ukázka z doslovu překladatele:

Démoničnost lásky
Číst  Jahnna  je  výzva, neboť se pokouší  popsat život v celé jeho tíži, kráse, krutosti a protikladech. Jde o jazyk, sexualitu, přírodu, je to odvážné a jen pro toho, kdo v životě něco hledá.
Hans Henny Jahnn  se  narodil roku 1894 v hamburském předměstí  Stellingenu jako syn  lodního  tesaře a  byl vychován v  přísné křesťanské víře.  Z dětství si nesl hrůzný zážitek,který  ho pronásledoval po celý život:  s matkou chodíval o vánočních svátcích na místní hřbitov, kde ležel v  hrobě spolu s dědečkem jeho starší bratr, který zemřel záhy po porodu. Matka měla ze synovy smrti trauma a malý Hans získal brzy pocit, že v  hrobě měl místo svého bratra ležet on. Tuto zkušenost vylíčil  mj. ve svém Norském deníku z roku 1915 a motivy hrobky ve svém díle mnohokrát variuje.
První světové válce unikl Jahnn jen díky útěku donorského  Auerlandu.  Norsko  se  pak  pro  něho  stalo  v  následujících  letech  iniciační  tvrdou  školou  života,  neboť  byl  často odkázán  jen  sám  na  sebe.  Válku tam přestál se svým nejmilejším druhem Gottliebem Harmsem díky podpoře staršího přítele Lorenze Jürgensena.  Vztah  k  Harmsovi  byl  pro  Jahnna  nejhlubším  životním  prožitkem.  V  Norsku  se  začal  rovněž vážně zabývat teorií stavby varhan, později se věnoval její zásadní reformě.
Po  válce  vyšlo  v  nakladatelství  S.  Fischer  drama  Pastor  Ephraim  Magnus,  za  něž  Jahnn  obdržel  Kleistovu   cenu.   Tímto   dramatem   se   definitivně   vymanil  z  úzkého pohledu  na  svět  a  na  křesťanskou  víru.  V roce 1920 vystoupil z evangelicko-luteránské církve a založil umělecké společenství Ugrino spolu s hudebním nakladatelstvím téhož jména. Od roku 1926 žil se ženou  Ellinorou  a  později  dcerou  Signe  v  Hamburku. V roce 1929 vyšel expresionistický román Perrudja, ojedinělé dílo jak ohromujících obrazů a jazykové nápaditosti, tak neobvykle disparátních forem děje. Pro nekonvenční  líčení  sexuality  však  bylo  ve  své  době  přijímáno dost rozporuplně. V  roce  1934,  po  roce  stráveném  v Curychu,  se rodina  přesunula  do  Dánska.  Zakoupila  zde  statek  Bondegaard  na  ostrově  Bornholm,  Jahnn  začal  hospodařit a choval koně. Ke druhé emigraci ho přiměly finanční  starosti,  ale  hlavně  situace  v  Německu,  kde se k moci dostali nacisté, Adolf Hitler byl zvolen kancléřem  a  zavedl  diktaturu.  Poté,  co  nacistická  vojska  obsadila  i  Dánsko, Jahnn  statek  pronajal,  aby  jako  Němec  omezil  styk  s  místním  obyvatelstvem.  Už  předtím zde ale začal pracovat na románu Dřevěná loď (první  části  pozdější  rozsáhlé  trilogie  Řeka  bez  břehů  o rozsahu 2000 stran), který vyšel v roce 1944. V  letech  1949–1951  vyšly  první  části  rozsáhlých  textů Řeky  bez  břehů, Dřevěná  loď a  surreální  Sepsání vzpomínek Gustava Aniase Horna. Jahnn založil v Hamburku Svobodnou akademii umění a byl jejím předsedou až do své smrti v roce 1959.

Jahnnovo nejmilejší dílo
V roce 1951 začal Jahnn psát poslední román Každého to dostihne, ale už nad jeho konceptem pochyboval o  možnostech  publikace.  Svému  příteli  a  kolegovi  Werneru  Helwigovi  tehdy  napsal,  že  knihu  zřejmě nebude  možné  vydat,  neboť  v  ní  nebere  na  nikoho ohledy a žádné, byť sebepodivínštější sklony mu nepřipadají zavrženíhodné. To potvrzuje i Jahnnův životopisec Thomas Freeman, který v souvislosti s textem  románu  mimo  jiné  podotknul:  „Nikde  v  jeho  díle  není  homosexualita  vyjádřena  tak  nezastřeně  jako zde“.
Jahnn sice na knize pracoval ještě v roce 1952 a pak v letech 1957 a 1958, ale nedokončil ji. Nehotový text se  všemi  dopsanými  koncepty  a  dodatky  byl  poprvé  zveřejněn teprve devět let po jeho smrti, v roce 1968.

