Mladý muž mezi knihami

Když se vrátíme do osmdesátých let, dokážeš tam najít něco z dnešního pohledu pro tebe formativního?

Knihy, knihy, knihy. Tenkrát jsem přečetl většinu toho, co jsem kdy v životě přečetl, postavil jsem si sklep, základy a několik pater svého čtenářského domu. Počínaje Dostojevským, přes surrealisty, přes americkou drsnou školu, přes Shakespeara po expresionisty. Co bylo hodně formativní? Návštěvy antikvariátu. Knihovnu jsem si opravdu usilovně budoval. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem dramaticky inteligentní nebo dramaticky pohledný chlapec, a tak jsem lákal děvčata na knihovnu. Pojď se podívat na knížky, dáme si k tomu láhev. Dnes to asi zní zvláštně, ale tenkrát některá děvčata smysluplně poskládanou knihovnu ocenila. Považ, měl jsem Kafku, Babela i Eliota… Pokud se týká antikvariátů, měl jsem vytyčenou pevnou trasu. Když skončila škola brzy, tak než se šlo večer do hospody, stihnul jsem obejít pěšky většinu pražských antikvariátů. Můstek, Dlážděná, z Dlážděné pěšky okolo Jeruzalémské synagogy na Vinohradskou třídu. Potom zpátky do Ječné, kde většinou nic nebylo, ale kde tenkrát šéfoval můj pozdější šéf a přítel doktor Jirsa. Pak na tramvaj a s úlovky domů. Někdy ještě metrem do Dejvic na Kulaťák, tam byl taky antikvariát…

A bylo to hledání konkrétních titulů, nebo bloumání?

Hledal jsem spoustu konkrétních titulů, měl jsem doma dokonce seznam toho, co chci sehnat, a když jsem to sehnal, tak jsem si to pečlivě odškrtnul.

Sběratel knih.

Ne, sběratel ne. Nikdy jsem nesbíral edici nebo určité období. S jedinou výjimkou edice Živá díla minulosti, kterou nemám kompletní dodnes, ale už jich chybí jenom pět. Vždycky mě bavilo, a to je moje prokletí dodnes, strašně moc věcí. Byl jsem schopen si z jedné antikvární pochůzky přinést Nezvala, Chandlera, Babela, třetí svazek opusu Vojenská letadla, gotický román Mnich a nějakou propagandistickou hrůznost z padesátých let.

V pozdějším věku už člověk tolik knih nepobere…

Dneska už bych spoustu z toho nečetl, byť je to skvělá literatura. Nevím třeba, jestli se někdy ještě vrátím k Dostojevskému, četba románu vyžaduje koncentraci. Občas se vracím třeba k surrealistům, i když od nich jsem vlastně asi nikdy neodešel.

Takže ty nemáš nic, co by sis dneska četl pro zábavu? Tedy z toho, co tě bavilo tehdy? Já se takhle vracím třeba k Chandlerovi. Toho můžu číst pořád.

Takhle čtu třeba Černý barony nebo Jak jsem vyhrál válku. Tyhle knihy znám skoro nazpaměť, a přesto se kdykoliv zase směju. Přitom zrovna Baroni jsou historicky trochu mimo, protože ona to zase taková legrace nebyla. Myslím, že většina přeživších pétépáků tuhle knížku moc nemusí.

Chtěl jsi někdy emigrovat?

O emigraci jsem nikdy vážně neuvažoval. Mám to tady fakt rád, hodně rád. Prahu, českou krajinu. V tomhle jsem strašně konzervativní. Dokonce jsem přesvědčený, že člověk má umřít tam, kde se narodil, což je asi dnes úplně zpátečnický názor.

Hodně cestovat, to ano, ale doplazit se zase domů. Cesta mi dělá strašnou radost, ale návrat ještě větší. Česká krajina mi dělá vyloženě dobře.

Jakou jsi měl tedy představu o životě?

Že si zalezu někam do antikvariátu mezi knížky a všichni mi dají pokoj. Což se fakt víceméně stalo. Podle mě o tom bylo rozhodnuto, když mě v roce 1988 vyrazili z vysoké.

Za co?

Za kombinaci špatné docházky, chování a výzoru, který se neslučoval s morálkou socialistického učitele. Nevěděl jsem pak co dál, ale věděl jsem, že mám pořád před sebou vojnu, kam jsem nechtěl. A táhlo mě to ke knížkám. Chtěl jsem sedět v antikvariátu na té správné straně pultu a být obklopen knihami. Zkusil jsem si najít práci v národním podniku Kniha, pod který tehdy všechny antikvariáty spadaly, ale nebylo volné místo. Dokonce zrovna nebylo ani volné místo knihkupce v žádné prodejně národního podniku Kniha. Tak jsem zkusil štěstí v reprezentační prodejně Československého spisovatele, která byla na Národní třídě v Topičově domě. Bylo to na tehdejší dobu velké reprezentační knihkupectví, které ovšem vypadalo spíš jako mausoleum. Nastoupil jsem na začátku roku osmdesát osm. Knihkupectví bylo rozsáhlé, v té době byla plná zaměstnanost, pracovalo tam tolik knihkupců, že se museli za pultem po hodině střídat. Polovina zaměstnanců tak seděla každou druhou hodinu takzvaně vzadu, maximálně jeden z nich řezal nožem balicí papír. Někdo uklízel sklad, ale většina prostě zabíjela nudu. Dalo se tam báječně číst. Zažil jsem tam jako knihkupec ony pověstné knižní čtvrtky. Taky jsem rychle zjistil, že knížky v té době byly zboží velice dobře směnné. Vedle bylo řeznictví…

Počkej, takže jsi měnil knížky za bůček?

