Úvod

O adamitech, husitské sektě naháčů, už něco zaslechl nebo četl skoro každý. Ale většinou jen krátkou zmínku v knize či ve vyprávění. Někoho snad zaujala natolik, že sáhl po tištěné roz­pravě pana Isaaca de Beausobre či po díle Josefa Dobrovského, poslední knize, která byla o adamitech napsána. Od té doby uply­nulo 200 let a nikdo z historiků se nepokusil sepsat o adamitech dílo, jež by zúročilo novější vědecké poznatky. Adamité tak zů­stávali v přítmí, opomíjení a polozapomenutí. Téměř jako by se – řečeno s Chelčickým – „obrátili do lesóv a zákútin“ historie.

A přitom je jejich příběh fascinující, skoro neuvěřitelný. Tak neuvěřitelný, že mu skutečně mnozí lidé včetně některých his­toriků v průběhu tří století odmítali uvěřit. Kým vlastně ada­mité byli? Byli to blázniví naháči libující si ve smilstvu? Byli to krutí vrazi a rouhači? Byli to revolucionáři, předznamenávající cestu komunismu? Byli to bojovníci za svobodu, proroci nové humanity? Byli to… a byli vůbec?

Na všechny tyto otázky se pokusíme odpovědět v knížce, kte­rou právě otvíráte.

Adamité jsou mimořádným dějinným zjevem, který dobře ilu­struje zjitřenou náladu počínající husitské revoluce. V nich do­sáhlo náboženské vytržení husitské doby vrcholu. Snad se ve středověku i jinde vyskytovala podobná náboženská hnutí, přes­to jsou ale zprávy o českých adamitech jedinečné.

V této práci se zaměříme na osudy českých naháčů z církevně ­historického hlediska. Pokusíme se především o rozbor prame­nů, které o adamitech hovoří, a získání co největšího množství informací o tomto podivuhodném náboženském hnutí české­ho středověku. Nejde tedy o studii religionistickou, která by si kladla za cíl zhodnotit sektu adamitů z hlediska vývoje evrop­ských náboženských proudů. Nicméně o alespoň rámcové za­sazení adamitů do teologických souvislostí křesťanské věrouky se pokusíme, poněvadž bez toho bychom nemohli pochopit ani fenomén této sekty, ani husitství jako takové.

Protože je tato práce založena především na několika základ­ních pramenech, budou citovány průběžně v textu, aby se čte­nář mohl orientovat a snadněji dohledal odkaz v edicích těchto pramenů. V poznámkách budou citovány prameny doplňkové a sekundární literatura.