Markéta Mališová: Psaní a život bylo pro Arnošta Lustiga to samé

Co pro Arnošta Lustiga znamenalo štěstí?
Já si myslím, že když lidi žijou v míru, jsou slušní a prostě když nejsou války nebo lidi netrpěj. Pro něj štěstí bylo asi hodně věcí. Třeba, že někoho potkal, koho měl rád. Ale řekla bych, že navenek byl stále šťastný člověk. Rozdával takovou tu svoji vitalitu a ta z něj sršela, i když byl dost vážně nemocnej. Ale samozřejmě, že když byl doma sám, tak nebyl třeba se vším spokojenej. On se taky dovedl hodně rozčílit.

Čím si vysvětlujete, že si po všem, co prožil, zachoval tak pozitivní energii?
Já si myslím, že to je vrozené. On byl opravdu otevřenej člověk, kterej měl rád lidi, ale všechny. Úplně nejvíc miloval mámy s malejma dětma. Bylo pro něj štěstí vidět mámu s malým dítětem, protože věděl, co ta máma musí vytrpět, než se dítě narodí, a že se o něj musí starat. To všechno ho vždycky dojímalo.

Kdo Arnošta Lustiga v jeho pohledu na život nejvíce ovlivnil?
Hodně ho ovlivnil jeho otec. Maminka byla pobožná, chodila do synagogy a dodržovala různé židovské zákony. Tatínek byl úplný opak. Vždycky o něm říkal, že když šel koupit jablko, radši koupil argentinský než český. Vždycky koupil to lepší, i když neměli moc peněz. A když si šel dát chlebíček, dal si na něj tu nejlepší šunku. Maminka byla přísnější a myslím, že Arnošt měl trochu povahu po tátovi.

Proč jste knihu pojmenovala právě Arnošt a vycházkový kuře?
Je to lustigovský. Já jsem dlouho nevěděla, jak knihu pojmenovat. Až jednou jsem si vzpomněla na jeho citát, kdy mi řekl: „Ty, když někam kročíš, tak jdeš jak vycházkový kuře, který nezvedne ani jednu nohu.“ Mně to pak zacvaklo, protože je to jeho citát a je to o mně i o něm. Nakladateli se to ze začátku moc nelíbilo, ale lepší název jsme nenašli.

Jsou v knize především vaše osobní vzpomínky?

Jsou to moje vzpomínky, ale nejsou to jenom vzpomínky. Je to také o jeho knihách a o tom, jak psal. Všichni hubovali, že knihy pořád nafukuje a rozšiřuje. Pak vydal tři knihy s úplně novými názvy. Když jsem se do toho podívala, zjistila jsem, že každá ta kniha je půlka jiné knihy. Vždycky říkal, že kniha je dobrá, když ji otevřete a dá se číst kdekoliv. A on to takhle dělal.

Jaký byl Arnošt Lustig jako člověk?
Arnošt měl rád život a byl rád ve společnosti. Byl rád obklopenej lidmi. Ale potom měl chvíle, kdy psal a byl sám. Psaní pro něj bylo i v poslední části života to nejdůležitější. Říkal, že nejlepší romány jsou vždycky ty, které spisovatel napsal za prvních deset let. On to sám asi věděl, ale prostě psal. Psaní pro něj bylo život.

Proč své knihy neustále přepracovával?
To, co napsal před dvaceti lety, pak četl jinak. Zdálo se mu třeba, že věty byly dlouhý nebo se mu něco nelíbilo přímo v románu. Měl pocit, že původní romány ještě musí vylepšit, a potom do nich dával příběhy, které právě prožíval v Americe nebo tady.

Jak důležité pro něj bylo psát také během vašich společných cest?
Když jsme někde byli déle než pět dní, už chtěl psací stroj. Pořád si dělal nějaké poznámky, nejradši na kraj novin. Noviny byly celé popsané. Potřeboval psací stroj, protože většinou psal nad ránem. Pak si šel lehnout, trochu se prospal a začal den. Psaní bylo jeho život.

Jakého Arnošta Lustiga jste chtěla v knize ukázat?
Takovou otázku jsem si vůbec nepokládala. Chtěla jsem zachytit období, ve kterém jsme spolu byli jako blízcí přátelé. Jak to vzniklo, proč to vzniklo a jak jsme v tom žili. Zachytila jsem poslední roky jeho života, které jsme strávili spolu. Je tam ale i spousta jiných lidí. Není to milostný román. Hodně jsme cestovali a potkali jsme spoustu zajímavých lidí.

Co by podle vás Arnošt Lustig na tuto knihu řekl?
Já myslím, že by měl radost. Měl by velkou radost.

Která vzpomínka je pro vás osobně nejdůležitější?
Nejvíc jsem na něm obdivovala, jak snášel nemoc. Měl non-Hodgkinův lymfom, což je onemocnění krve, které se léčí chemoterapiemi. Žil přitom úplně plný život. Vždycky věřil, že je zdravý. Když přišel z vyšetření, říkal: „Tak už jsem čistej.“ Já jsem věděla, že se to zase někdy objeví, ale on to možná nevěděl nebo nechtěl vědět. Byl úžasně statečnej a opravdu si nenechal nic ujít.

Zachoval si humor i během nemoci?
Rozhodně. Jednou mě pořád volal: „Přijď, přijď, přijď, prosím tě, do nemocnice.“ Tak jsem tam přišla a on mi řekl: „Je to v prdeli.“ Roztáhl žaluzie, lehl si na postel a opaloval se. Dělal, že se vůbec nic neděje. Přitom mu těsně předtím řekli, že už se s tím nedá nic dělat. On na té minci vždycky chtěl vidět tu lepší stranu. Byl opravdu taková šťastná povaha.

Co vám osobně daly roky strávené s Arnoštem Lustigem?
Byly to nádherný léta. Všechno bylo s ním úžasný, opravdu i během nemocí. Hodně jsme cestovali a různí lidé to napadali, že ho tahám po cestách. Ne, to on tahal mě. Všude chtěl jet. Říkal: „To je tak snadný, stačí, že máš tu plastikovou kartu, a můžeme jet kamkoliv.“ Měl neuvěřitelnou vitalitu, přestože podstupoval chemoterapie.

Arnošt Lustig říkal, že začal psát, protože mu lidé nevěřili, co během války prožil. Byla právě tato nedůvěra prvním impulzem k jeho tvorbě?
Ano. Když přišel z lágrů, šel za svým učitelem a vyprávěl mu, co zažil. On mu nevěřil a hladil ho po hlavě, ať se z toho dostane. To ho přimělo k tomu, že začal psát. Pak jednu jeho povídku objevil Vladimír Karfík. Říkal, že mezi ostatními byla jako zázrak, diamant. Arnošt potom hodně četl, protože skončil někde v páté nebo čtvrté třídě. Snažil se všechno dohnat a učil se od jiných spisovatelů.

Převažují v knize smutné, nebo veselé vzpomínky?
Řekla bych, že spíš ty veselé. Bylo už napsáno několik životopisných knih, které se hodně zabývají židovskou otázkou a koncentračními tábory. Já jsem v tom nežila, takže jsem napsala náš příběh v dnešní době. Samozřejmě se těch témat dotýkám, ale kniha je zaměřená hlavně na náš společný život, poslední období Arnoštova života a na knihy, které vydával.

rozhovor vedla foto pořídila Barbora Měkotová