Soubor „Velvet“ Pavla Hrocha je zhruba stovka snímků, mapujících vír událostí listopadu 1989 a doby krátce poté.
Svědectví o pádu sovětského impéria a domácího úprku ke svobodě, jak se tu nejčastěji odráží, totiž v radostných a vyjevených obličejích, sevřených pražskými ulicemi, divoký čas, který následoval a stopy prvních autorových výjezdů za hranice, se překvapivě objevují až po čtvrtstoletí, kdy snímky spočívaly ve fotografově archívu.
Následující roky naplnil Pavel Hroch cestováním a fotografováním obzvláště v „těžkých zemích“, v Mexiku, Afganistánu, na Kubě či v Rumunsku a na Ukrajině, o čemž poskytl zprávu zatím ve dvou fotoknihách: „Kuba, ostrov, který se zdál“ a „Ve Valašsku zůstáváme“.
Po pětadvaceti letech se tedy navrátil domů, vytáhl truhlice se skrytými poklady a nyní je vydává v plen.
Hrochovo tehdejší veskrze soukromé a „studentské“ focení převratné doby oplývá emotivní silou a ostrým, nesentimentálním pohledem. V očitých svědcích každodennosti sametové revoluce oživuje a upevňuje záchytné body paměti, pro nové generace může sloužit jako vstupní tunel do historie. Do doby tak nedávné, že se ještě každým okamžikem děje, i když jde o legendární čas, potravu učebnic. Radost a naděje zde byly těmi nejčastějšími mantrami, přičemž Hroch, s oblibou nořící se do nejroztodivnějších podzemních šachet zachycuje i mokvavé, strašidelné stíny kanoucí do právě vznikající skutečnosti.
A je to jízda.
Kdo se to díval?
Snímky nepořizoval tehdejší „muž událostí“, naopak jsou autentickým výrazem zájmu fotografického začátečníka, mladíka oslněného náhlým zlomem, kdy krusta sovětského impéria praskla, jakoby pod tlakem přírodních zákonů. Demonstrujícího studenta, docela určitě sužovaného syndromem chtíče po svobodě, antropologickou konstantou vlastní druhu homo sapiens, ať už žije v tom nejpřátelštějším, či nejodpornějším režimu.    
V časech, kdy student španělštiny Pavel Hroch pobíhal po pražských ulicích mezi policajty a demonstranty a pořizoval první snímky svého cyklu, zcela samozřejmě přináležel k okruhu, pro který StB zavedla termín „volná mládež“.  
Mládež v hledáčku dohlížitelů, hrbící se v profízlovaných zaměstnáních a školách, mládež, která režimem pohrdala a prahla po kultuře a svobodě, ovšem téměř bez šance vyjet zpoza socialistických hranic, bez šance si po svém narýsovat život a podobných věcí, dnes tak zoufale banálních, až se vzpírají popisu.
„Museli jsme mít razítko v občance, vyplňovat formuláře a kádrové dotazníky, držet hubu, dávat pozor na učitele, báby domovnice, policajti nás buzerovali, armáda naháněla, byli jsme pořád ve střehu,“ popisuje tehdejší studentský život autorův generační souputník, fotograf Karel Cudlín.
Vrchností sledovaný a mezi „volnou mládež“ zařazený student (a nějak zařazení v socialismu byli všichni) měl na výběr jen pár možností a pár třecích ploch mezi nimi. Mohl se ohnout, anebo naopak rovnou sešoupnout do nejtvrdšího undergroundu, někam mezi kriminál a blázinec, či dokonce zradit vlast odchodem za hranice. V „Hrochově době“ bylo lze chtíč po svobodě, pro tajné a kádrováky jednu z nejodpornějších perverzí, ukájet také kupříkladu nekonečnými hovory v ušmudlaných, policií občas odposlouchávaných kuchyních, opisováním hor knih a kopírováním x pásků a kazet, třeštěním na polooficiálních koncertech, třeba na pražské Chmelnici, kde Pavel Hroch také fotil, nebo alespoň útěkem za město čili na „čundr“, což zas výtečně zachytil fotograf Tomki Němec.  
Právě takovéto puzení, živelná touha po svobodě, bylo zřejmě odrazištěm a podhoubím Hrochova listopadového a polistopadového fotografického dokumentu.
Když to najednou prasklo.
A Pavel Hroch byl u toho.
Ještě 17. listopadu ale klec vypadala docela pevně. Toho dne student Hroch, spolu s kolegy, frekventanty vojenské katedry, vyslechl historicky poslední školení svého vojenského velitele.
„Opozice je bez šance! Klidně si tam běžte, uvidíme se příští týden,“ zaznělo a povýšeně usmívající se stratég své svěřence propustil na povolenou studentskou demonstraci.
Pak už se ale neshledali.
Všechno šlo rychle.
První fotografie z demonstrací se příznačně nesou na křídlech euforie.
Fotograf mj. ukazuje, jak se z dosud policií rozbíjených davů náhle vydělují individuality. Jak se jednotlivci s vlastní vůlí, vlečeni událostmi a pod náporem, vlastně stávají svobodnými bytostmi: kupříkladu osamocený protestující, očekávající údery štítonošů, či snad chlapík se synkem, který na veřejném prostranství v ruce třímá fotografii Masaryka, událost před převratem zhola nemožná.  
Fotografie skvěle vystihují tehdejší strohost a syrovost pražských ulic před globalizační náplavou. Hroch se sice soustřeďuje na nadšení procitnuvších, má ale bdělý cit i pro oko fízla. Záběry upomenou i na sevření strachu před pracujícími obušky a chrlícími vodními děly, nebyla to tehdy jen radost a karneval měl vypuknout o něco později.
Pavel Hroch nepobýval v revolučních centrech, neopíral se o informované kolegy z opozice a ovšemže neměl ani kontakty na druhé straně barikády. V souboru tedy chybí chronicky známé snímky z revolučních balkonů či utajených porad, které otřásly zemí, schůzí v Činoherním klubu či těch, kdy se opozice už vylomenými vraty drala do Pražského hradu. Úhlavním fotografovým terénem v prvních týdnech převratu zůstává ulice.
Přičemž záběr, kde si čerstvého nádechu užívají dva disidenti, kteří zřejmě navždy setřásli policejní sledovačku, vystihuje dobu, i pokud by se z oněch rozveselených chlapíků, Václava Havla a Václava Malého, nestali zrovna prezident a biskup.
Snímek z hlubin štábu Střediska pohotovostního policejního pluku na Jarově, ze setkání studentů s veliteli zásahu na Národní třídě, zas vydechuje téměř márniční atmosféru.
Na stole se ještě válí přilba jednoho z nedávných bijců, v tvářích důstojníků je ale nejistota a strach. „Báli se,“ vzpomíná Hroch. „Čekali kriminál, nebo rovnou provaz, protože to byla jediná řeč, které rozuměli.“
Vzmach a nadšení se odráží v podomácku vyrobených transparentech, které mohly být účastníkům ještě vyrvány z rukou, zatím bez ironie se zde používají velká slova, „svoboda“, „nenásilí“ či „národ“, která na ulicích působí jako zaklínadla a mají nečekanou sílu dosud ukrývaného pokladu.
Vždyť to byla doba zázraků.
A všechno bylo možné.........

Jáchym Topol