Středa, 7. prosince 2011 

„Jéé, ta je krásná. Děkuji, jste hodná,“ vítala Kateřina Pancová s úsměvem stavařku Ivanu Salačovou ve dveřích své úřadovny. Vyšetřovatelé to bezpečně poznali podle telefonu. Na monitoru počítače viděli, jak buňka mobilu Salačové vstoupila do budovy ředitelství kladenské oblastní nemocnice a zastavila se v místech, kde odhadovali kancelář Pancové, tedy v prvním patře ošuntělého pavilonu G. Budova s plochou střechou stála stranou hlavních nemocničních oddělení, přiléhala k ní pouze patologie, což bylo místo, jemuž se pacienti instinktivně vyhýbali. Na venkovní omítku zedníci sáhli naposledy, když jednopatrovou stavu stavěli, a rekonstrukce nepřipadala ani v nejbližší době v úvahu. Čekalo se, že až se opraví secesní Niederleho pavilon, přesune se do něj veškerá administrativa včetně kanceláře paní ředitelky. Na chodbě ředitelského pavilonu to bylo přesto cítit nemocniční dezinfekcí. Příchozím to signalizovalo, že tady není prostor pro emoce, tady úřaduje ratio a kalkul.

„Já vždycky nosím kytky. Ještě dám něco sekretářce,“ odpověděla dvaapadesátiletá Salačová. Psal se 7. prosinec 2011, odposlechy v kanceláři jely poprvé na plné obrátky a vyšetřovatelé měli pocit, že otevřeli okno do doposud zapovězeného světa. Úvod setkání se nesl v uvolněném duchu, Pancová cosi popisovala, zřejmě jeden z nedávných dárků. „To je takovej tubus, to zmáčknete a udělá to trrrrr,“ zaplnil místnost ženský smích. Postupně hovor těžknul, to když se obě ženy začaly bavit o chystané zakázce se jménem začínajícím na B. Konečně! „Já vám řeknu další věc, s Padouchem jsem měla schůzku. To nebudete věřit, to jste si neměla dávat čaj, ale paňáka,“ rozmluvila se Pancová.

Padouchem nebyl nikdo jiný než ten, co jim do slibně na­šlápnutého projektu hodil úsporným výpočtem vidle a z ne­kalé operace předčasně vycouval. „To je hajzl, to je srab,“ komentovala Salačová novinku a hned na projektanta Procházku lila kýbly špíny. Myslela si prý o něm své od první zakázky, na níž s její firmou spolupracoval.

„My jsme o ten camfrňous soutěžili, bylo to asi dvacet mega. Nebyl to žádnej vejvar. Navíc tam něco bylo pro Padoucha,“ načrtávala před Pancovou. Ředitelka ji po chvíli netrpělivě přerušila a jala se pokračovat ve vyprávění. Procházka se prý dokonce objednal u hejtmana, aby ho zpravil o skutečné ceně zakázky. Rath si jej vyslechl, vypoklonkoval ze své kanceláře a hned začal jednat. Projekt musí dodělat někdo jiný. „Dejv nevěřil vlastním vočím, že prej to musí nandat na to, že projekt byl nekompletní, neuplnej, že v tom byly chyby,“ líčila Pancová reakci hejtmana.

„Já jsem říkala, to je padouch,“ přisadila si Salačová znovu na Procházku.

„A další věc: napsal na nás tu vychytávku na vrchní státní zastupitelství. Na mě, na hejtmana a na Petra. Čili já se všude dívám, jestli někde nestojí Agáta. Minimálně na to přitáhl pozornost, takže opravdu se to musí dělat obezřetně,“ popisovala rozohněná Pancová.

Policistům v tu chvíli zatrnulo. Pancová nejspíš věděla o trestním oznámení, které podal Gregor. Jen si myslela, že jej sepsal Procházka. První den prostorových odposlechů a hned studená sprcha. A co myslela onou Agátou, si vysvětlovat nemuseli. Jméno Agáta se mezi znalci používá pro dodávku, která umí odposlouchávat telefony v okolí. Ale nejen telefony, což však měli zjistit až za pár měsíců.

