Povídka malostranská.

… brána věznice se před ní otevřela a prošedivělá žena si najednou zakryla tvář. Slunce jí zasvitlo do obličeje s takovou silou, že chvilku zůstala stát jako omámená. Po tolika letech v žaláři už slunečnímu svitu odvykla.Teprve za několik okamžiků dokázala pevně sevřít uzlík se svými drobnostmi a s tou trochou peněz, které si ve vězení stačila ušetřit, a pak už váhavě vykročila do svobodného světa. Po patnácti letech pobytu za mřížemi ženské věznice nechápala, že na světě jsou i jiní lidé než jen dozorkyně nebo vězni. Zatímco nejistě zamířila k fiakru, který ji před věznicí očekával, vytanul jí v mysli celý pochmurný příběh jejího života…

V sobotu dne 6. srpna 1870 bylo pořádné horko a kolem půl čtvrté odpoledne byly už pražské ulice pořádně rozpálené. Kdo nutně nemusel ven, ten raději nevycházel. Výběrčí potravní daně Josef Holzath měl však smůlu. Právě na tuto hodinu měl dohodnutou zkoušku u krejčího, který mu šil novou vestu. Takovou důležitou schůzku si úředník Holzath nechtěl nechat ujít, a tak jej v půl čtvrté toho dne viděli obyvatelé Pohořelce, jak kráčí směrem k seskupení domků, tehdy zvaných „Mexiko“, nedaleko vchodu do Nového světa. Šel právě kolem úzké uličky vedoucí od Pohořelce k hradbám, když tu si všiml, že v jednom z koutů zahradních zdí mezi domy č. 116 a 119 leží podivný pytel. Holzath na chvíli zaváhal, ale protože čas rychle kvačil, pokračoval nakonec rychlým krokem ke krejčímu pokochat se novou vestou. Když pak ale kráčel po nějaké době ulicí nazpět a nacpaný pytel stále ležel na svém místě, nakonec neodolal a přišel blíž. Byl tak zvědav, co je uvnitř, že si ani nevšiml nasládlého pachu, který se všude kolem šířil. Rychle tedy rozvázal nedbale zavázané uzly a sáhl dovnitř. Ke svému zděšení z nitra pytle vytáhl lidskou ruku.

Málokdo viděl váženého výběrčího potravní daně běhat, ale tentokrát mohli lidé spatřit, jak se Josef Holzath řítí bez dechu ulicemi až k strahovské bráně, kde svůj nález ohlásil a totéž pak ještě udělal u strážníka Landera, který patroloval na svém plácku na Pohořelci. Teprve v jeho doprovodu se výběrčí odvážil vrátit se na místo hrozného nálezu, ale i pak jen opatrně vykukoval za strážníkovým ramenem. Strážník zpočátku zmatenému výkladu pana výběrčího nevěřil, ale nyní sám zalovil v pytli a vytáhl odtud dvě lidské ruce spolu s nějakými lacinými ženskými šaty. Po svém prvním překvapení se však záhy vzpamatoval, nařídil Holzathovi, aby zatím hlídal na místě, a sám běžel na hradčanské policejní komisařství, kde celou věc ohlásil.

Netrvalo dlouho a na místě zahrčel kočár, z něhož vystoupil policejní komisař Moric Langer s inspektorem Vojtěchem Horlivým a okresním lékařem Josefem Dreihanem. Otevřeli pytel docela a uvnitř našli zohavenou ženskou mrtvolu. Chyběla jí hlava a také nohy, které byly odseknuty těsně nad koleny. Tělo bylo zabalené ve spodničce a na pahýlech nohou byly ještě navlečeny zbytky punčoch. Na inspektora Horlivého teď vyšla nepříjemná práce – prohledat oděv mrtvoly. Našel zde pár kousků cukru, křídu, tužku, náprstek, lorňon s řetízkem, malou skleněnou perličku a také několik dopisů, z nichž jeden byl adresován na jakousi paní Humpolcovou. To byl v dané chvíli důležitý objev.

O dva dny později, v pondělí 8. srpna, našel kolem poledního strážník Jan Vejvoda pod Letnou nedaleko plovárny v trávě cosi bílého. Při bližším pohledu zjistil, že zde jsou zabaleny zbývající části lidského těla, tedy hlava a nohy, na nichž ještě byly navlečeny bílé punčochy a boty. Tělo tak bylo nyní kompletní, ale policie stejně už předpokládala, že ostatky náleží Rebece Humpolcové, která zmizela dne 4. srpna a od té doby o ní nebylo nic známo. Zmizení ohlásila její rodina.

