Václav Dvořák: „Jaké by to vlastně bylo, kdyby existovala magie?“

Jak se zrodil svět čtyř bohů a příběh malé čarodějky?
Vlastně první myšlenka na tu knížku vznikla v jedné jeskyni. Byla to meditační jeskyně a mě tam napadl svět čtyř bohů. Jsou to, řekněme, nějaké všemocné bytosti, které ten svět stvořily. Začal jsem si hrát s tím, jací by to byli bohové, co by kdo dělal a jak by byly rozložené ty síly. Teprve potom přišel nápad umístit do toho světa příběh o malé čarodějce.

Představoval jste si podobné světy už jako dítě?
Právě že vůbec ne. Já píšu sci-fi. Vždycky jsem psal sci-fi a tohle je moje první fantasy, takže je to něco úplně nového. Ale nápady jsem měl vždycky a v hlavě jsem si je rozvíjel. Vždycky jsem měl touhu tvořit příběhy a vyprávět je.

Co vám psaní fantasy oproti sci-fi umožnilo?
Já jsem si vždycky myslel, že rozdíl mezi sci-fi a fantasy jsou jenom kulisy. Vždycky píšu příběh. Je to dobrodružný příběh pro děti a mládež, jsou tam dětští hrdinové a pod tím dobrodružstvím jsou nějaké velké otázky. Třeba jak děti budou vnímat cestování vesmírem, jak lidi budou kolonizovat jiné planety, co by se stalo, kdyby nás napadli mimozemšťani nebo kdybychom mohli vytvořit jakéhokoliv tvora, kterého bychom chtěli.Když jsem začal psát fantasy, tak mi tam ta velká otázka chyběla a chvíli jsem ji musel hledat. Nakonec jsem si říkal: „Jaké by to vlastně bylo, kdyby skutečně byla magie? A jak by na to lidi reagovali?“ Protože si myslím, že ve fantasy magie v příběhu je, všichni ji tak nějak berou jako samozřejmost a nikdo se tomu nepodivuje. A to mi přijde divné.

Jsou to otázky, na které byste sám chtěl znát odpověď?
Přesně tak. Dítě může číst ten příběh prostě jako dobrodružný příběh o dětech. Ale hloubavější čtenář, a může to být i dítě nebo dospělý, se může kromě toho zabývat těmi velkými otázkami, které si tam pokládám.

A získal jste na některou z nich odpověď?
Já se snažím na ně odpovědět, ale je na čtenáři, aby si řekl, jestli to dává hlavu a patu.

Knihu doporučujete čtenářům od devíti do devadesáti devíti let. Co v ní najdou?
Hlavně je tam příběh o dětech, které zažívají nějaké příkoří, útěk a snaží se zachránit. Během té cesty objevují ten svět a reagují na magii, která se tam objevuje. Není ale úplně jasné, jestli to magie je, nebo není. Co je důležité, hlavní hrdina Jakub nevěří ani v magii, ani v ty bohy. Najednou potká holku, která možná kouzlí, možná ne. Každopádně se chová divně a on neví, co si o tom má myslet. Protože je rozumově založený, tak když potká něco podivného, snaží se to nějak rozumově vysvětlit. Takže mu ta podstata dlouho uniká.

Může být ten příběh i únikem pro dospělého čtenáře?
Já myslím, že ano. Četlo ho snad deset dospělých čtenářů, to jsou mí testovací čtenáři, a byli velice spokojení. Jenom zmíním paní redaktorku, která mi řekla, že chvílemi zapomínala opravovat a jenom četla. Kromě toho, že je to příběh o dětech a je tam ta velká otázka, jsem přemýšlel i o světě, ve kterém žijeme my, a o tom, co se mi na něm nelíbí. To se tam snažím nějakým způsobem také vložit. Ale to už nechci prozrazovat. Určitě je to příběh, který si vychutnají i rodiče s dětmi nebo rodiče samotní.

Jakub kvůli neznámé dívce poprvé zalže otci. Chtěl jste, aby kniha byla pro děti také poučná?
Já se bráním tomuhle slovu, protože si myslím, že úkolem dětské literatury je udělat z dětí čtenáře. A teprve potom, když je to zajímavý příběh, který má co říct, tam mohou být nějaké edukativní záměry. Ale nemá to být ten prvotní záměr. Prvotní záměr má být napsat skvělý příběh, který se bude líbit dětem a případně i starším čtenářům. Rozhodně bych nechtěl nikoho vychovávat nebo vzdělávat. Myslím si, že to do krásné literatury nepatří. Může to být v tom druhém sledu, ale určitě ne v tom prvním. Důležité je poskytnout příběh, který chytne za srdce a čtenáři se k němu chtějí vracet. A jestli si po cestě budou pokládat otázky, jak by se zachovali oni, jak funguje ten svět, jak funguje náš svět a co je dobře a co špatně, to je plus.

Příběh provází věta „Věřit může být těžší než bojovat“. Čemu musí Jakub věřit?
Teď nevím, jestli bychom se nedostali až do míst, kde bychom prozradili nějakou pointu. Ale můžu naznačit, že Jakub možná není úplně ten obyčejný kluk, který chodí s tátou do lesa a stará se tam o zvířata.

A je pravda, že věřit je někdy těžší než bojovat?
Já myslím, že jo. Uvěřit ve věci, které si nemůžeme rozumově zdůvodnit, může být hodně těžké.

Proč se v příběhu objevují čarodějné procesy?
To souvisí s tím, jak je rozdělena role bohů v příběhu. Všechno je založené na velké legendě a každý si ji ohýbá ve svůj prospěch. Pro někoho jsou čarodějky, které pocházejí z bohyně Kazi, hodné. Pro někoho jiného jsou konkurence a je potřeba je odstranit.

Vycházel jste při psaní z nějakých známých mýtů nebo pohádek?
Mám tam odkazy na české pohádky nebo na klasické pohádky, ale opravdu jenom lehké odkazy.

Co jste cítil, když byl příběh hotový?
Velkou úlevu. Tuším po druhé verzi mi ho rodina vrátila, že se jim to vůbec nelíbí. Byli hodně drsní, myslím si, že až moc. Ale já jsem se prostě zakousl a předělal jsem to. A teď už mají jiný názor.

Dal jste tedy na jejich připomínky?
Něco málo jsem předělal, ale ne všechno. Tu podstatu jsem zachoval. Příběh se změnil v detailech, ale někdy je ten detail strašně důležitý. Třeba čarodějné procesy se mi líbily a říkal jsem: „To tam prostě patří.“ A v té nové verzi už jim také nevadí.

Proč je podle vás dnes důležité, aby děti četly?
Důležité je číst, protože náš mozek se tvaruje podle toho, co děláme. Dřív měly zvlášť děti spoustu jiných aktivit, třeba venku, spoustu sociálních kontaktů a dalších možností, jak mozek trénovat. Dneska tohle není a o to je čtení důležitější. Neurovědci ukazují, že čtení je nejlepší trénink mozku. Lidského určitě. Takže proto je to důležité.

Budete ve fantasy pokračovat, nebo se vrátíte ke sci-fi?
Pokračovat asi. Asi jo. Zůstanu u toho, že mám rozšířené portfolio a vedle sci-fi budu psát i fantasy.

rozhovor vedla a foto pořídila Barbora Měkotová