Davide Coppo píše o tom, jak se z mladého člověka stane v 21. století přesvědčený fašista

Váš román je o čtrnáctiletém teenagerovi Ettoreovi, který hledá své místo ve světě. Pak ho najde v fašistické mládežnické skupině a stává se stále radikalizovanějším. Jako čtenář tušíte, že o neskončí dobře. Proč jste napsal tento příběh?

Jako teenager jsem měl podobnou zkušenost. Ne jako Ettore, pro mě to bylo jiné a kratší než v knize. Nebyl jsem násilný, nespáchal jsem žádné zločiny. Naštěstí jsem našel cestu ven. Setkal jsem se s neofašistickými ideologiemi, ale nelze mluvit o skutečné radikalizaci, která vyvrcholila násilnými činy. Řekl bych, že to byla spíše cesta ideologického vzdělávání. Rozhodujícími faktory v té době (začátek 21. století, poznámka redakce) byly online fóra. Bohužel to nebyla místa, kde by se diskutovalo o ověřených faktech: naopak, zaujatost a lži byly na těchto fórech běžnou záležitostí. Protože pravicový populismus v několika evropských zemích už několik let opět sílí, rozhodl jsem se to popsat. Chtěl jsem zjistit, jak by můj život dopadl, kdybych si to nerozmyslel. Tak jsem začal řešit část své minulosti, kterou jsem před sebou skrýval.

Co vás na pravicových extremistických ideologiích tak fascinovalo? Byl jsi součástí nějaké skupiny?

Nebudu jmenovat žádná jména. Nejvíc mě fascinovalo vzpoura proti stávajícímu stavu a postavení proti všemu a všem. Giorgio Albertazzi, významný italský divadelní režisér a herec, se v roce 1943 rozhodl připojit k "Italské sociální republice". Později řekl, že se vědomě rozhodl pro ztracenou věc, z touhy po dobrodružství. To to vlastně docela dobře shrnuje.

"Je mylné si myslet, že všichni pravicoví extremisté a populisté jsou proletáři, lidé z chudších společenských vrstev nebo lidé z venkova."

Ačkoliv se Ettore stále více propadá do pravicových extremistických myšlenek, někdy ho dokonce litujeme.

Mým cílem bylo, aby čtenáři soucítili s postavou, kterou vlastně nechtějí mít rádi. Tímto způsobem chci ukázat, že i politický nepřítel je člověk. To nijak neospravedlňuje, ale chtěl jsem vytvořit složitost, která pomůže lépe pochopit některá rozhodnutí.

Ettore se setká s Giuliem ve škole, který ho vezme do "Federazione", fašistické mládežnické skupiny. Proč se Ettore rozhodne připojit ke skupině?

Zpočátku Ettore jedná z potřeby sounáležitosti, ne z ideologie. Nadšení se rozvine až později. Zpočátku je prostě osamělý. Je pro něj důležité najít lidi, kteří mu dají pocit, že je pochopený, v době, kdy je plný nejistot. Do určité míry ho ke skupině přitahuje i chuť zakázaného ovoce, ale kdyby potkal někoho jiného než Giulia, mohl se klidně zamotat do jakéhokoliv jiného extrému.

Každý den Ettore cestuje z provincie do velkého města na střední školu. Pochází z buržoazní střední třídy. Ve škole potkává spolužáky z ještě bohatších rodin, kteří jsou někdy také blízcí pravicovéextremistické ideologii. Jakou roli hraje v románu vztah mezi třídou, městem a venkovem?

Nechtěl jsem ukazovat obvyklou debatu o třídě. Je mylné si myslet, že všichni pravicoví extremisté a populisté jsou proletáři, lidé z chudších společenských vrstev nebo lidé z venkova. To není pravda. 

Ettore má dobrý pocit z toho, že dělá něco špatného: například čte spornou biografii Mussoliniho. Proč?