„To je strašný, to já vůbec nechápu. Ten člověk byl zmetek. Od začátku zmetek,“ neudržela se Salačová.

Když se oběma zpomalil tep, Pancová začala stavařce vy­­světlovat strategii, která všem zaručí relativní klid. „Tady musí být risk koridor. Musí být vršek, musí být spodek a mezi tím se všichni musí mít dobře. To je nebezpečná hra,“ zachytila policejní technika Pancovou, která přitom cosi malovala na papír. Filozofie to byla jednoduchá: když se krade, musí být všichni spokojeni, aby nikoho nenapadlo běžet na policii.

Salačovou ta malůvka musela vyděsit, neboť okamžitě připomněla své zásluhy na akci Buštěhrad. Byla to přece ona, kdo pomáhal historický dezolát přesunout pod kraj, který mohl na rozdíl od města náročnou rekonstrukci odstartovat a spolufinancovat. „Od začátku je to v mý režii. Já starostu přemlouvala, aby se to prodalo.“

Policisté měli přilepené uši ke sluchátkům, na tváři nemohli potlačit úsměv. Jsou na správné stopě, vabank s kanceláří Pancové se vyplatil. Tohle byly první střípky do důkazní mozaiky. Na první den on-line přenosu by to stačilo, ale Salačová nehodlala skončit. Šéfce kladenské nemocnice předestřela dohodu uzavřenou s Drážďanským z Konstruktivy Branko. Oni budou hlavním dodavatelem stavby, firma Fisa, vlastněná Salačovou, se s nimi sklouzne. „My jsme měli domluveno, že dá pětadvacet. Když mu domluvím zakázku, tak že mi dá třicet procent,“ popisovala znělým hlasem.

„Tady je jakoby devět a půl vašich,“ vysvětlovala vzorec, podle něhož hodlala porcovat úplatky, byť ona sama zásadně používala slovo provize. Nejspíš ji to uklidňovalo, termín provize se v obchodních vztazích běžně používal, ošklivé slovo úplatek asociovalo vězení.

„Devět a půl jako nás všech?“ zeptala se jí Pancová a samovolně ztišila hlas. Udělala to vždy, když mluvila o penězích. Nejspíš ochranný reflex. Jako by se sama necítila ve vlastní kanceláři bezpečně.

„On tady říká devět a půl, to je vaše,“ odpověděla hlasitě Salačová. Bez obav, bez okolků.

„Ano, nás všech, my jsme tři,“ reagovala opět tiše Pancová. „Tohle je ta nafouklejší cena,“ zachytily odposlechy hlas Pancové. „Vyhraje se to za 218 s DPH,“ shodnou se obě ženy nakonec na částce, kterou až za pár dní oficiálně představí výběrová komise.

Ještě než se Salačová rozloučila, stačila Pancové nabídnout, že sežene VIP lístky do Sazka Areny. „Včetně rautu zadarmo,“ zdůraznila před odchodem.

Na policisty čekalo další dilema. Společně s povolením k odposlouchávání kanceláře Pancové dosáhli i na razítko, které jim mělo otevřít cestu do hejtmanské pracovny. Jenže první ohledání Úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici na Smíchově jim vystavilo stopku. Policejní technici v hantýrce takovému domu říkají pevnost. Všude kamery, pohybové senzory a alarmy. K tomu vrátní a bezpečnostní agentura. Vše samozřejmě placené z kapes daňových poplatníků. Znali to i z ústeckého hejtmanství. Tam si dokonce politici nechali vybudovat speciální místnost, která byla zabezpečena proti jakémukoliv odposlouchávání. I tam se ochrana komunálních šíbrů platila z veřejných peněz. Vyšetřovací tým stál před rozhodnutím: riskovat prozrazení, zkusit obejít kamery, překonat senzory a mít ještě kvalitnější informace přímo z mozkovny Rathova království. Anebo se spokojit se sledováním Kotta a Pancové. Nonstop odposlechy z kladenské nemocnice již sbíraly slibné informace.

Zvolili druhou variantu. Už proto, že nemohli vyloučit, že si opatrný Rath nezabezpečil kancelář ještě jinak. Například nejobyčejnější fotopast lze v internetových obchodech pořídit za tři čtyři tisíce korun.