Odvolává se i na metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. Féerie pro jindy II má ale jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka, jehož nástroji jsou citoslovce, repetice a obměny. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů. Rytmus, gradace, interpunkce jsou pak Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí. AK

Louis Ferdinand Céline

Féerie pro jindy II

ukázky:

Oči mám celý upatlaný, ulepený od krve, jsem v limbu… líbá mě, líbá mě všude ! na tu krev, obočí, roztrženej oblouk… spánky… něžňounce mě olizuje, to je vroucí láska… miluje mě vroucí láskou…

Vroucí lásku poznáte, když vám život uniká… Nemohl jsem vědět, že neumírám ! taková nakládačka !… schytal jsem to pěkně ! Už tak dost citlivou hlavu ! rozraženou ! ten pád na klec výtahu ! Á, Arletta mě miluje, vroucí láskou… taky ji mám rád, po svým, nejsem tak citlivý… mám rád Béberta, mám rád svý pacienty, všecko tak nějak všelijak… halabala !… duši moc nezpytuju… míval jsem různý trable, jak šel život, nazdařbůh, dobrý i zlý… S Lili jsem měl štěstí, život mi taky přived Julka, naproti, dole, nemrcoucha, ničemu !… tenhle, to vám povím: pěknej hnusák ! špína !… Ale ať je, jakej chce, je mi drahej… á, nedělám si vůbec žádný iluse… beznohej, ježihrbák !… prohnilej na duši i na těle ! sobecký půlčuně, co si budem povídat ! podlá nátura… čuně sakumprásk, kdyby moh !… víte, na čem jste… opilec, lhář, podfukář, šmírák, ale podmanivýho kouzla, zlomyslnej šprýmař… ale ne pořád: hodinu z deseti !… drahocennou hodinu !… výstavní živá zrůda… v kleci nebo na slámě… Já bych ho strčil do slámy, kam Indové strkaj svý kobry, když se od nich už nemůžou odloučit… Julek navíc ke svým dalším nectnostem je pijan veškerýho alkoholu, chlípnej a lenošnej, abyste věděli… a lakotnej kolenovrt, ještě k tomu !… zkrátka miloučká povaha !… a abych to shrnul: zloděj !… nic si nenechá ujít !…

(...)

— Řekněte, paní Toisellová ! řekněte !

Neví !… má mý papíry, nic víc… zato celý svazky ! svazky ! plný ruce !… všecko mi to hází pod nohy !… kašlu na papíry ! dívám se jí do obličeje, správcový !… je na tom v obličeji hůř než já ! díval jsem se na sebe v zrcadle !… má skutečně omeletí ksicht ! celej žlutej a vrásčitej !… a k tomu rány a boule !… rudý, a zelený !

— Vy jste se neviděla, hele, Toiselko?

Neodpovídá… hází mi moje svazky… a další svazky !… zbavuje se jich !… svazky všeho !… jsou tu faktury !… ‚obsílky‘… náčrty… listovní ‚parte‘… vysypala mi skříně !…

— Kde to bylo?

— Všude po celé ulici !… všude před domem !… jděte se podívat, jak to lítá !… uvidíte !…

Veselý je to… něco mi tím řekla… všecko muselo padat od nás !… sletět shora ! z našeho patra !… u sebe v pokoji jsem měl papíry všude !… pořád jsem si tam chtěl udělat pořádek… kouknu se, dívám se na ty papíry… je tam Král Krogold… Vůle krále Krogolda… dílo rozepsaný před třiceti lety !… kde končí !… byly tam taky ‚recepty‘… ‚bloky‘… a prospekty… a celá jedna kapitola Řežby !… co mi to Omeleta nese !… a že to neshořelo !… nejpodivnější na tom !… nejpodivnější !…

— Všecko to jen tak sletělo?

Vyptávám se jí…

— Celá střecha sletěla, pane doktore…

Ale kýhovýra Vejralka ! má pravdu ! sakryš, no ovšem ! všecko to odletělo zároveň ! i lopatky mlýna ! bodejť že jsem viděl lopatky mlýna mizet v nebi ! a Julkovy hůlky ! a celou Lutryovic rodinu ! morsec větry ! morsec duj Dudlajdá ! zároveň ! všecko ven ! a máme to končeto ! pěkný nadělení !

— A co tenhle? znáte ho?

Ukazuju jí na Norberta u stolu !

Není to všecko mý písmo !… a přinést mi moje veledíla… to není všecko !

— Zavolejte na něj ! zavolejte na něj, paní !

