Neutíkej před sniperem, stejně umřeš, jenom unavenej!

/ Tomáš Weiss

Clint Eastwood podle té předlohy natočil film, který má několik oscarových nominací. Americký sniper - tak nazval svůj příběh odstřelovač jednotek SEAL amerického námořnictva Chris Kyle. Legenda moderní americké armády. Člověk, vycvičený k likvidaci protivníka. Voják, chránící přesnými zásahy své kolegy. Setiny vteřiny, milimetry. Rozkazy, smrt, svědomí....
Clint Eastwood podle té předlohy natočil film, který má několik oscarových nominací. Americký sniper - tak nazval svůj příběh odstřelovač jednotek SEAL amerického námořnictva Chris Kyle. Legenda moderní americké armády. Člověk, vycvičený k likvidaci protivníka. Voják, chránící přesnými zásahy své kolegy. Setiny vteřiny, milimetry. Rozkazy, smrt, svědomí....

Šikana

Vítejte v BUD/S
„K zemi! Sto kliků! TEĎ!“
Přibližně dvě stě dvacet těl začalo dělat kliky. Všichni byli v khaki bojových uniformách sčerstvě natřenými zelenými helmami. To byl začátek výcviku BUD/S. Byli jsme odvážní, vzrušení a zatraceně nervózní. Čekala nás pěkná dřina, ale líbilo se nám to. Instruktor se ani
nenamáhal vyjít ze své kanceláře v nedaleké budově. Jeho lehce sadistický hlas zněl z haly na dvůr, kde jsme byli shromážděni.
„Víc kliků! Ještě čtyřicet! ČTYŘICET!“
Najednou jsem uslyšel zvláštní prskavý zvuk. Vzhlédl jsem a byl jsem zvědavý, co se děje.
Začala na mě stříkat voda. Pár dalších instruktorů stříkalo z hasičských hadic na ty, kdo vzhlédli. Vítejte v BUD/S.
„Vykopávat nohama! DO TOHO!“
BUD/S je úvodní kurz, který musí projít všichni kandidáti do SEALu. V současné době probíhá v námořním středisku pro speciální válku v Kalifornii. Začíná tzv. indocem neboli indoktrinací, kde jsou kandidáti seznamováni s tím, co je čeká. Pak následují tři fáze: fyzický výcvik, potápění a pozemní válka. Existuje mnoho článků a dokumentů o BUD/S a o jeho náročnosti. Skoro všechno, co je v nich řečeno, je pravda (nebo alespoň většina; námořnictvo a instruktoři to pro televizní show a další pořady zmírňují, ale i tato, zmírněná verze odpovídá realitě).
V zásadě vás instruktoři pořád dokola trýzní. A když to skončí, dávají vám zabrat ještě víc a vymačkají z vás vše, co ve vás ještě je. To jen, abyste si udělali obrázek. Měl jsem to rád. Nenáviděl jsem to, hnusilo se mi to, proklínal jsem to… ale měl jsem to rád.

