Jiří Kamen: Teige by dnes ocenil svobodu umění

Proč jste se rozhodl napsat právě o Karlu Teigem?
Chystal jsem se k tomu hodně dlouho. Byly dva iniciační okamžiky. Když jsem chodil na gymnázium, dostala se mi do ruky knížka Magnetická pole, výbor surrealistické poezie. Pro mě to bylo úplné zjevení. Tehdy jsem hrál závodně ping pong a se sportem jsem hned skončil. Nicméně surrealistou jsem se nestal. Ale od té doby jsem se celoživotně zajímal o moderní umění. Druhý moment souvisel s knížkou, kterou jsem napsal o německy píšícím židovském básníku Hugovi Sonnenscheinovi-Sonkovi. V jedné knize z Teigeho pozůstalosti právě od Sonky jsem našel novinové výstřižky z jeho procesu v roce 1947, ve kterém byl odsouzen za kolaboraci s nacisty. Podle výstřižků Teige ten proces sledoval. Zajímalo mě proč. Navíc ta kniha byla dedikovaná Teigeho tehdejší partnerce Evě Ebertové. Začal jsem se o Teigeho zajímat, číst jeho knihy, chodit do archivů... O vztahu Teigeho a Ebertové jsem psal v knížce Češi patří k Vídni. A nakonec se mi to všechno pospojovalo. Nebylo to tak, že bych se jednoho rána probudil a řekl si: „A teď budu psát o Teigem.“ To rozhodnutí zrálo dlouho. O mém vztahu k němu svědčí i to, že když jsem na stanici Vltava připravoval jako dramaturg cyklus Rok moderního umění, tak jako jeho motto jsme použili Teigeho sentenci: „Kultura se nedědí; kultura se dobývá“.

Mluvil jste o Teigem také s historikem umění Rostislavem Šváchou. Jak vám při psaní pomohl?
Je to můj spolužák z filozofické fakulty v Olomouci a jeden z našich největších znalců moderní architektury. Teigem se zabývá celoživotně a my jsme o něm často mluvili. Bylo to naše oblíbené téma. Probírali jsme nejen Teigeho angažmá ve světě umění a kultury, ale i jeho životní peripetie, jeho vztahy s ostatními členy avantgardy ap. A když jsem knížku psal, tak jsem s Rostislavem Šváchou některá svá zjištění a nápady konzultoval.

Co znamená harlekýn v názvu knihy?

Harlekýn jako postava z italské commedie dell’arte byl oblíbenou figurou evropských avantgardních umělců, samozřejmě i těch českých. Harlekýn v básni Soumrak Guillauma Apollinaira je poslem podsvětí, víceméně temnou postavou. Malíř Jindřich Štyrský, jehož díla si Teige velmi cenil, namaloval cyklus harlekýnských obrazů, ve kterém proměňuje jeho tělo na hraně hrdiny z komedie, kterou uctívali poetističtí básníci, a postavy Apollinairovy básně. Podobně nejednoznačný harlekýn se objevuje i v básních Vítězslava Nezvala, který se do něj stylizoval i ve svém životě. Teige v automatickém textu ze surrealistického období napsal: „... Snad bude lépe, otočí-li se hvězda na podpatku, než aby harlekýni v jeskyni stříleli na létající peřiny...“ Ambivalentnost postavy harlekýna, jeho karnevalový i temný rozměr, prostupuje celý text knihy Teige a harlekýn. Uzavírá ji fotografie Konec karnevalu Jaromíra Funkeho.

Teige se během života musel vymezovat proti různým útokům na moderní umění. Souvisí s tím i temná stránka harlekýna?
Když nastupoval nacismus, Teige obhajoval moderní umění proti představě takzvaného zvrhlého umění. Podobně se proti modernímu umění postupovalo v Sovětském svazu ve jménu socialistického realismu. A můžeme bez nadsázky říci, že po roce 1948 ho naši místní stalinisté uštvali k smrti. Když o někom prohlásili, že podlehl „teigovštině“, tak jeho vyhlídky nevypadaly nijak nadějně. Jeden Štyrského obraz z jeho harlekýnského cyklu visel na stěně v bytě básníka Konstantina Biebla u okna, z něhož skokem na ulici autor sbírky básní S lodí jež dováží čaj a
kávu v roce 1951 ukončil svůj život...