Já ne, ale dělo se to. Za bůček nevím, ale za uherák určitě.

Jaká knížka měla hodnotu uheráku?

Sofiina volba například. Pak byla oblíbená dvojice Hrabal – Páral, které si tenkrát zákazníci ve frontě docela pletli. Věta: „Dejte mi toho Hrabala nebo Párala, nebo co to vyšlo…“ byla poměrně častá. Tehdy byl ředitelem Československého spisovatele normalizační básník Jan Pilař. V redakci tam pracovali zajímaví lidé, jako třeba velmi vzdělaný muž a pozdější televizní bavič Ivo Šmoldas, nebo pozdější novinář Denis Verecký, který už je na pravdě boží.

Jako knihkupec jsi přišel s těmihle lidmi do kontaktu?

Oni chodili do knihkupectví pro rozumy. Ptali se, co se prodává, jak se prodává to, co redigovali. A taky se tam dělaly mejdany. Byla to podle mě doba, kdy se na pracovištích obecně hodně chlastalo. Většinou už třeba ve čtyři odpoledne. V obchodě ne, tam bylo otevřeno do šesti, tam to zas tak úplně nešlo.

Po vojně, konkrétně koncem roku 1990, ses do obchodu vrátil. To musel být naprostý šok z té změny, ne?

V prosinci devadesát byla situace na knižním trhu v podstatě stejná jako v prosinci osmdesát devět. Jistě, prodávala se spousta rychle dovezené exilové literatury, začala fungovat malá i větší soukromá nakladatelství, vznikla Paseka, ze samizdatu se vynořila Pražská imaginace, vzniklo nakladatelské družstvo Atlantis. Všichni chrlili mraky knížek, z dnešního pohledu některých dost nezajímavých. Vedle toho vycházela spousta brakové literatury, začala vycházet pornografie, rodokapsy, Ivo Železný vydával Večery pod lampou. Nicméně pořád to, zřejmě ze setrvačnosti, fungovalo dost socialisticky. Nebyly knižní čtvrtky, ale lidi se ze zvyku chodili ve čtvrtek ptát, co vyšlo. Se socialismem to mělo společnou ještě jednu věc: knihy vycházely pořád v obrovských nákladech.

Do kdy to trvalo?

Do devadesátého třetího, tam se to prudce zlomilo. Najednou se začaly náklady prudce snižovat, nakladatelé masově vyprodávali za minimální ceny. Kniha přestala být něčím výlučným, přestala být společenským příznakem. Lidi začali mít jiné starosti a jiné možnosti.

Navíc začala vysílat televize Nova, to je podle mě podceňovaný fenomén. Každý měl velké plány, jak vydělá peníze a tak… Měl jsi tyhle sny také?

Neměl, byl jsem v té době ještě pořád naivní idealista, nebo co. Pořád jsem dělal to, co předtím. Chodil do práce, po antikvariátech a svobodu si užíval po hospodách. Miloval jsem tu svobodu knižního trhu. Vycházelo, na co si člověk vzpomněl, a mně vlastně nic nechybělo. Knihkupectví Československého spisovatele si později pronajal pan doktor Jirsa, kterého jsem znal jako antikváře z Ječné ulice. Udělal z toho mauzolea akademické knihkupectví a antikvariát Akant. Vydrželo to asi dva roky a pak to zavřel, protože nájem se z knih nedal zaplatit. Byl to devadesátý třetí, devadesátý čtvrtý rok a ta úplně svobodná éra knižního trhu, ve které se ovšem taky objevilo hodně vyložených podvodníků, se prostě chýlila ke konci.

Z hlediska obchodu je tohle strašně zajímavá situace. Byl jsi u zásadního zlomu v trhu s knihami. Lidé najednou přestali knihy masově kupovat a nejspíš už nikdy v té míře nezačnou. Jaký to je pocit?

Nejsem asi moc sentimentální člověk. Trh se mění vlastně pořád, ale ty zlomy už nejsou tak markantní a zákazník je často ani nepostřehne. Český knižní trh se podobá rakouskému, byť je tady moc nakladatelů na to, jak jsme malá země. Knihkupci musí mít už minimálně tak pět let úplně stejné pocity, jako měli před sto lety sedláři. Je to řemeslo, které tu pořád je a nejspíš pořád bude, ale jeho zlatý věk skončil. Nemyslím si, že papírová kniha někdy skončí, pokud nenastane apokalyptický otřes celé civilizace. Věřím, že čtenářské ghetto vždycky existovat bude, jen se bude podle momentální ekonomické a politické situace zmenšovat nebo zvětšovat. Když se podíváš na knížku, tedy na kodex technologicky, tak patří mezi nemálo předmětů, jako je třeba lžíce nebo nůž, které jsou stejné několik stovek nebo dokonce tisíce let, a jsou tak dokonale provedené, že není důvod je měnit. Co se technologicky změnilo na knize od roku patnáct set? Jiný druh papíru, jiný druh písma, už není vázaná v kůži zvířete, ale funguje pořád stejně. A hlavně je to skvělá konzerva na informace.