Tak výjimečně ještě jedno… Třetí pivo
Malé české pivo ve velkém světě
České pivo má ve světě zvuk, protože je dobré. Lidé, kteří mají rádi ležák – protože českým pivem se rozumí především spodně kvašený ležák –, ho určitě uznávají, a má tedy potenciál i v zahraničí. Naše exportní strategie je, že hledáme v každé zemi seriózního partnera, který má know-how a peníze. Někde to funguje lépe a někde hůř, záleží na konkrétním partnerovi a na konkrétní zemi… Vždycky jde o nastavení relací – partnerům v ceně piva dáváme i něco na marketingovou podporu.
Tato snaha má opravdu velmi rozličné výsledky – někdy jsme taky pro zahraničního partnera či zákazníka svou velikostí pod jeho rozlišovací schopností. Do Spojených států jsme vloni vyvezli tři kontejnery piva, což ekonomický efekt nemá, ale bereme to tak, že to má určitý potenciál do budoucnosti, že se uvidí. Třeba to poroste – ale pokud ne, tak nemá cenu v tom pokračovat. Pro změnu jsme teď ale zas začali dovážet do Kanady. Nejde ani tak o to, že by jeden importér v dotyčné zemi chtěl mít jen jedno české pivo a další už ne, ale spíš o to, že i v tomto oboru jsou samozřejmě trendy, a do nich třeba v určitou chvíli český ležák nemusí zapadat. Anomálie, že by malý český pivovar najednou v nějaké zemi prodával obrovské
množství, se může vyskytnout, ale nestává se to nijak často – i proto, že malý český pivovar nepatří do žádné nadnárodní společnosti, a tudíž si musí obchodní síť sám zdlouhavě,těžce a často i metodou pokus–omyl budovat.
Dnes exportujeme pivo do osmadvaceti zemí, což představuje 8 procent naší celkové produkce. Nejvíce vyvážíme do Ruska a pak hned kupodivu do Slovinska, kde vloni odběr zvýšil dokonce o 80 procent. Vedle těch osmadvaceti zemí má potom zcela výsadní postavení Slovensko, kam vyvážíme celých 11 procent z toho, co vyrobíme.
•
„Ze začátku to pivo bylo výborné, ale teď se nějak zkazili, protože to dělají ve velkém…“ Tenhle názor je v Česku velmi užívaný, ať už proto, že je to pravda, nebo naopak ze závisti či nepřejícnosti úspěchu – anebo zkrátka z toho důvodu, že lidé si tím, že pili určité pivo, které nebylo moc rozšířené, připadali výluční. Kvantita ale rozhodně nemusí být automaticky nepřímo úměrná kvalitě piva. A za sebe říkám, že fakt, že je o naše pivo zájem, že roste produkce, v žádném případě nesmí znamenat ohrožení jeho kvality.
Velkou důvěryhodnost naopak u lidí mají minipivovary, jejichž počet neustále stoupá. V naprosté většině je v nich věnována pivu i hostům opravdu výborná péče, takže ta důvěryhodnost je oprávněná. Další nespornou hodnotou minipivovarů je to, že jsou širokou databankou chutí a zároveň návštěvníci přímo vidí, jak se pivo vaří. Jistě se ale přece jen s narůstajícím počtem může stát, že i některý minipivovar až tak skvělý nebude – žádný konkrétní případ takového špatného minipivovaru ovšem zatím naštěstí nemám.
•
Český pivní trh nicméně ještě stále čeká na to, až objeví další chutě a druhy piva, které jsou běžné ve světě. I když v některých minipivovarech už vyrábí i jiné druhy než český spodně kvašený ležák. Protože ta generace, jež čtyřicet let mohla pít jen české pivo, tady nebude věčně a mladí lidé, kteří cestují, už třeba budou mít odlišné chutě a jiné preference, nebudou už tak konzervativní…
Což však nemá znamenat, že by nám chutnalo něco špatného – jen to, že spodně kvašený ležák je opravdu pouze jedním z mnoha druhů piva. České pivovary mohou vyrábět jakýkoliv druh piva. Základní plodiny na to tady máme, v tom není žádné omezení – ta jsou opravdu jen ve spotřebitelských zvyklostech. My jsme jako pivovar otevření všemu. Myslím ale, že zas nehrozí, že by pod značkou jednoho pivovaru bylo tolik druhů piva, že by se v tom už zákazník přestával orientovat – pivovar se na to, co bude fungovat, jistě zaměří, a ostatní druhy třeba potlačí nebo úplně zruší. Trh si řekne, co chce a co ho zajímá.
