kterej léčil lidi bez rozdílu, jestli to byl bílej nebo černej člověk. Když byla válka, tak ošetřoval lidi na obou stranách konfliktu, třeba za rhodéské války. Ten příběh je rozkročený přes několik afrických zemí, protože se ten lékař v životě posouval z Etiopie až do Zimbabwe. V Etiopii bydlel vedle věznice. Mezi vězni se rozkřiklo, že tam bydlí jeden lidumilnej doktor a že každému vězni po propuštění dává pár korun do začátku,aby měl na cestu domů nebo na zahájení novýho života. Byl to velmi velkorysý člověk, kterýho nezajímala ani sláva, ani peníze. Jediné, co ho zajímalo, bylo léčit lidi a lovit. Byla to vášeň, obrovská posedlost. Doplatil na to i jeho osobní život, jeho blízcí, o kterých tam taky píšu. Ale jak ten hrdina sám říká, vždycky je to něco za něco.

Jak se do Afriky původně dostal?
Poprvé tam jel v rámci nějaké výpomoci bývalé Československé socialistické republiky Etiopii, kde byl nedostatek lékařů. Posílali tam české lékaře na misi, aby pomáhali. A on už v Africe zůstal.

Měl rodinu?
Měl rodinu. A o tom se dočtete v románu. Podařilo se mi získat spoustu cenné korespondence mezi ním a jeho ženou, mezi ním a jeho dcerou. Takže myslím, že si čtenáři přijdou na své.

Také hlavní postava Michal má skutečný předobraz?
Je taky inspirovaná skutečným člověkem. Mě baví psát příběhy, který napsal život, protože ty jsou nejzajímavější. Proti tomu je lidská fantazie placatá.

Necháváte se tedy skutečnými příběhy inspirovat i v ostatních knihách?
Určitě. Nechávám se inspirovat životem v nejvyšší možné míře, protože to se s radostí píše.To jsou opulentní hody, psát něco, kde máte barevnej a neuvěřitelnej příběh, ale vnitřně vás uklidňuje: všechno se to stalo. Můžeš se rozjet, můžeš psát. Než uvnitř licitovat, jestli si mám domyslet tohleto, nebo něco jinýho.

Proč je pro Michala tak důležité setkat se s lékařem? Čekal na to dvacet let.

Protože měl pratetu, která kdysi dávno s tím lékařem, o kterém ta knížka je, sloužila v Etiopii. A když se vrátila do Čech, vyprávěla svým vnukům a pravnukům, jak tam byla a jakej to byl naprosto úžasnej člověk. A on se jako kluk zamiloval. Dneska mladí mají své Supermany a já nevím, Venomy. Tak on měl v hlavě tuhle legendu. Nikdo mu nevěřil a smáli se mu: „Jak myslíš, že budeš cestovat, když se nikdo dál než za Blatnou nedostane?“ A on si prostě nedal říct. A nebudu prozrazovat.

I tohle se skutečně stalo?
To se stalo. Všechny ty příběhy jsou podle skutečnosti. To je na tom to mrazivý.

Kde tedy v románu vstupuje do příběhu fikce?
Vy do románu můžete napsat, že někdo šel z místa A do místa B, ale to, co si myslel a cítil, si tam autor dosazuje podle toho, jak to sám vnímá a cítí. Protože já do srdcí a do myslí těch lidí, o kterých píšu, nevidím. Oni mi to můžou říct, ale já si to stejně musím sepsat podle sebe. Takže v tom je třeba kus té fikce, že mluvím a cítím za ty postavy. Ale mluvím podle skutečných událostí a setkání a toho, co oni sami říkali, prožili, tvrdili.

Kolikrát jste byl v Africe a čím vám učarovala?
Byl jsem v Africe tuším devětkrát. Miluju Asii, miluju Ameriku, miluju Evropu, ale musím říct, že Afrika je jeden z nejsilovějších kontinentů, kde hrozně blízko vedle sebe máte krásu i ošklivost, surovost a zároveň vřelost. Jedna legenda říká, že když Stvořitel rozdával lidem jejich země a zemím jejich krajinu nebo jejich krásu, tak Afrika přišla k tomu rozdávání poslední, protože po cestě pomáhala slabým a nemocným. A tak prej Stvořitel řekl: „Protože jsi pomáhala ostatním, tak ti dám to, co jsem si schoval pro sebe.“ Nejkrásnější, nejstarobylejší hory, divoký zvířata, nádherný vodopády. To nejhezčí, co si schoval původně pro sebe, věnoval Africe. A když tam přijedete, zjistíte, že Afrika je fakt jinej kontinent. Až navštívíte pár vnitrozemských států v Africe, tak mi určitě dáte zapravdu.

Je tam ještě cítit něco původního?
Taky, ale i ta Afrika se hodně mění. Zase si nehrajme na to, že tam zůstávají nějaký bílý místa. Ale dodneška je Afrika, bych řekl, jeden z nejdobrodružnějších kontinentů, kde ještě lze zažít opravdu syrový věci a kde může člověk taky přijít o život, což se jednomu z hrdinů toho románu stane. A je to taky psaný podle skutečnosti.

Máte v zásobě další příběhy z Afriky?
Ne, už mě zase pohltil jinej příběh, o kterým zatím jenom přemejšlím, tak uvidíme.

rozhovor vedla a foto pořídila Barbora Měkotová