Milan Vodička: Když narazím na zapomenutý příběh, posedne mě lovecký instinkt

Komu je kniha určená? Přináší nové poznatky i čtenářům, kteří se o druhou světovou válku dlouhodobě zajímají?

Troufám si tvrdit, že v podstatě všechno, co tam je, jsou věci, které téměř nikdo nebo jen málokdo ví. Je to literatura faktů. Mým velkým vzorem v dětství byl B. P. Borovička a kniha je psaná podobným reportážním stylem. Je pro kohokoliv od třinácti do devadesáti let.

Čtení o druhé světové válce bývá tíživé. Platí to i pro vaši knihu?

Ne, naopak. Obvykle se tam nestřílí ani nebojuje. Jsou tam věci, které ukazují, co všechno lidé dokázali vymyslet, jaké triky používali a jakým způsobem se dokázali dostat třeba z neuvěřitelných situací. Myslím, že je to naopak velmi pozitivní, i když samozřejmě některé situace jsou negativní. Celkově si ale myslím, že je to velmi zajímavé čtení i pro dnešní dobu.

Jedna z kapitol se věnuje mrkvi. Jakou roli sehrála v příběhu britských nočních stíhačů?

To je jedna z takových typických věcí, které jsou na té válce pozitivní, alespoň z určitého hlediska. Britové zavedli na konci bitvy o Británii úžasné zlepšení pro své noční stíhače, kteří sestřelovali německé bombardéry jako na běžícím pásu. Říkali si, že tu náhlou změnu musí nějak vysvětlit, aby se po nich Němci nechtěli opičit. Takže podle mě vymysleli nejúžasnější klamnou operaci druhé světové války, která trvá dodnes: svedli to na mrkev. Tvrdili, že pro své noční piloty zavedli program zvýšené konzumace mrkve. Mělo to svoji logiku, protože nedostatek vitaminu A souvisí se zhoršeným viděním. Oni to ale otočili: kdo jí hodně mrkve, vidí až za roh. Na tuto kampaň si najali odborníky z Hollywoodu. Přímo s nimi spolupracoval Walt Disney. Udělali také hvězdu z jednoho nočního stíhače, kterému dali přezdívku Kočičí oči, a přesvědčovali všechny: „Milí Britové, jezte a pěstujte mrkev, protože pro vás bude zcela fantastická.“ Výsledkem bylo, že se mrkev pěstovala po celé Británii. Byla to jediná věc, které měli Britové za války přebytky. Protože to od nich okoukali Američané, začali také pěstovat a jíst mrkev. Dostalo se to do světa a žije to dodnes. Rodiče a prarodiče tak říkají dětem: „Jezte mrkev, je zdravá, je dobrá pro oči a nebudete muset nosit brýle.“

Najdou čtenáři podobné souvislosti také v dalších kapitolách?

Podobné i jiné.

Co vás přivedlo k napsání této knihy a jak jste jednotlivé příběhy vyhledával?

To je docela jednoduché. Historie, a hlavně druhá světová válka, je moje hobby desítky let. Skoro půl století, řekl bych. Vlastně už to klidně můžu říct: půl století. Člověk narazí na spoustu kuriozit a věcí, které vypadly z dějepisu. Často je to jediná věta v nějaké kapitole nebo v líčení toho, co všichni známe: bitvy u Stalingradu, vylodění v Normandii a tak dál. A tam je jedna jediná věta. Řeknete si: „To není možné.“ V tu chvíli mě posedne lovecký instinkt a vydávám se na lov. Ten mě dovede na nejrůznější místa. Skončím třeba v městských archivech v Kolíně nad Rýnem nebo v Ženevě. Dostávám se k dobovým novinám, které vycházely v době, kdy se to stalo. Kvůli jedné kapitole jsem dokonce nastudoval věstník amerického mrazírenského průmyslu. Je to úplně fascinující. Řekl bych dokonce, že ten lov je na tom lepší než samotné psaní.