Židovka Rebeka Humpolcová se narodila 22. března 1807, takže v době jejího zmizení jí bylo 63 let. Byla provdána za penzionovaného židovského učitele Löwyho Humpolce, ale sama se živila především poskytováním finančních půjček a vůbec peněžními obchody. Bylo dále zjištěno, že dne 4. srpna odešla Humpolcová po obědě z domu, aniž by domácím sdělila, kam má namířeno. Kolem půl třetí se však, jak se později zjistilo, zmínila své známé Karolině Jeitelesové, že musí ještě zajít na Malou Stranu do Valdštejnské ulice. Ve tři hodiny se zastavila u své dcery, která sloužila ve Fischlově obchodě v Železné ulici. Také dceři se svěřila, že ještě musí zajít na Malou Stranu za jakousi obchodní transakcí. Dcera ji zrazovala, protože bylo velké horko, ale matka si prosadila svou. Kolem třetí hodiny ji pak několik známých potkalo na řetězové lávce přes Vltavu. Brzy potom začalo silně pršet a přišla pořádná letní bouřka. Když se Humpolcová nevrátila domů ani večer, začala o ni mít její rodina strach. Löwy Humpolec se tedy obrátil na policejní komisařství, ale tam mu prozatím nemohli o jeho manželce nic říci.

Trup nalezený na Pohořelci a ostatní části, které se našly na Letné, byly poskládány k sobě a podle vlasů, hubených rukou a částí oděvu bezpečně identifikovány jako ostatky hledané Rebeky Humpolcové. Zrovna tak byly identifikovány i všechny drobnosti, které měla mrtvá po kapsách. Jen obličej mrtvoly kvůli hnilobě už nebylo možno dobře poznat…

Případ tichého vdovce.

Toho dne byla sice neděle, ale horníku Františku Ferdinandu Köhlerovi to tak vůbec nepřipadalo. Těšil se, že si po obědě vyjde se svou družkou na poklidnou nedělní procházku a cestou se někde v hostinci občerství sklenicí piva, jak to měl rád. Prostě takový sváteční den, jak má být. A teď místo toho má už zase poslouchat družčiny výčitky kvůli jeho synkovi Ferdíkovi. Ne snad že by Ferdík něco provedl, to vůbec ne, byl to hodný hoch, dokonce by se dalo říci, že byl na svých devět let až neuvěřitelně klidný. To jiní chlapci v tomto věku – darmo mluvit. Jenže Köhlerova družka hartusila už ze samé podstaty věci. Neměla prostě hocha ráda.

František Köhler byl vdovec. Narodil se v Libkovicích a v době našeho vyprávění pracoval jako horník na uhelném dole Pokrok nedaleko Oseka. Žil tiše, jeho život nebyl poznamenán žádnými velkými excesy a sousedé si o něm šeptali, že prý má v osecké bance uloženy i nějaké úspory. Zkrátka dle názoru veřejnosti slušný člověk. Jeho žena zemřela už před dvěma lety, tedy roku 1891, a zanechala mu po sobě synka Ferdíka. Ten se narodil v době, kdy Köhler s jeho matkou nebyl ještě oddán, takže hoch byl považován za nemanželského a nesl také jméno matčino, nikoli otcovo, jmenoval se Ferdinand Gröschl, nikoli Köhler. Když se pak Köhler s jeho matkou oženil, přijal synka za vlastního, ale příjmení už chlapci zůstalo.

Po několika letech společného života však lékař zjistil u mladé paní Köhlerové souchotiny, tedy nemoc chudých, jak se tehdy říkalo. S touto nemocí bylo tehdy těžko bojovat, obzvlášť když člověk byl jen obyčejný horník, který si nemohl nějakou drahou léčbu dovolit. O dva roky později mladou paní Köhlerovou doprovodili její příbuzní na poslední cestě ke hřbitovu a František Ferdinand Köhler zůstal s hochem sám.

Zpočátku to mladému vdovci (bylo mu v té době 29 let) tolik nevadilo, ale záhy se mu tento stav začal zajídat. A tak netrvalo dlouho a našel si novou družku svého života. Ta se o něj starala vzorně, vařila mu dobré obědy i večeře, aby pak spolu v neděli odpoledne vyrazili na procházku a večer se uložili ve společné posteli. Leč zatímco na mladého vdovce byla jeho družka nesmírně milá, zcela opačně se chovala k jeho synkovi. Dávala jasně najevo, že chlapec jí v domácnosti vadí, a naznačovala jeho otci, že se za něj neprovdá, dokud hocha někam neodstraní. Chlapec maceše zkrátka překážel.

