Nina Špitálníková o knize Strašná: Láska k synovi nepřišla hned
Je Strašná celá autobiografická, nebo je v ní i něco z fikce?
Fikce tam není. Já jsem původně chtěla fikci, i jsem se to snažila psát jako fikci, ale mně to prostě nešlo napsat. Tak jsem řekla: „Prdím na fikci, prostě to budu psát, jak se to stalo.“ Bylo to lehčí, protože když člověk ví, co následuje, nemusí vymýšlet příběhy. A pak jsem si říkala, že pokud se budu stydět to vydat sama za sebe, jak vlastně můžu říct, aby se ty ženské nebály, když já se sama bojím se za to postavit? Takže i tady to byl nějaký vnitřní spor, který trval docela dlouho, než jsem si řekla: „Je to v pohodě, můžu to vydat.“
Jak byste knihu představila někomu, kdo do ní ještě nenakoukl?
Já vyprávím, co se stalo. Je to psané jako příběh ženy. Tou ženou jsem já a je tam i přiznané, že to jsem já. Ta žena nečekaně otěhotní v netradičním vztahu a dítě nechce. Nakonec si ho nechá, ale kvůli tomu, že prostě nezvládne jít na potrat. Nedokáže vyslovit tu větu, když se má rozhodnout. A potom už se to veze. Jaké to je, když člověk nechce být těhotný a je těhotný. A čeká na mateřskou lásku, až přijde a všechno spraví. A najednou se narodí syn. A ona nepřijde, nepřijde hned. A v ten moment se ti všechno rozloží.
Když jste se dozvěděla, že jste těhotná, jak jste se rozhodovala?
Když jsem se původně dozvěděla tu v uvozovkách šťastnou novinku, chtěla jsem jít na potrat. Ale můj tehdejší partner mi řekl, ať to nedělám, že mě v tom nenechá, že to bude „magical baby“ a podobně. Tak jsem se rozhodla, že na potrat nepůjdu. A pak, když se to otočilo a on si to rozmyslel, jsem byla v jedenáctém týdnu a šla jsem na potrat. Na ultrazvuku už v tom jedenáctém týdnu plod má nožičky, ručičky, už je tam, už to není jenom nic. A v ten moment jsem to nedokázala. Byla jsem na sebe strašně naštvaná a říkala jsem si: „Ty jo, ty demonstruješ za potraty.“ A opravdu si myslím, že ta žena by se měla rozhodnout sama, jestli jo, nebo ne. Ale tehdy jsem to nedokázala. A zároveň jsem zklamala samu sebe ve svých názorech, že jsem za svým názorem nedokázala stát, když jsem se měla rozhodnout.
Jak se na to rozhodnutí díváte zpětně?
Teď jsem samozřejmě zpětně ráda. Ale kdybyste se mě zeptala tři týdny po porodu, řekla bych, že jsem měla jít.
Kdy se to změnilo?
Asi osmý, devátý týden, když bylo synovi osm, devět týdnů. Ale bylo to dané tím, že jsem se rozhodla, že na mateřství nemám, že nebudu klasická dobrá máma, jak si ji představujeme. Zabalila jsem nám batoh a nosítko a odjela jsem do Barcelony sama. Syn byl předčasně narozený, takže byl ještě hrozně maličký. Ale řekla jsem si: „Já buď umřu tady, anebo budu happy tam. Prostě musím něco změnit.“ A jela jsem tam na výlet. Došlo mi, že se to dá, že můžu žít tak, jak chci, že můžu cestovat, že nemusím řešit všechny strachy, svoje, ostatních a hlavně společnosti. Jakmile jsem si připustila, že mateřství může mít tisíce forem a já si potřebuju vybrat tu, která je mi blízká, v ten moment to přišlo.
Přišla ta láska?
Jo, ta láska, to odpuštění. Byl to dlouhý proces. I přijímání mateřství byl dlouhý proces. Byla jsem na pláži, on tam ležel a já jsem mu vzala nožičky a začala jsem si k nim čichat. Do té doby jsem se o něj starala a myslím, že co se týče péče, měl všechno. Ale nebylo v tom to ono. A tam jsem cítila, že je tam ta nadstavba. Ty tlaky na ženy jsou extrémně obrovské. A když jsem si řekla: „Ne,“ a ve Španělsku mě nikdo neznal, nebyli tam kamarádi, před kterými jsem se snažila dělat, že jsem ta dobrá máma. Byla jsem fakt sama za sebe. A v ten moment to přišlo.
Myslela jste při psaní na to, co v knize kvůli synovi říct a co vynechat?
Jo. Myslela jsem jenom na dítě. Proto ta knížka vyšla až teď. Říkala jsem si, že ji můžu vydat až v momentě, kdy si s ním můžu o některých věcech promluvit. Kdybych si s ním před čtyřmi roky promluvila: „Hele, nechtěla jsem dítě a pak to nepřišlo hned,“ tak to nepochopí. Ale teď už je ve věku, kdy chápe, že jsem ho musela poznat. Řešila jsem i to, že za ním může někdo přijít a říct mu: „Tvoje máma tě nechtěla nebo tě neměla ráda.“ On ví, že to tak nějakou krátkou dobu bylo. Hodně jsme si o tom povídali, aby to pochopil. I díky odborníkům. Předtím jsem šla na konzultace s dětskými psychology, kteří mi řekli, jak tohle téma nastavit. My si myslíme, že je to nějaký extrémní strašák, ale není. Prostě říct: „Hele, nevím, jestli jsem chtěla dítě. Musela jsem tě poznat. A poznala jsem, jaký jsi skvělý.“ V ten moment jsem věděla, že to můžu vydat. Knížka končí, když přišla mateřská láska. Pak to ještě dlouho trvalo, třeba co se týče soudů s otcem, a to bylo taky náročné na přijímání. To už mi připadá tak osobní a tak se to dotýká syna a případného vztahu, že jsem to tam nedávala.
Četl už něco z knihy?
Se synem máme takovou nepsanou hru. Vždycky si vymyslí nějaké slovo, které chce, aby v knížce bylo, a pak to kontroluje. Teď si řekl, že tam chce mít „fňuk fňuk“. Tak jsem tam musela napsat „fňuk fňuk“. Když to vyšlo, jenom se kouknul, kde to je, a tím to pro něj bylo vyřešené. Když se ptal, o čem to je, řekla jsem mu, že je to o mých pocitech. A on mi řekl, že moje pocity ho nezajímají, že si to číst nebude. Myslím, že se k němu ta knížka teď nedostane. Možná za pár let, pokud vůbec. Doufám, že za pár let bude běžné mluvit o tom, že mateřství není celé tak líbivé. Že to nebude tak třaskavé, aby měl pocit, že si to musí přečíst.
Na konci knihy je dopis Malcolmovi. Počítáte s tím, že se jeho pohled na knihu může časem změnit?
Počítám s tím, že se to stát může. Strašně by mě mrzelo, kdyby měl pocit, že musí být nějak lepší, abych si ho zasloužila. Proto jsem ten dopis napsala. Aby neměl pocit, že se musí líp učit, že musí být tohle a tamto, aby ta bolest měla smysl. Protože to bylo o mně, ne o něm. V tom dopise ho prosím, ať tohle nikdy nedělá. Ať je klidně naštvaný, ale tohle není o něm. Bylo pro mě důležité, aby v něm tenhle pocit nezůstal, ať si to přečte kdykoliv.
rozhovor vedla a foto pořídila Barbora Měkotová
Další články
Klára Elšíková o své nové knize Ostrovani
Jaroslav Rudiš: Pivo je vášeň, umění a poezie
