Jak jste se k Suzanne Renaudové a tedy i Bohuslavu Reynkovi dostala?

Básně Suzanne Renaudové jsem poprvé četla na gymnáziu, okolo sedmnácti let, Bohuslava Reynka jsem poznala možná o nějaký měsíc dřív. V záplavě knih, především z české, francouzské a ruské literatury, které jsem tehdy četla, mne jejich básně na první „dotyk“ oslovily. S grafickou tvorbou Bohuslava Reynka jsem se přitom lépe seznámila až o dva nebo tři roky později. Se syny Suzanne a Bohuslava mne později seznámil Zbyněk Hejda, když jsem psala diplomovou práci na Jiřího překlady Pourratova Kašpara z hor. Tehdy jsem už věděla, že se v budoucnu chci věnovat tvorbě Suzanne Renaudové, o které jsem psala první drobné studie.

Čím si vysvětlujete, že tato umělecká manželská dvojice přitahuje pozornost stále nových generací?

Jejich poezie, ať už přítomná v básních, nebo v grafických listech nebyla poplatná žádným uměleckým proudům. Oba ji tvořili z bytostné potřeby a se zcela výjimečným nadáním.

Příchod Suzanne Renaudové do Petrkova z domovského Grenoblu musel být skutečně kulturním šokem. Pustila jste si tu situaci k tělu? Představila jste si ji na vlastní kůži?

Přestěhování z Grenoblu na venkov by býval pro Suzanne jistě šok i ve Francii, v Petrkově se přidávala ještě jazyková bariéra a přece jen drsnější podnebí. Ovšem prvních deset let života mezi Francií a Československem bylo v Suzannině životě spíše šťastných. Postupně nalezla v zemi svého muže dost přátel mezi spisovateli a nakladateli, narodily se jí děti – a spolu s nimi si Vysočinu dokázala hlavně v teplejší části roku oblíbit.

Nejvíc se mne dotýkaly poslední roky básnířčina života, kdy se od podzimu 1947 nemohla podívat do Francie a naplno na ni doléhala tíže exilu i hmotné nouze  a sociálního vyloučení, v němž rodina žila.

Co bylo hlavním cílem vaší knihy?

Od počátku mne nejvíc zajímalo protnutí dvou zcela odlišných světů, Francie Suzanne Renaudové a Vysočiny Bohuslava Reynka. V knize se tedy nevěnuji jen životu Suzanne Renaudové, ale snažím se promluvit i o jejich přátelských a uměleckých vazbách v Československu, vystopovat, jak se s naší kulturou, tradicemi  ale i s vysočinskou krajinou potupně sžívala, až pronikly i do její tvorby. A totéž u Bohuslava Reynka a jeho uměleckého zrání ve Francii, o kterém se dosud také téměř nemluvilo.

Sama pro sebe jsem ale hledala především odpověď, jak Suzanne dokázala právě v těch nejtěžších časech nacházet sílu, aby věrně svého muže a syny doprovázela a navíc právě tehdy napsala to nejlepší ze své celoživotní tvorby. O tomto období koluje řada překroucených informací a klišé. Důkladnou prací s korespondencí a osobními vzpomínkami přátel Reynkových v Čechách i ve Francii se mi snad podařilo vytvořit věrnější obraz těchto let. (Dopisy, na sklonku života v podstatě jediná Suzannina spojnice s rodnou zemí, inspirovaly název knihy – „Suzanne Renaud, Petrkov 13“ jako vepsaná adresa na obálce.) V závěru monografie je i soubor pozdních básní, které v minulém roce přeložil Jiří Reynek.

Od počátku jsem si přála velkou obrazovou přílohu, aby příběh před čtenářem ožil. O spolupráci jsem požádala grafika Luboše Drtinu,  který svou skvělou prací dal monografii její tvář.

Lucie Tučková (*1981) je romanistka, věnuje se především česko-francouzským literárním vztahům ve 20. století. Pravidelně přispívá mj. do Kontextů a Perspektiv.