Od podzimu 1952 do ledna 1954 psal Noc z olova. Jde vlastně  o  rozšířenou  epizodu  z  románu  Každého  to  dostihne,  kde  vystupuje  jedna  a  tatáž  hlavní  postava,  syn rejdaře Matthieu Brende. Thomas Freeman označil Noc z olova za „kafkovský prozaický  útvar  napsaný  v  symbolickém  surreálním  jazyce“.  Obsahuje  tři  typická,  extrémně  vyhrocená autorova  témata,  erotiku,  sakrálnost  a  násilí,  a  radikálně nám přibližuje to, co od sebe společnost běžně odvrhuje.  Intenzita  obrazného  a  jazykově  vizionářského násilí čtenáře nutně přitahuje, svou přesvědčivostí omamuje a činí tak z něho účastníka děje. Noc  z  olova vyšla  jako  druhý  svazek  „mohučské  řady“  Akademie  věd  a  literatury  v  hamburském  nakladatelství  Christiana  Wegnera.  Literární  veřejnost ji  ponechala  téměř  bez  povšimnutí,  vyšly  pouhé  dvě  recenze a do konce roku 1958 se prodalo 809 knih. Povídka končí jak v rukopisu, tak v prvním vydání slovem  KONEC.  V  náčrtu  rukopisu  následuje  ještě  náznak pokračování, ale po třech větách končí i ten: Už jsem napůl zemřel; zbytek nebude důležitý.
Matthieu se probudil. Usmál se. „Proč víko hrobky dvakrát zapadlo?“ ptal se sám sebe. Sáhl si mezi stehna. Zpotil se, o tom nebylo pochyb. „To nejhorší mám za sebou. Bylo to odporné. A navíc nesmyslné. Proč  jsem  tuhle  noc  nemyslel  na  Gariho?  Neznal  jsem  ho.  Skrýval  se  v  jednom  slově,  které  mne  ne  a  ne  napadnout.  Až úplně na konci, když už jsem se probouzel, se dostavilo.A  pak  s  takovou  obrovskou,  všeobjímající  silou,  tak  sladce,  tak nesmírně sladce, že se to nedá s ničím srovnat.
Průběh novely vykazuje snové prvky, ale nepřekračuje  známou  reálnou  sféru,  která  je  jen  o  něco  přesnější,  důkladnější  a  zároveň  abstraktnější.  Jde  o  jakési  pomezí  mezi snem  a  skutečností,  mezi  vědomím  a nevědomím. Problémy při četbě Noci z olova vyplývají v  neposlední  řadě  z  toho,  že  některé  jednotlivosti  –  třeba  na  počátku  vzývaná postava  Gariho,  „temného  anděla“  –  musí  zůstat  bez  znalosti  Každého  to  dostihne nepochopitelné. Ale zdá se, že autor nás do téhle černoty, do tohoto metaforického zastření zavádí záměrně, abychom se museli neustále ujišťovat o tom, co jen tušíme.  Převládajícím  tónem  povídky  je  černota  jako  obraz  marnosti.  Jde  o  zlý  sen,  který  měl  Matthieu  ve  
vězení, když upadl v podezření, že zavraždil svou sestru, protože nechtěl přítele Gariho, skutečného vraha, prozradit. O tom se samozřejmě v Noci z olova nemluví. Sen Matthieua začíná v kurzívě slovy Gariho, ten se mu zjeví i ke konci jako anděl smrti z lidové židovské tradice,  malach  ha’moves.  Scénicky  jasně  rozčleněná  a přehledná forma vyprávění ostře kontrastuje s temnotou  bolestného  propátrávání  duše,  jejíž  hloubku  text  s  obdivuhodnou  jasností  a  jazykovou  přesností  sleduje  a  zkoumá  až  po  samou  mez  rozplynutí  Já  ve  stavu jakéhosi blouznění. Matthieu prožívá ve snu při setkání s dvojníkem Andersem vlastní smrt. Vůbec lze celou Noc z olova chápat podle Wernera Helwiga jako„meditaci nad stavem těla po smrti“. Noc z olova, napsaná v jednom velkém narativním oblouku,  je  onou  tísnivou  anatomií  duše,  již  Jahnn  sledoval téměř ve všech svých dílech, v žádném však nedosáhl   tak   přesvědčivého   uměleckého   projevu  jako  zde.  Už  v  deníku  z  roku  1915  si  jako  mladík  poznamenal,  že  naprostá  nezbytnost  lásky  v  něm  propukla  náhle,  bez  jakéhokoli  vnějšího  důvodu  či  účelu.

......

Radovan Charvát