Uvědomuje si, že strana, kterou si zvolil, je špatná, ale nechce se měnit, protože zbytek světa vnímá jako něco nepřátelského. Jeho pocit osamělosti a vzdoru vůči světu je tak silný, že politický aspekt téměř ustupuje do pozadí a jeho pocity eskalují v vzpouru a násilí. Ale je rozpolcený, cítí vinu vůči rodičům a dívce, kterou miluje.

Proč se tolerance k takovým ideologiím, jako je pravicový extremismus, v Itálii v poslední době  zvýšila?

Po druhé světové válce byla Itálie prakticky až do roku 1994 řízena křesťanskými demokraty, středovou stranou. Současně byla Itálie považována za velmi levicovou zemi se silným komunistickým hnutím. To se změnilo s první Berluscioniho vládou. Postupně přiváděl neofašisty do důležitých funkcí a zesměšňoval demokratické i antifašistické instituce, přičemž 20 let dominoval politické scéně. Pokud na konci 90. let znamenalo být "fašistou" patřit k povstalecké a násilné menšině, dnes je tento extremismus přijíman.

Výzkum italských novinářů ukázal, že fašistické slogany a symboly, jako je římský pozdrav, známý v Německu jako Hitlerův pozdrav, se používají na setkáních mládežnické organizace "Gioventù Nazionale". Premiérka Giorgia Meloni zahájila svou politickou kariéru právě v takové politické organizaci. Co je na těchto skupinách nebezpečného?

"Federazione", kterou popisuji v románu, je vymyšlená. Nebezpečí, které z takových skutečných skupin vychází, však spočívá v tom, že dospělá část skupiny nemá zájem moderovat tón svých mladých členů. Je to, jako by ti mladší byli zdrojem militantní energie, kterou je třeba držet. Čím extrémnější mládež, tím více může sloužit ke konsolidaci celé skupiny.

Jak rozšířené jsou krajně pravicové ideologie v italské společnosti, zejména mezi mladými lidmi?

Je třeba předem říci: Itálie se, bohužel,  nikdy plně nevyrovnala se svým fašismem. Po skončení druhé světové války zůstalo mnoho lidí jmenovaných fašistickou diktaturou ve svých funkcích. Otevřeně fašistická strana Movimento Sociale Italiano byla v parlamentu zastoupena v roce 1948. Po Berlusconiho vládě v roce 1994 a následujících vládách byl fašismus tolerován i na nejvyšších státních úřadech. Mám dojem, že mnoho mladých lidí dnes vnímá tendenci k určitému pravicovému extremismu jako lehkovážné, provokativní rozhodnutí proti stárnutí a buržoazizaci institucí. Dnes je snadné být v Itálii antidemokratický, protože respekt ke státu byl vládami a stranami oslaben. 

"Osobně mi tehdy pomáhala přátelství s lidmi, kteří s touto ideologií neměli nic společného."

Jak můžete mladé lidi znovu více nadchnout pro demokracii?

Důležité pro mě je, že román není pohádkou, není alegorií, ale autobiograficky inspirovaný příběh, ze kterého nelze vyvodit žádné univerzální závěry. Osobně mi tehdy pomáhala přátelství s lidmi, kteří s touto ideologií neměli nic společného. V určitém okamžiku jsem si všiml, že ostatní jsou šťastnější než já. Musíte vstoupit do dialogu, být empatičtí.

zdroj: fluter.de

Ukázka:

10

Další rok na stejné demonstraci už ze mě byl jiný člo věk. Příprava ve dnech před průvodem byla stejná jako před dvanácti měsíci, efektivní a vzrušující jako vždycky, ale za tu dobu jsem nasbíral zkušenosti, něco si nastudoval a moje uvědomělost vzrostla. Začal jsem jí říkat jinak: aktivismus. Navenek jsem se příliš nezměnil, ale uvnitř jsem cítil, že jsem našel místo, které je mi blízké. Ještě jsem neměl moc jasnou představu, jaký typ aktivisty ze mě bude, ale na to bylo dost času. 