Signálem, že se český pivní trh už začal odpoutávat od té velké konzervativnosti, je ale současná obliba mixů piva a limonády. Ještě před pár lety na to odpověď českého pivaře byla jednoznačná: Fuj! Protože jakmile pivo nechutnalo přesně tak, jak si představoval, tak bylo hned špatné. Svíčkovou lze přece taky uvařit na mnoho způsobů, o guláši ani nemluvě.
Když jsem na trekingové výpravě ve velehorách, tak samozřejmě jdu za průvodcem, nechám se vést. Ale v případě piva je to úplně jinak, protože mě baví vymýšlet nové věci – vždycky se tedy snažím, abych byl spíš ten, co prošlapává, než ten, kdo jde v něčích stopách.

Malé podotknutí nad šnytem

Výroba piva má tradici už tisíce let – a průmyslová výroba piva pak tradici staletou. Pivo jednoznačně k českému prostředí patří. A pokud by mi někdo chtěl vyčítat, že vydělávám na tom, že se chlapi každý den opíjí v hospodě, tak to bychom museli zakázat všechno, co je jen trochu cítit alkoholem nebo kofeinem…
Co se týče kouření, už to tak ostatně máme. Primárně mi zakazování kouření v hospodách vadí – ale je pravda, že třeba v Dublinu, kde jsem byl dva měsíce, jsem chodil do hospody, kuřáci chodili ven, a já se domů vracel a nesmrděl jsem tak, že jsem všechno hned musel hodit do pračky.
Problémem kuřáka totiž je, že ovlivňuje a omezuje své okolí. To není čistá demokracie. Nicméně by si to měl rozhodnout každý hospodský sám – třeba by se to pak roztřídilo na kuřácké a nekuřácké hospody či jakkoliv jinak. To by bylo nejpřirozenější.Na to opět opravdu není třeba žádného úředníka z Bruselu. Není taky nepředstavitelná situace, že vzhledem k vývoji Evropské komise bude brzy opravdu omezováno i čepování piva, protože to může ohrožovat mravní výchovu mládeže či něco takového. Stačí si ale vzpomenout na prohibice kdekoliv ve světě – zákazy vedou k tomu, že obratem vznikne černý trh, protože ten výrobek začne být okamžitě velmi přitažlivý a zároveň cenově nadhodnocený.Na to se ještě naváže kriminalita…Prohibice tedy vede ke zcela opačnému výsledku.
Pokud se bavíme o alkoholu, kouření a drogách, tak cesta vede jedině přes nesrovnatelně lepší informovanost – že mladým ve škole budou poskytnuty objektivní informace a ukáže se jim, jak tentýž člověk--piják vypadá dopoledne, odpoledne, večer a ještě pak ráno. A potom taky ve dvaceti, ve čtyřiceti a v šedesáti letech. Mladí nemají dost informací, často akorát romantickou představu o vzrušujícím životě s alkoholem a drogami. Myslím, že by už dnes šlo vytvořit i simulátory postupných stavů, těch euforických i těch, kdy to jde s člověkem pomalu, ale jistě z kopce. A navíc, pravděpodobnost, že tomu člověk podlehne, je u každého jiná.
Na druhou stranu, lidská společnost je názorově neuvěřitelně strnulá, protože dlouho se o marihuaně pouze říká, že to je startér pro tvrdé drogy. Až nyní se konečně povedlo dokázat, že to je lék pro lidi s Parkinsonovou chorobou a dalšími nemocemi. V lékárnách už to je k dostání, ale zase drahé jako čert. Denní dávka stojí pro českého důchodce nemožně vysokou sumu, protože politici rozhodli, že to nebude dotované zdravotními pojišťovnami. Pokud se tedy konečně dospělo k tomu, že tato rostlina má lečivé účinky, potom ať je dostupná. Takhle si lidé marihuanu budou muset i nadále protizákonně pěstovat sami – a to je tradiční vývoj, který podněcují české zákony…To všechno je proto, aby zas mohl být nějakým kamarádům přihrán pěkný kšeft s tímhle vyhledávaným, ale nedostatkovým zbožím.