Milan Janoušek: Když běhám, nejvíc cítím, že žiju

Kdy se vaše zkušenosti z běžeckého prostředí proměnily v nápad napsat román?
Ještě předtím, než jsem začal běhat, mě to táhlo k psaní. Už na základní škole jsem vydával školní časopis a vždycky mě bavily slohové práce. Takže popravdě dřív bylo psaní než běhání. Nějak to ve mně dozrálo, že i to, co jsem zažil při běhání, by bylo zajímavé sepsat do knižní podoby.

Proč jste si vybral román, a ne třeba běžeckou příručku?
V Česku vychází docela dost běžeckých příruček a motivačních knížek o tom, jak začít běhat. Mě lákal úplně jiný formát. Napsat něco o běhání, co ještě nikdo nenapsal. Proto jsem se zhostil románu.

Kolik je v něm fikce a kolik vašich zkušeností?
Je tam částečně fikce, ale i spousta věcí, které jsem zažil, odposlechl nebo viděl. Řekl bych, že je to tak půl na půl.

Dá se o běžcích mluvit jako o subkultuře?
Čtenáři posoudí sami, ale myslím, že ano. Má to svá specifika. Když člověka běhání pohltí, může to dost výrazně ovlivnit jeho vztahy i to, jak nazírá na svět.

Ukazujete v knize i temnější stránky běhání?
Možná bych varoval čtenáře, kteří by to brali jako další motivační knížku k běhání nebo nějakou feel good story. Tak úplně feel good story to není. Snažil jsem se ukázat běhání v jeho komplexnosti. Stejně jako všechno v životě není jen černé nebo bílé, ani běhání není jen pozitivní. Může ovládnout vztahy člověka, a to i negativně.

Kde podle vás končí zdravá ctižádost a začíná posedlost?
To je velmi těžká otázka. Řekl bych, že ve chvíli, kdy člověk dá výkon na první místo před rodinou nebo kariérou, to už může mít patologické rysy. Ale když si vezmeme olympijského závodníka, tak ti lidé často skutečně musí upřednostnit sportovní kariéru před rodinou nebo civilní prací.Nechci hodnotit, jestli je to dobře. Sport v tom není jiný než jiné obory. I špičkový manažer tomu musí v uvozovkách obětovat všechno. Někteří lidé jsou tak cílevědomí, třeba až chorobně, že si půjdou za svým a spoustu věcí v životě naopak mít nebudou.

V románu se objevuje také doping. Považujete ho za součást vrcholového sportu?
Bohužel bych řekl, že asi ano, protože tlak na výkon je tam velký. Pokud tušíte, že si soupeři pomáhají zakázanými látkami, můžete začít pátrat po tom, jak takovou látku získat a použít ve svůj prospěch. V minulosti to asi bylo rozšířenější, ale ani dnes si nedělám iluze, že je vrcholový sport čistý.

V knize píšete také o tlaku na výkon u dívek. Může se z běhání vytratit radost a stát se spíš bolestí?
Já myslím, že u dívek je ten tlak na výkon často spojený i s poruchou příjmu potravy. Netýká se to jenom dívek, ale docela z velkého procenta i jich. To je v knize taky nějakým způsobem
zpracované: jedna z postav začíná až nezdravě hubnout. Odpovídá to příběhům, které jsem slyšel, viděl, zažil.

Co mají dnešní sportovci nejtěžší?
Neřekl bych, že je jedna věc, kterou mají těžší. Možná dnes mají více možností, jak si vydělat třeba na sociálních sítích, nebo více možností oslovit sponzory. Neřekl bych, že je nějaký jeden konkrétní aspekt, který je těžší než dřív.

Pro koho jste knihu psal?
Pro všechny, kteří si chtějí o běhání přečíst trochu jinak, než měli dosud možnost. Nejen jak se naučit běhat nebo jak je běhání skvělé, ale i o věcech, které se úplně tak neprezentují.

Má čtenáře také motivovat, aby začali běhat?
Nemyslím si, že je to knížka, která vás po přečtení donutí hned vyběhnout. To určitě nebyl můj cíl. Chtěl jsem dát sondu do té subkultury a ukázat, co všechno může obnášet. Že to není jen o tom, že si jde někdo zaběhat.

Cítíte se po vydání románu jako spisovatel?
Myslím, že ne. Spisovatel je podle mě ten, kdo vydává knížky pravidelně a dokáže se psaním uživit. To já určitě nejsem. Takže spisovatel podle mě k mému jménu nepatří.

Lákalo by vás napsat další knihu?
Kdyby tahle měla pozitivní ohlas, nevylučuju to. Ale určitě nemám v šuplíku materiál na několik dalších knih. Nejsem grafoman, který by okamžitě dokázal vyprodukovat něco nového.

rozhovor připravila a foto pořídila Barbora Měkotová