Na Federaci se objevovali týpkové, kteří mi naháněli strach, často žertovali, a to i vulgárně, vyloženě z nich bylo cítit násilí, vztek, jehož výbuchy bylo těžké předvídat. I ostatní je tam jen trpěli, dostávali nepříliš důležité operativní úkoly. Nerozdávali letáky, nestavěli stánky na ulici, neúčastnili se schůzí. Byli potřeba na průvodech. Jejich opak představovalo politické křídlo, jehož hlavním představitelem byl Giulio: tihle lidé už vykročili na cestu, která je měla dříve či později dovést do nějakého typu oficiálních struktur. To mi bylo samozřejmě milejší, ale o fungování aktuálního politického systému jsem toho ještě moc nevěděl, spíše bych měl říct, že vůbec nic. Nacházel jsem se ještě ve fázi ideologického tápání, hodnoty zářily kdesi v dáli jako světla ve tmě.

Všechno se u mě tehdy točilo kolem dávno mrtvých hrdinů, příkladné cti, opovrhovaných filozofů, slavných činů nebo dojemných porážek. Jistě, občas jsem zareagoval i na aktuální události: dokonce ani mně neušlo jedenácté září a invaze do Afghánistánu a všeobecné světové pozdvižení. V následujících měsících jsem na Federaci našel bednu plnou nepoužitých letáků. Na jednom byla politická mapa Afghánistánu a na ní nakreslený terč s nápisem: „USA, wrong target!“ Pořádaly se schůze ohledně dějin téhle vzdálené země, která byla hlavním důvodem obav pro všechny, od školy přes rodinu až po Federaci, a já se dozvěděl o sovětské invazi a odporu mudžáhedínů: chápal jsem to jako důkaz, že komunismus je ideologickou oslavou vraždění, invazí a útoků na princip sebeurčení národů, ale že Amerika není o nic lepší.

Mnohé se koneckonců svádělo na dvě různé dichotomie. Na jedné straně jsme byli my, odvážná mládež plná života, která se semkla a čestně a hrdě čelí komunismu. Tady se skloňovala nejrůznější hesla: naše svoboda proti jejich utlačování. Naše čest proti jejich bahnu zkaženosti. Naše radost proti jejich touze po pomstě. Bylo to jednoduché: na jedné straně život, na druhé smrt.

Pak tu byl ten druhý nepřítel, na kterého se nedalo tak snadno zaostřit. Dostával mnoho jmen, která zněla víceméně stejně, měla jen nejasné kontury a nebylo lehké je uchopit. Vedle kapitalismu a imperialismu se najednou objevil globalismus. Byl jsem trpělivý a pořád jsem se náležitě ospravedlňoval: časem, krok za krokem všechno pochopím. V průběhu roku si mě kamarádi taky začali víc vážit, a právě proto mi tentokrát nebylo určeno jen pochodovat v průvodu a nic víc, nemohl jsem se stáhnout někam do ústraní, ale dostal jsem úkol – těžký, vzrušující – nést jednu z dlouhých plastových tyčí – celkem byly tři –, na kterých byl upevněn velký transparent připravený v předcházejících dnech. Na plátně bylo velkým písmem, jaké používají i jisté skupiny fotbalových fanoušků, napsáno „Národ Evropa“.

Ten slogan se mi líbil a pomáhal jsem ho kamarádům vyrobit: pomocí izolepy jsme vyznačili okraje jednotlivých písmen a šablony jsme pak sprejovali černou barvou. Líbila se mi taky modrá vlajka se žlutými hvězdami do kruhu, připomínala mi znělku, kterou jsem jako dítě vídal v televizi, když začínaly přenosy Eurovize. Tak tohle je naše hradba na obranu před globalizací, říkal jsem si v duchu a připadalo mi to jako malé zjevení: velká a prastará vlast, v podstatě další věc, díky níž jsem měl pocit, jako bych měl zase v ústech a v koutcích očí sladkou příchuť dětství.

......

překlad Helena Lergetporer