Jedním z prvních slov, které se pamětníkům asociují s nakupováním v předlistopadovém období, je fronta. Vysoce propracovaná byla „kultura fronty" v sovětském prostředí, proslulém nejenom profesionálkami v oboru stání ve frontách, ale také rozvinutým systémem privilegií jednotlivých skupin. „Fronty privilegovaných" měli i v Polsku v sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech.Narátorky z českých zemí se o ničem podobném nezmiňují; návaly v obchodech však patřily i k jejich každodenním zkušenostem. Zažívaly je přitom z pomyslných obou „stran barikády" - jako prodavačky a po skončení práce jako zákaznice. I když, jak jsme se již zmínili, profesní solidarita mezi prodavačkami dávala alespoň částečnou možnost se této nepříjemné součásti „druhé směny" naprosté většiny žen vyhnout.
A my jsme se jako mezi obchodníky, co byli, tak všichni drželi při spolu, ať to byly obchod textilem nebo potraviny, takže my jsme si jeden druhýmu vyhověli, ale nesměl to nikdo vědět, protože to se stálo na všechno fronty.
Problém stání ve frontách byl po celé období 1948-1989 vnímán jako mimořádně tíživý a nechyběly snahy o alespoň optickou likvidaci tohoto jevu. Na druhé straně ale fronty dokazovaly zájem obyvatelstva o spotřební zboží, a tedy jeho vysokou koupěschopnost. Proto zejména v předvánočním období oficiální média včetně zpravodajství Československé televize s velkou zálibou sledovala čilý maloobchodní ruch a prezentovala fronty jako důkaz stále rostoucího materiálního blahobytu občanů. Právě v této době měly obchody nabízet zvlášť atraktivní zboží včetně různých dovozových komodit či módních předmětů, což samozřejmě vedlo ještě k prodlužování front.
"Tak jsme dostávali na to zvlášť zboží, který se nesmělo mezi tejdnem prodávat a smělo se vyndat na pulty až na Zlatou neděli [poslední adventní neděle] a lidi to už věděli, tak to už stála i na Zlatou neděli ráno fronta."
Specifická byla situace v knihkupectvích. Uvádění knižních novinek na trh výhradně ve čtvrtek samozřejmě vedlo každý čtvrtek ke vzniku front plných dychtivých zájemců o atraktivní tituly (detektivní romány, kuchařské knihy, zajímavá beletrie apod.). V tomto případě však fronty před prodejnami knih mohly sloužit jako ilustrace kultivovanosti občanů a jejich zájmu o knižní kulturu. A naopak příliš nehrozilo, že by se podobná fronta mohla stát semeništěm občanských nepokojů, protože se koneckonců jednalo o zbytné zboží a okruh zákazníků byl přece jen méně agresivní. Nicméně k nedorozuměním a konfliktům s prodavačkami docházelo i v knihkupectvích, obvykle právě v souvislosti s nastavením „knižních čtvrtků".
"Právě tady s tímhletím přídělem těch nešťastných čtvrtků, tam někdy nastala trochu jakoby výměna nebo od toho zákazníka takovej trošičku pocit takové té zloby."
Podstatně rizikovější byly fronty na v podstatě náhodné dodávky nedostatkových komodit, zejména předměty denní spotřeby. Dodávky základních potravin byly v sedmdesátých a osmdesátých letech víceméně zajištěny a stáním ve frontách získávali zákaznice a zákazníci zejména kvalitnější nebo speciálnější zboží (což ovšem třeba u masa vůbec nebylo bez významu). Chybějící druhy potravin bylo již v tomto období možno s většími či menšími obtížemi nahradit ně¬jakým podobným výrobkem. Naopak největší nevoli a pocity trapnosti budil nedostatek hygienických prostředků na sklonku osmdesátých let, především toaletního papíru (i na něj letmo vzpomíná jedna z narátorek, ovšem z pozice zákaznice). Pověstné byly rovněž fronty na dodávky atraktivního průmyslového zboží, například domácích spotřebičů a elektroniky.
"No to se tenkrát stálo fronty na kola, na lednice, to se všecko muselo vystát. To třeba celou noc jsem stála na mrazák, celou noc."Nicméně v další části rozhovoru narátorka tvrdí, že se získáním mrazáku jí nakonec pomohl ředitel podniku, takže frontu stát nakonec nemusela