Chci vidět, jestli to s ním něco udělá… jestli kvůli ní otočí hlavu !… á, vůbec ne !… Nepodívá se na ni… nic to s ním nedělá !…

Omeleta se nediví… dokonce komentuje !…

— V těch svejch filmech je stejný… všichni na něj pořvávají… on jim neodpovídá… slyší je dobře, je mu to jedno !… dělají randál, ať jim odpoví… neotočí hlavu !… takový byl ve svých ‚němých‘, takový je ve ‚zvukových‘ !… všichni na něj volají, neodpovídá… on není, heleďte ! včerejší hvězda !… kdepak ! on…

Zná ho dobře…

— Koukněte v Modrým Goupilovi nic neodpovídal… klidně si na něj mohli všichni řvát ! a koukněte… v Baronu Solstriceovi jich na něj volalo padesát !… a on byl stejný… u stolu !… takhle !… prkenný !… ani slovo !… on je z ‚němýho‘ !… zůstává dál z ‚němýho‘ ! nedá se přeonačit !… řekne možná slovo?… dvě slova… víc ne !… já na něm byla v Baronovi Solstriceovi třikrát !… napřed hned tady v Jonquière… pak v Pigalle… pak v rue de Courcelles, se svou neteří, v Elektře… úplně takhle, nemluvil !… všichni kolem něj mluvili, jak na divadle… všimněte si !… on ani slovo !… byl velký umělec v ‚němým‘… v ‚mluveným‘ je ještě lepší !… chytne vás ! na Barona Solstrice půjdu ještě jednou !… půjdu ještě jednou !… třeba sama !… bodejť že se kvůli tomu přu !… některý říkaj: měl by mluvit !… já říkám: ne ! Ale pane doktore !…

— Co?

— Tak on není v Berlíně !

— Ovšemže není v Berlíně !

Vyvrací Oktáv… kdo tu mluvil o Berlíně? chce vědět !… ta stará klepna plácá ! cuchta ! Oktáv je najednou prudkej, nechce, aby mluvila o Berlíně ! Norbert je jeho ‚káááámarádo‘ ! taky ! ať si to řeknem !… aby ne !… ona vůbec neví, o čem žvaní ! pazhřivka ! popelnice ! nakrkla Oktáva !… vida ! On totiž Norberta viděl ! viděl ho na vlastní oči !… a ne pozdějc než minulej tejden… zaručeně viděl !… úplně ve stejný póse, jak taky tak nehnutě sedí ! v obleku, stejně ! na jedný lavičce na náměstí Eugèna Carrièra ! ne pozdějc než v pátek, po obědě ! tak je to ! aby si byl ještě víc jistej, zakřičel na něj ze svýho kamionu, z toho svýho ‚generátoru‘:

— Norberte ! Norberte !…

Norbert neodpověděl ! o nic víc než teď !

A s tím, kdo ho jak zná !… to zas pr ! to zas pr !… tohle si Oktáv nedá líbit !… nikdo ho neznal líp než on !

— Já ho znám krapet líp než vy ! vy všichni ! znám ho dvacet let ! když se zadumá, je jak socha !

Tušil jsem potyčku… ‚kdo? kdo?… co?… cože?… darebáku ! krávo blbá !‘

— Buďte zticha ohavo !

Říká jí !… Ó dožírali mě oba dva !… teď se rozčilím já, kravál polibte si ! safrahimlákfix ! už jsem nemohl !

— On neslyšel ty bomby !… to by bylo divný ! než co jinýho !…

Zasahuju !… mám po krk řečnění !… nemůžu si pomoct !… a dokonce ji chytám za podolek, správcovou ! zrovna ji !… klepnu mizernou, která ví kdeco !… lomcuju s ní ! já jí ještě povím svý !

— Hausmajstrová !… hausmajstrová !… tam !… jděte !… jděte se kouknout do vany !… jestli tam jsem !… vlezte dovnitř, helejte ! vlezte dovnitř !… smočit se !… smočit se !…

Ukazuju jí, kde to je !… na druhý straně !… nebojte se ! ty dveře vlevo !

Chci, ať se tam jde podívat !

— Druhý dveře !… nestůjte tady u vchodu !… u vchodu to profukuje… máte radost ze zvonečku?… zaklinkejte s ním, proboha ! mávejte ! a ty vaše papíry ! tam ! tam ! položte je ! ty papíry vám překážej !… vezmem je potom !… však nikam neuletěj !… tak honem ! zazvoňte !… tužte se !… ať je vás slyšet !… na Sacré‑Cœur už zvony nemaj… jdete akorát !… už je jen váš zvonec !… probudíte lidi !… všichni spí ! cinkylink ! cinkylink !… za dveřma naproti je služtička !… nezapomeňte !… pod nádobím !… vzadu je Norbert !… Král němého filmu !… ten nechrápe ! budí zdání ! jen stará chrápe ! ve vaně ! neviděla jste tu starou? je krásná !… zazvoňte ! zazvoňte ! cink ! cinkylink ! chci vás slyšet !…