Vaše kniha je označena jako životopisná koláž. Co vás k tomu vedlo?
Je to text, který se nedá přesně žánrově zařadit. Nakonec jsme se s redaktorkou knihy Ivanou Tomkovou rozhodli v jejím označení použít tento termín. Životopisná koláž by měla představovat text spojující dokumenty – často metodou střihu – s beletristickým biografickým vyprávěním. Tedy přímo do textu jsem vkládal útržky z reálných dopisů, deníků, memoárů, dobových novinových kritik, manifestů nebo policejních protokolů. Často jsem z nich i vycházel. Tento styl koláže umožňuje střídat perspektivy vyprávění. Grotesku a černý humor střídají tragické události. Při psaní jsem myslel na koláž a fotomontáž, tedy techniky, a to nejen výtvarné, ale třeba i básnické, které sám Karel Teige a jeho souputníci v Devětsilu tehdy „objevili“. Celou knihu má pak sjednotit příběh Teigeho a jeho přátel. Čtenář ať posoudí, zda se mi to podařilo.

Teigemu bylo kolem dvaceti, když se podílel na formování Devětsilu. Jak mohl mít už tehdy takový vliv?
Tuhle otázku jsem si kladl několikrát. Klíč lze najít v jeho denících, které nedávno vyšly knižně. Jejich hlavní část pochází z let 1914 až 1929. Deníky jsou psané tak, jako kdyby jejich autorem nebyl nějaký gymnazista. Už na gymnáziu Teige převyšoval své spolužáky svou sečtělostí, obeznámeností s dějinami umění i s jeho současnými trendy. Kreslil, maloval, psal básně a povídky. Dobře formuloval a měl organizační schopnosti. Se spolužáky uvažoval o založení uměleckého spolku, hrál ochotnické divadlo. Už jako kluk navštěvoval malíře Jana Zrzavého. Měl také naprosto skvělou paměť. Uměl zpaměti celé Baudelairovo básnické dílo, a to francouzsky i česky. Byl v tomhle ohledu naprosto mimořádný. Kolem Teigeho se brzy shromáždili básníci, prozaici, výtvarníci, architekti, divadelníci a hudebníci jeho generace.

Co pro ně znamenal?
Teige byl charismatickou, stmelující a inspirující osobností. Měl šarm a skvělé vystupování. Neúnavně hledal nové cesty umění. Jeho životem prošla celá řada klíčových osobností: už zmínění Nezval, Štyrský, Toyen, ale také například František Halas, Vladislav Vančura, Jaromír Krejcar. Ovlivnil je. Měl obrovský cit a odhad pro rozpoznání uměleckého talentu. S některými přáteli se rozešel. Traduje se, že byl ve svých názorech rigidní. S tímto pohledem na Teigeho souhlasím jen do jisté míry. Někteří evropští avantgardisté se radikálně vymezovali vůči minulosti, ale Teige celý život ctil básníka Otokara Březinu. Stýkal se také s F. X. Šaldou a nesmírně si ho vážil. Byl otevřený. Byl stále v pohybu. I s jeho levicovostí to nebylo jednoduché. Nikdy se nestal členem komunistické strany. Měl své představy, názory a pochybnosti. Psal teoretické stati, manifesty, byl jedním ze zakladatelů české moderní typografie, od poloviny 30. let vytvářel surrealistické koláže. Ve dvacátých letech minulého století Teige ve sdružení Devětsil „shromáždil“ silnou generaci uměleckých osobností, jejichž „poetistický“ a konstruktivistický odkaz si dovolím srovnávat
se vzmachem české kultury v šedesátých letech 20. století.