Mírný a mírnější
Než jsem se dostal do téhle fáze, uplynul téměř rok. Do námořnictva jsem vstoupil v únoru 1999 a tehdy jsem se také přihlásil na základní výcvik. Ten byl celkem mírný. Vzpomínám si, jak jsem jednou volal tátovi a řekl jsem mu, že to je ve srovnání s prací na ranči snadné. Vstoupil jsem do námořnictva proto, abych se stal SEALem a abych si něco dokázal. Místo toho jsem přibíral na váze.
Základní výcvik vás má připravit na to, co vás čeká na lodi. Naučí vás tam hodně o námořnictvu, což je dobře, jenže já jsem chtěl spíš něco jako základní výcvik námořní pěchoty – fyzický záběr. Můj bratr šel k námořní pěchotě a vyšel ze základního výcviku zocelený a ve výtečné kondici. Já bych pravděpodobně v BUD/S propadl, kdybych tam šel přímo odtud. Od té doby se systém změnil. Nyní existuje samostatný základní výcvik BUD/S
s větším důrazem na kondici. BUD/S trvá déle než půl roku a je mimořádně náročný fyzicky
i mentálně, a jak už jsem zmínil výše, neprojde jím až devadesát procent účastníků. Nejznámější částí je tzv. pekelný týden, což znamená 132 hodin cvičení a fyzické aktivity. Ledacos se v průběhu času změnilo a myslím, že se jednotlivé části budou vyvíjet. Nejnáročnějším fyzickým testem však je stále pekelný týden a pravděpodobně jím i zůstane. Když jsem byl v BUD/S já, probíhal na konci první fáze. Ale o tom až později. Naštěstí jsem nešel do BUD/S přímo. Nejdřív jsem musel projít jiným výcvikem a nedostatek instruktorů v BUD/S mě (a mnoho jiných) nějakou dobu ochránil před šikanou. Podle předpisů námořnictva jsem si měl vybrat obor (MOS neboli Military Occupation Specialty) pro případ, že bych neprošel BUD/S a nestal se členem SEALu. Vybral jsem si rozvědku – v naivní víře, že budu jako James Bond. Jen se smějte. Ale právě během tohoto výcviku jsem začal pracovat seriózněji.
Strávil jsem tři měsíce tím, že jsem se učil základy zpravodajství námořnictva a, především, že jsem si zlepšoval kondici. Na základně jsem zahlédl pár skutečných SEALů a to mě inspirovalo. Chodil jsem do tělocvičny a pracoval jsem na každé části svého těla: na nohách, hrudi, tricepsech, bicepsech atd. Také jsem třikrát týdně běhal, mezi šesti až dvanácti kilometry, pokaždé to bylo o tři kilometry víc než předtím. Běh jsem nenáviděl, ale vytvořil jsem si správný přístup: dělej všechno, co musíš.
Tehdy jsem se také naučil plavat, nebo alespoň lépe plavat. Ta část Texasu, odkud jsem, je daleko od vody. Mimo jiné jsem se musel naučit plavat na bok – což je u SEALu klíčové. Když skončil zpravodajský výcvik, měl jsem dobrou kondici, ale pravděpodobně stále ne dost dobrou pro BUD/S. Přestože jsem si to v té chvíli nemyslel, měl jsem štěstí, že BUD/S neměl dost instruktorů, takže zájemci museli čekat. Námořnictvo se rozhodlo mě na pár týdnů přidělit k personalistům SEALu, než bude otevřen výcvik.
Půl dne jsem pracoval s nimi, buď od osmi do dvanácti, nebo od dvanácti do čtyř. Když jsem nepracoval, cvičil jsem s ostatními kandidáty SEALu. Dvě hodiny denně jsme prováděli fyzický výcvik – to, čemu staří tělocvikáři říkají lehká kondiční cvičení. Znáte to: kliky, dřepy atd. Neposilovali jsme. Šlo o to nepřibírat. Člověk měl být silný, ale měl zůstat maximálně pružný. V úterý a čtvrtek jsme dělali tzv. vyčerpávací plavání – to se plavalo, dokud člověk mohl. V pátek se běhalo patnáct a osmnáct kilometrů. To je drsné, ale v BUD/S měl člověk uběhnout půlmaraton. Moji rodiče vzpomínají, jak jsem s nimi tehdy mluvil. Snažil jsem se je připravit na to, co mě čeká. O SEALu toho moc nevěděli, což bylo zřejmě dobře. Kdosi mi řekl, že má totožnost by mohla být vymazána z ofi ciálních záznamů. Když jsem o tom rodičům pověděl, všiml jsem si, jak se tváří. Zeptal jsem se jich, jestli s tím souhlasí. Ne že by měli na vybranou. „To je v pořádku,“ řekl táta. Máma mlčela. Oba měli obavy, ale snažili se je zakrýt a neřekli nic, co by mě mělo odradit. Pak, po šesti měsících čekání a příprav, přišel rozkaz: Hlaste se na BUD/S.

