David Lauda: S mým příjmením by byl hřích nenapsat knihu o autech

Jak se zrodil nápad napsat celou knihu básniček právě o autech? Byla na začátku konkrétní značka, rým, nebo dětská záliba v auťácích?
Musím říct, že tahle kniha by nikdy nevznikla, nebýt mého syna a jeho záliby v autech všech druhů, značek, barev a tvarů... Takže ten nápad vznikl při jednom odpoledním prázdninovém hraní s auťáky. Když jsem pak ke svému velkému překvapení důkladným googlováním zjistil, že na českém trhu žádná kniha věnující se konkrétním značkám aut vlastně neexistuje, bylo jasné, že tuhle díru na trhu zkusím zaplnit já. A navíc, s mým příjmením by byl asi hřích nenapsat knihu zrovna o autech.

V knize vystupují auta různých světových značek. Podle čeho jste je vybíral? Která se vám rýmovala nejsnáze a která vám naopak způsobila největší „dopravní zácpu“?
Značky jsem vybíral víceméně náhodně a téměř všechny se mi rýmovaly tak nějak samy a celkem snadno. Snad jediný karambol jsem měl s pandou a jejím vysněným Volkswagenem. A v menší koloně jsem zůstal trčet ještě u kapybařího pradědy a Mini Coopera. Myslím, že na někoho, kdo ještě před pár lety poznal auta jen podle barvy a řídit začal někdy před čtyřmi lety, ta kniha celkem ujde :-).
 

Auťáky slibují nečekané odbočky, ťukance i nejrůznější bláznivé situace. Vycházel jste při jejich vymýšlení z názvů značek, nebo jste měl předem připravené jednotlivé příběhy?
Tak tohle šlo ruku v ruce. U většiny básniček se mi v hlavě rovnou složila značka auta se zápletkou nebo minimálně se zvířátkem, které bude mít s daným auťákem co do činění. Plán byl vytvořit u každého auťáku jeho samostatný mikropříběh, kterému se zasmějí děti i rodiče. Zároveň jsem chtěl ke každému autu přiřadit zvířátko, aby byla kniha snesitelnější a zajímavější i pro holky, mámy, babičky, které třeba auta úplně nebaští.

Knihu ilustroval Jakub Cenkl. Jak vaše spolupráce probíhala? Překvapilo vás, jak některý z vašich veršů výtvarně uchopil?
Úplně upřímně mě nejvíce překvapilo, že mi Jakub vůbec odpověděl na první mail. Když mi napsal, že chce na Auťácích spolupracovat, trvalo mi celkem dlouho pochopit, co se vlastně stalo a stane. Že budeme dělat něco originálního, velkého a opravdu kvalitního. Po přečtení rukopisu mi napsal, že během týdne zkusí poslat pár skic, a když jsem druhý den otevřel mail, měl jsem od něj tři téměř hotové ilustrace a u nich větu, že ho to tak chytlo a bavilo, že se do toho vrhnul hned. Tím mě překvapil podruhé. Musím přiznat, že jsem po otevření měl trochu pochybnosti. Byly totiž až moc originální. Tím mě překvapil už potřetí. Čekal jsem něco víc jednoduchého, povrchového, co se bude líbit dětem a sem tam třeba mrkne nebo se usměje. Čím víc jsem se ale na ilustrace díval, tím víc jsem měl pocit, že je to ono. Že je to výjimečné, skvělé a že to z knihy udělá něco víc než obyčejnou, nezajímavou knihu do regálu. Nechal jsem Jakubovi volnou ruku a vyplatilo se to, myslím, bohatě. Spolupráce s Jakubem byla opravdu za odměnu. Byla skvělá, profesionální a zároveň lidská a opravdová od začátku do konce a mně bylo ctí a velkým potěšením s ním spolupracovat.

Pracujete jako asistent pedagoga na speciální škole. Ovlivňuje každodenní kontakt s dětmi způsob, jakým pro ně píšete? Měl jste možnost některé básničky vyzkoušet přímo na dětských posluchačích?
Myslím, že každodenní kontakt s dětmi ovlivnil hlavně to, že pro ně vůbec píšu. A určitě ovlivňuje celou moji tvorbu. Každé dítě je jiné, každé má nějaký svůj vnitřní svět, kde se cítí nejbezpečněji, nejjistěji. Když mě do něj některé z nich třeba jenom na chvilku pustí, snažím se odnést si z něj něco do toho svého a třeba z něj pak i čerpat při psaní. Básničky jsem testoval na svém čtyřletém synovi, a když jsme je četli pošesté za sebou, zapůsobilo to jako fitko pro mé autorské sebevědomí. Byl nadšený z básniček i ilustrací a já byl nadšený z jeho nadšení.

Mají Auťáky děti především pobavit, nebo jim chcete prostřednictvím humoru a rýmů předat také něco dalšího, třeba chuť hrát si s jazykem a více číst?
I když Auťáky samozřejmě nejsou knihou jen pro kluky, tak se všeobecně ví, že právě kluci méně čtou, a já bych byl určitě rád, kdyby to Auťáky zkusily aspoň trošku změnit. Zároveň jsou ale psané a ilustrované tak, aby především pobavily každého, kdo do nich nakoukne, kdo k nim přivoní, kdo je bude držet v ruce bez ohledu na věk, pohlaví nebo cokoliv jiného. To je podle mě to nejzásadnější.