Jak významnou roli hrály v Teigeho životě ženy?
Už od raného mládí vyznával volnou lásku. S tím konceptem lásky nebyl mezi evropskými avantgardisty jediný. Důležité je však říct, že těmto umělcům nešlo vůbec o nějaké „nebezpečné známosti“, ale o osvobození ženy. Za přežitek považovali instituci manželství. Ta podle nich ničila nejen svobodný život ženy, ale i muže. Ani Teige neuvažoval o tom, že by se oženil. A otázkou dětí se také nezabýval. S Jožkou Nevařilovou měli avantgardně vyřešené i bydlení. Teige byl zásadním nepřítelem manželské ložnice: každý měl svou část bytu a pak měli společný prostor. Takto koncipoval společné bydlení muže a ženy ve své slavné publikaci Nejmenší byt. Se „svými“ ženami i pracoval. Jožka překládala z francouzštiny a on jí s překlady pomáhal. Evě Ebertové, která velmi dobře uměla německy, zase svěřil překlad své knihy o historii moderní české fotografie. Zároveň ji požádal o redakci textu. S malířkou Marií Pospíšilovou spolupracoval na překladu beletristického textu Hebdomeros od výtvarníka Giorgia de Chirica.

Dokázal vztahy se svými partnerkami „skloubit“?
Zastával názor, že se člověk může dostat do vztahu s někým jiným, aniž by to muselo úplně zrušit vztah předchozí. Snažil se to tak zvládnout. Ve čtyřicátých letech na konci života žil s Jožkou Nevařilovou, sdílel s ní byt a zároveň se stýkal s Evou Ebertovou a Marií Pospíšilovou. Jožka a Marie byly velkými kamarádkami a obě nesnášely Evu, zejména Marie. Teige se to napětí pokoušel eliminovat, ale úspěchu nedosáhl. A i on sám se někdy potýkal se svým „konceptem“ svobodné lásky.

Při práci jste prošel mnoho pramenů. Našel jste něco, co vás i po letech zájmu o Teigeho překvapilo?
Třeba jsem v archivu v Curychu našel korespondenci už zmíněné malířky Marie Pospíšilové s malířem Oskarem Kokoschkou. Bylo to asi třicet dopisů a vůbec jsem o nich neměl tušení. Dobře se znala i s Giorgiem de Chiricem. Oba nakonec vystřídal Teige. Překvapilo mě také, co se dělo po Teigeho smrti. Když ruský lingvista Roman Jakobson, přítel českých meziválečných avantgardistů, přijel v roce 1957 ze Spojených států, kde tehdy žil, do Československa, tak ho tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák označil za amerického agenta. Proč? Barákovi agenti, které na Jakobsona vyslal, mu totiž přinesli zprávu, že lingvista někde v Praze prohlásil, že se pokusí Teigeho spisy vydat v Americe. „Teigovština“ měla tuhý život. Doklady o tomto Jakobsonově sledování – včetně hlášení jednotlivých agentů – se dochovaly v archivu ministerstva vnitra.

Pro koho jste knihu psal? Musí čtenář znát českou avantgardu?
Myslím si, že vedle lidí, kteří se zajímají o umění, nejen to avantgardní, by mohla zaujmout i čtenáře, kteří se jím až tolik nezabývají. Knihu jsem se pokusil napsat, aby se dobře četla, i o příbězích souvisejících s moderním uměním se dá vyprávět s lehkostí, s mírnou nadsázkou a ironií. Se smyslem pro absurditu tehdejších dějů a střídáním groteskních zápletek s tragickými událostmi. Netuším ovšem, zda se mi to podařilo.

Co by podle vás Teige říkal na současné umění a společnost?
Na to je těžké odpovědět. Na konci života, zvlášť po únoru, se ale jeho pohled změnil. Obával se, že určitě dojde ke třetí světové válce. V dopise Marii Pospíšilové do Švýcarska psal, že si přeje, aby ji vyhráli Američané, protože ti alespoň nechají moderní umění existovat, kdežto Rusové ne. To bylo pro něj hodně bolestné poznání.Myslím, že by byl spokojený s tím, jakou má dnes umění svobodu. Nemluvím o úrovni současného umění, nedokážu posoudit, co by se mu líbilo. Ale myslím, že otevřená společnost by mu vyhovovala. Ale určitě by ho trápilo, že moderní umění stále většina společnosti považuje za výlučnou záležitost. A také konzumní způsob našeho života, všudypřítomný diktát peněz, by ho nenadchl. Jestli by přehodnotil své pojetí volné lásky? Asi ne.

rozhovr vedla a foto pořídila Barbora Měkotová