Dril
Vystouppil jsem z taxíku a upravil si uniformu..Vytáhl jsem svou tašku, zhluboka se nadechl a vydal se k budově, kde jsem se měl hlásit. Bylo mi dvacet čtyři a právě jsem se chystal
uskutečnit svůj sen. Chtěl jsem se nechat šikanovat. Byla tma, ale ne nijak pozdě – něco mezi pátou a šestou večer.
Hned jak jsem vešel do dveří, jsem si pomyslel, že se na mě někdo vrhne. Slyšel jsem už spoustu historek o BUD/S a jeho náročnosti, ale to není nic proti realitě. A očekávání vše ještě zhorší. Uviděl jsem muže, který seděl za stolem. Šel jsem k němu a představil se.
Zkontroloval mě a vyřídil formality. Celou dobu jsem si říkal: „To není tak hrozné.“ A zároveň: „Teď na mě někdo zaútočí.“ Samozřejmě, že jsem nemohl usnout. Myslel jsem si, že se objeví instruktoři a začnou mě šikanovat. Byl jsem vzrušený a trochu neklidný. Ráno přišlo bez jakéhokoliv rozruchu. Teprve tehdy jsem zjistil, že to ještě není oficiální BUD/S. Byl jsem v takzvaném indocu – tedy ve fázi indoktrinace. To je příprava na BUD/S. Je to něco jako
BUD/S nanečisto.
Indoc trval měsíc. Občas na nás křičeli, ale s BUD/S se to nedalo srovnat. Nějaký čas jsme strávili seznamováním se s tím, co nás čeká, například s překážkovým během. Šlo jim o to, abychom ve chvíli, kdy přijde skutečný výcvik, už neměli zábrany. Také jsme vypomáhali jiným skupinám, které již byly v BUD/S. Indoc byl legrační. Líbila se mi fyzická příprava, namáhání těla a zlepšování fyzických schopností. Zároveň jsem viděl, co dělají druzí v BUD/S, a říkal jsem si: Sakra, radši bych měl přidat.
A potom, aniž bych to věděl, začala první fáze. Teď byl výcvik skutečný a honili mě od rána do večera. A tak se dostáváme k tomu, o čem jsem psal v úvodu této kapitoly. K tomu, jak na mě stříkali vodu. Fyzický výcvik jsem prováděl celé měsíce, a přesto to nebylo nic proti BUD/S. Zajímavé je, že přestože jsem do jisté míry věděl, co mě čeká, nechápal jsem, jak obtížné to bude. Člověk to zkrátka musí prožít.
Toho rána jsem si pomyslel: Sakra, ti chlápci mě zabijí. Odpadnou mi ruce a pak se rozpadnu celý. Nějak jsem to ale zvládal. Když na mě poprvé začali stříkat vodu, otočil jsem hlavu. To mi vyneslo pozornost – nemilou pozornost.
„Neotáčejte se!“ křičel instruktor a pak dodal několik slov popisujících mé charakterové a fyzické nedostatky. „Nastavte ksicht!“ A tak jsem to udělal. Nevím, kolik kliků nebo jiných cviků jsem dělal. Vím, že jsem si myslel, že padnu. A to mě zmobilizovalo – nechtěl jsem padnout. S tímto strachem jsem se setkával stále a každý den jsem dospěl k tomu samému závěru, někdy i několikrát.Lidé se ptají, jak tvrdý byl výcvik, kolik jsme museli dělat kliků a kolik sedů-lehů. Řekl bych, že zhruba sto, ale počet nebyl důležitý. Vzpomínám si, že každý zvládl sto kliků atd. Náročnost výcviku však byla dána opakováním a ustavičným stresem. Je
těžké to vysvětlit, pokud jste tím neprošli. Lidé se mylně domnívají, že v SEALu jsou samí velcí chlapi v perfektní fyzické kondici. Druhá část je obecně pravdivá – každý SEAL je v excelentní formě. Jenže do SEALu přicházejí muži všech velikostí. Já měřím metr osmdesát pět a vážím osmasedmdesát kilo, ale byli tam muži od stoosmašedesáti centimetrů pod metr devadesát pět. To, co jsme měli všichni společného, nebyly svaly, ale vůle udělat cokoliv.
Zvládnutí BUD/S a vstup do SEALu je víc záležitostí psychické odolnosti než čehokoliv jiného. Klíčem k úspěchu je zarputilost a odhodlání se nevzdat. Postupem času jsem si to osvojil.

Další články

Mudr. Radkin Honzák (1939) je psychiatr. Ale také psychoterapeut, který má blízko k bio-psycho-sociálnímu přístupu k pacientům. Tedy k tomu, že jsme mixem genetiky, výchovy a sociálních vazeb. A když se poroucháme, musíme při opravě brát ohled na všechna tři kritéria. Knižní rozhovor s panem doktorem připravila  Renata Červenková a jmenuje se příznačně: Všichni žijem v blázinci
Ukázky

Část psychopatů sedí v kriminále, druhá v čele států a korporací

Mudr. Radkin Honzák (1939) je psychiatr. Ale také psychoterapeut, který má blízko k bio-psycho-sociálnímu přístupu k pacientům. Tedy k tomu, že jsme mixem genetiky, výchovy a sociálních vazeb. A když se poroucháme, musíme při opravě brát ohled na všechna tři kritéria. Knižní rozhovor s panem doktorem připravila Renata Červenková a jmenuje se příznačně: Všichni žijem v blázinci
 | Tomáš Weiss
Pavel Hroch fotil jako amatér, začínající fotograf, události Listopadu 89 a svobodné chvíle pár měsíců poté. Knihu těchto fotografií, nazvanou Chtíč po svobodě, tvoří kromě fotek i text Jáchyma Topola. Přinášíme z něj ukázku:
Ukázky

Co všechno vyfotil demonstrující student?

Pavel Hroch fotil jako amatér, začínající fotograf, události Listopadu 89 a svobodné chvíle pár měsíců poté. Knihu těchto fotografií, nazvanou Chtíč po svobodě, tvoří kromě fotek i text Jáchyma Topola. Přinášíme z něj ukázku:
 | Jáchym Topol
Za hranicí lidmi kolonizovaného vesmíru číhá z původní série známá mimozemská rasa, o jejichž záměrech se toho ví jen velmi málo. A proto je znovu nutné povolat do akce Johna „Black Jacka“ Gearyho a učinit ho velitelem nové flotily. Můžete být při tom! Volá vás další kniha žánru military sci-fi. Jack Campbell: Bitevník (Ztracená flotila – Za hranicí 1)
Ukázky

Mrtví hrdinové nezůstávají vždy mrtví!

Za hranicí lidmi kolonizovaného vesmíru číhá z původní série známá mimozemská rasa, o jejichž záměrech se toho ví jen velmi málo. A proto je znovu nutné povolat do akce Johna „Black Jacka“ Gearyho a učinit ho velitelem nové flotily. Můžete být při tom! Volá vás další kniha žánru military sci-fi. Jack Campbell: Bitevník (Ztracená flotila – Za hranicí 1)