František Köhler se této myšlence zpočátku bránil. Svého synka měl docela rád, ale zároveň nechtěl žít sám a jeho družka mu dávala nepokrytě najevo, že na svatbu nebude čekat věčně. Köhler tak prožíval těžké dilema a v jeho srdci panoval prudký boj. Když se chlapce nezbaví, jeho družka jej opustí. Ale jak se může zbavit vlastního synka? Kladl si tuto otázku každý den a ne a ne najít odpověď. Nakonec se sám až zděsil toho, co jej posléze napadlo.

Nejdříve tu myšlenku zaháněl, ale ona se mu stále silněji vracela. Jakkoli se jí Köhler zpočátku bál, po nějakém čase už mu tak hrozná nepřipadala. Nakonec se mu to zalíbilo. Ano, to by bylo řešení jeho těžké situace!

Dne 16. listopadu 1893 si vyzvedl v zaměstnání výplatu, a protože cítil, že se před činem musí posilnit, zastavil se v Oseku, kde v Strasbergrově hostinci vypil pět sklenic piva. V hostinci bylo slyšet jen němčinu, ostatně ne nadarmo byl Osek tehdy považován za téměř německé město. V 250 domech zde žilo 2730 Němců a pouze  648 Čechů. Němci i Češi spolu však vycházeli po sousedsku. Žádné velké národnostní třenice tu tehdy nebyly a ty malé se obvykle hned vyřešily ručně venku před hostincem.

Když Köhler dopil pivo, požádal hostinského o prázdnou sklenici od vína, do které si cestou domů nechal v jednom kupeckém krámě nalít za 40 krejcarů kořalky. Pak už se nejistým krokem vydal na cestu k domovu. Občas se zastavil a mocným douškem kořalky si dodal odvahu k chystanému činu. Kousek od obce Hrdlovka pak potkal na lesní pěšině svého syna. Malý Ferdík se tatínka už nemohl dočkat, a tak se rozhodl, že se mu vydá naproti. Když Köhler spatřil svého syna, jak mu běží vstříc, ještě naposledy zaváhal. Přece jen to ještě jednou zkusí. Zatvářil se vesele a zeptal se syna, zda by chtěl bydlet u dědečka. Ferdík chvilku přemýšlel, ale pak zdvihl oči k tatínkovi a s vážným výrazem řekl, že chce být raději s ním. Netušil, že tatínek si v té chvíli v duchu vybavil zachmuřenou tvář své družky a že se nyní už definitivně rozhodl.

Vzal tedy hocha za ruku a šli spolu lesní pěšinou k Hrdlovce. Povídali si o bezvýznamných věcech a Köhler si dal ještě jeden doušek kořalky na kuráž. Pak sáhl pod kabát, kde měl připravenou sekeru. Pevně ji sevřel v rukou. Malý Ferdík, který na úzké pěšině kráčel vpředu, nemohl vidět, jak se jeho otec prudce rozmáchl.

Když se Köhler po nějaké době odvážil znovu otevřít oči, hoch už před ním nestál. Muž spatřil ležet bezvládné tělíčko svého syna v kaluži krve na zemi. Chlapec se nehýbal, jen jeho otevřené oči se vyčítavě dívaly do okolního světa. Ten smutný pohled Köhlera natolik zdrtil, že naráz vypil na místě celý zbytek kořalky z láhve. Nato se pod ním podlomily nohy a on klesl na zem k mrtvole svého synka.

Netrvalo dlouho a v lese se ozvaly lidské hlasy. To se tři horníci vraceli do Hánu a Oseku. Když přišli na místo, všimli si nejdříve zhrouceného Köhlera. Už na dálku ucítili kořalku, a tak měli zato, že horník po výplatě zkrátka přebral. No nic, však jej zvednou. Teprve poté, co se nějakou dobu pokoušeli postavit jej na nohy, všimli si u příkopu ležícího dětského těla. Nevěděli sice, co přesně se tu vlastně stalo, ale kaluž krve napovídala, že šlo o nějaký hrozný, tragický čin. Dva z nich tedy zůstali na stráži na místě, zatímco třetí se rozběhl do nedaleké Hrdlovky, kde na obecním úřadě smutný nález ohlásil.