Knihkupec Petr doporučuje: Dobrá knížka by ve vás měla něco zanechat

Jak jste se dostal ke knihám a k práci v pardubickém Kosmasu?

K četbě pro dospělé jsem se dostal někdy v sedmnácti. Něco jsem si našel sám, něco mi doporučovali známí. Vyrůstal jsem ještě v osmdesátých letech, takže mi dali přečíst i zakázané autory, třeba Kunderu. Bylo to pro mě jako zjevení, jako z jiné planety. V devadesátých letech jsem pracoval v síti knihkupectví v Hradci Králové, potom částečně v Kosmasu v Praze. Asi před patnácti lety jsem se dostal sem. Chtěl jsem pracovat přímo s knížkami a hlavně mám hrozně rád práci s lidmi. To pro mě bylo důležité. Literatura pro mě dodnes znamená hodně. Nechci říct, že je to doplněk života. Je to součást mého života.

Podle čeho vybíráte knihy do pravidelných tipů?

Hlavně podle sebe, přiznám se. Ale ty tipy by měly být pro lidi, kteří se ke knihám dostanou třeba jen náhodou, a zároveň i pro někoho, kdo se o ně zajímá každý týden nebo každý druhý den. Měl by to být takový návod, co si z té velké záplavy knih přečíst.

Doporučíte i něco, co není podle vašeho osobního vkusu?

Určitě. Ta pestrost nabídky je tak obrovská, že nedokážu všechno obsáhnout. Rád si nechám poradit od kolegyň nebo zákazníků. Zákazníci mě třeba upozorní na něco, po čem touží. Sledují nakladatelství doslova den po dni a ptají se, jestli tu knihu budeme mít. I to je pobídka. Nemám to tak, že bych jen prosazoval to svoje.

Co rád čtete vy?

Mám rád knížky, které mě něčím překvapí. Třeba staré téma viděné novýma očima. Nebo se objeví někdo, kdo píše trochu jinak. Nemám rád knihy, které se opakují. Když zjistím, že čtvrtá nebo pátá knížka je stejná, tak mě to nebaví. Zároveň se ale rád vracím k věcem, které už jsem četl. Jsem schopný přečíst knížku čtyřikrát, pětkrát.

Když přijde zákazník a řekne: „Doporučte mi nějakou dobrou knížku,“ na co se ho zeptáte?

Nejdřív jestli ji má pro sebe, nebo pro někoho jako dárek. Když ji chce pro sebe, ptám se, co četl naposledy nebo koho má rád. S tím se potom dá pracovat. Když mi řekne třeba Dana Browna, budu vědět, že chce něco napínavého, dobrodružného. Nemusí to být zrovna Dan Brown, ale už se v tom dokážu orientovat. Chodí sem samozřejmě i zákazníci opakovaně a u těch už asi vím, co by si rádi přečetli. Tohle se nedá naučit za tři měsíce. Musíte alespoň trochu vědět, co vychází.

Doporučujete jen knihy, které jste sám přečetl?

Ne. Hodně dám i na zákazníky. Přijdou a poreferují mi o knížce. Také si o knihách čtu a získávám informace třeba ze sociálních sítí. Není to tak, že jen já a všechno ostatní je špatně.

Jakou knihou byste naši novou rubriku otevřel?

Třeba Modlitbou za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Podle mě je to jeho nejlepší knížka. Je to klasické vyprávění, jsou tam tři časové roviny a je to trochu o víře. Co jsem měl vždycky na Irvingovi rád: je strašně ironický a vtipný. Někdy jsou to takové šlehy, že jsem se u toho smál. A zároveň to byla první knížka, u které jsem se opravdu dojal. Na poslední stránce jsem brečel, a přitom to není sentimentální. Nejhorší je, že se mi to stává pokaždé, když ji přečtu. A četl jsem ji snad šestkrát. Může ji číst někdo v patnácti i v sedmdesáti, muž i žena. Nemusí to být velký čtenář, ale musí se do toho dostat. Není to úplně čtení před spaním.

Máte ještě nějakou knihu, na kterou nedáte dopustit?

Miluju Bohumila Hrabala. Ne úplně všechno, ale Příliš hlučnou samotu mám strašně rád. Také jsem ji četl asi šestkrát. Je krátká, ale opravdu mi dělá dobře. Vnitřně mě vzrušuje téměř jako při prvním čtení. To je moje zamilovaná kniha.

A co vám pomůže ze špatné nálady?

Tajný deník Adriana Molea od Sue Townsendové. Je to deník pubescenta v Británii, který si zapisuje svoje poznámky a problémy se svou dívkou. On je samozřejmě intelektuál. Jsou to krátké zápisky. Ponocuje a zapíše si, že je to úděl intelektuálů, že musejí ponocovat. Je to výborné. Ta knížka mi vždycky udělala dobře.

Vybavíte si knihu, kterou jste doporučoval tak nadšeně, že se zákazníci vraceli a povídali si s vámi o ní?

Teď naposledy Přestávka skončila. Byl jsem z ní nadšený. Ten italský spisovatel byl i na veletrhu Svět knihy, takže od něj mám knížku podepsanou. Hodně jsem ji doporučoval a lidé se vraceli. Mám zákazníka, který si ji koupil asi čtyřikrát, protože ji vždycky musel někomu dát.

Kdybyste měl vybrat knihu jako dárek pro člověka, kterého vůbec neznáte, co byste zabalil?

Třeba Podivný případ se psem od Marka Haddona. Je to příběh patnáctiletého autistického kluka z Británie. Někdo u sousedů zabije psa a on to vyšetřuje. Je geniální matematik, ale má problémy třeba s dotýkáním. Kapitoly jsou číslované jen prvočísly: dva, tři, pět, sedm. Musím se přiznat, že mi ta knížka toho autistického člověka strašně přiblížila. Můžou ji číst i děti. Teď jsem ji prodal dvanáctileté slečně, která hodně čte, a je z ní nadšená. Sám jsem ji daroval asi pětkrát. Jako univerzální dárek je tohle dobrá knížka.

Proč vlastně číst?

Protože je to obrovská zábava. Prožíváte životy jiných lidí, jako byste je měli doma, ale přitom vám nevadí. Nejsou u vás třeba na záchodě. To na literatuře miluju. Je to něčí zkušenost s nějakou situací. Když čtete italského nebo španělského autora, dozvídáte se, co se tam děje nebo s čím se vyrovnávají. Z mého pohledu je to vzrušující. A knihy mají ještě jednu přednost: jsou méně návodné než film. Máte daleko víc možností představovat si, co se tam odehrává a jak ti lidé vypadají.

rozhovor vedla a foto pořídila Barbora Měkotová