Pro Polinu - román napsaný jazykem, který plyne jako hudba

 Takis Würger studoval dějiny idejí na Cambridge. Byl reportérem Der Spiegelu v Afghánistánu, Libyi a Iráku. Od roku 2020 pracuje na volné noze jako spisovatel. Jeho romány The Club a Stella se staly bestsellery a byly přeloženy do mnoha jazyků. Zatím posledním je Für Polina. Tento román si už získal sympatie knihkupců a blogerů.

"V každém začátku je kouzlo," napsal Hermann Hesse. Kde začal váš příběh?
Možná před deseti lety mi kamarád řekl větu "Kdy byla hudba něčím jiným než magií?" Nemohl jsem tu větu dostat z hlavy a dodnes je to epicentrum románu. A pak přišla scéna, kterou jsem chtěl napsat roky: ptal jsem se sám sebe: co se stane, když sedíte na pódiu, hrajete a poznáte někoho v publiku — jenže musíte dál hrát? To dilema mě přitahovalo.

Když se řekne Polina, nejdřív se možná vybaví východoevropská literatura. Byl to váš záměr?
Nejde o odkaz na Východ. Chtěl jsem, aby román měl v názvu něco magického, a křestní jméno Polina pro mě takové bylo. Polina je ale opravdu hlavní postavou Dostojevského románu "Hráč".

Jste obdivovatelem tohoto ruského autora?
Jsem vášnivým čtenářem Dostojevského a třeba Tolstého, a především Nabokova považuji za stylově vynikající. Tito autoři píší o postavách s takovou hloubkou, že je podle mě můžete jen zbožňovat.

Klasická hudba hraje ve vašem novém románu důležitou roli. Hrál jste někdy na klavír? A kteří skladatelé patří mezi vaše oblíbené?
Momentálně neustále poslouchám Dvořákovu smyčcovou serenádu. Je to balzám na přehřáté nervy. Beethoven je také skvělý, zvlášť pokud jde o klavírní hudbu. Sám jsem nikdy vážně na klavír nehrál. Jako dítě jsem byl netalentovaný saxofonista a zpíval jsem s velkou energií a bez jakéhokoliv talentu v kostelním sboru.

Hlavní hrdina Hannes je dětský hudební zázrak. Jak jste ho „zkomponoval“?
Hannes se mi ukazoval kousek po kousku. Přál bych si být autorem, který literárně působí stejně talentovaně jako Hannes Prager, ale pravda je méně romantická. O hudebnících jsem četl roky a díky psaní jsem se k Hannesu Pragerovi pomalu autorsky přiblížil. Po mnoha zahozených stránkách jsem v určitém okamžiku věděl, že se Hannes konečně narodil.  "Prvním slovem Hannese Pragera bylo Mama, jeho druhým slovem Mahler".

Co vás inspiruje k psaní?
Nepochopitelnost bytí, hudba Maxe Richtera, láska, naplněná i marná, někdy prostě jen příjemná večeře s přáteli.

Co byste chtěl dát čtenářům Poliny?
Nechci nikomu nic dávat, ale od Hannese jsem se hodně naučil. Že některá přísloví jsou pravdivá. Že dokážete téměř cokoli, pokud v to dostatečně věříte. Že není tak důležité, jestli vám lidé tleskají, nebo ne. Že těstoviny con la mollica jsou měřítkem všeho.

Část děje se odehrává v přírodní rezervaci v Engelbostelu. Je to náhoda?
To je můj domov. Je to tam skvělé. Je to jako být v Louisianě. Kouzelné a tiché. Zvlášť na farmě alpak.

Co vy a osamělost psaní?
Mám naštěstí pár lidí, kteří mě obklopují a občas mě podpírají. Jsou víceméně lhostejní k tomu, jestli píšu to, co píšu, a jestli si někdo myslí, že je to dobré. Jsou spokojení, když se mi daří v práci. Je to nesmírně osvobozující a ukázalo mi to, že na konci dne je to to jediné, na čem záleží. Ne napsané stránky, ale ten někdo, kdo si s vámi sedne u večeře, podívá se vám do očí a zeptá se: "Tak jaký jsi měl den?"

Zdroj: klappentexterin.wordpress.com