Ženský prvek

A když to chcete vědět, tak já vám to tedy řeknu, v čem je problém celibátu. Někteří míní, že v sexu, ale to vůbec není pravda. To samozřejmě je, je taky, ale ne hlavně. A ta historka, kterou budu vyprávět, je sebelítostivá, ano, je plačtivá a spousta moudrých lidí k ní bude mít spoustu moudrých komentářů a řadu ponaučení, ale mně už je to jedno: myslete si, co chcete.

Měli jsme ten pátek v Ostravě v televizi Noe další z nekonečného příběhu, show týkající se jak jinak vědy a víry. Jel jsem kvůli tomu až z Prahy a od začátku to bylo všechno špatně, už předtím jsem říkal slečně do telefonu, ať sežene někoho jiného, já že už jsem na to obehraný a že už mě to nebaví, posté a pomilionté dokazovat očividné a říkat pořád ty stejné věci dokola, a že když přijedu, tak maximálně jako katastrofický scénář. Slečna ale nejspíš už nikoho nesháněla, a tak jsem usedl na vlak vzteklý sám na sebe, že jsem to vzal, vždyť v Ostravě samotné musí být deset dvacet lidí, kteří by to zvládli stejně nebo mnohem lépe než já, vyčítal jsem si.

Večer jsme tedy zasedli do studia a hodinu a půl jsme si se slečnou a ještě jedním vědcem povídali, že věda a víra si neprotiřečí, ba naopak, podávají si spolu ruce; znáte to. Ten druhý kluk byl výborný, mladý konvertita, co přijel odkudsi až z Colorada, zabýval se fotony a fotosyntézou a bylo to moc zajímavé, co vykládal a co jsme si mohli rychle říct, když moderátorka do naší show pouštěla krátká videa, kde Mireia Ryšková a Jiří Grygar vysvětlovali, jak to vidí s vědou a vírou a zejména Jiří Grygar mluvil skvěle, jak on to umí. Pak dostali prostor posluchači a byla to úplná katastrofa, napřed volal starý pán, že proč jsme nezmínili encykliku Rerum novarum, to že je zásadní text a že si nedovede představit, že bychom v pořadu o vědě a víře takové stěžejní dílo nezmínili. Ona ta moderátorka byla velmi hodná a nechala vždycky ty diváky domluvit a ty příspěvky byly vždycky ani ne tak otázka, jako spíše velkoryse pojatý komentář o věcech stávajících i minulých. Druhý starý pán se nenechal zviklat tím, že pořad byl o vědě a o víře a v obšírném příspěvku mi vytkl, jak to, že mluvím o vědě a o víře, konkrétně o první kapitole knihy Genesis a pak o biologii, buď budeme mluvit o vědě, nebo budeme mluvit o víře, vždyť to je jak míchání hrušek s jablky, celé je to zmatené, buď biologie, nebo teologie, ale nikdy ne dohromady. Sjel mě vcelku kvalitně a dlouze, hlavně to nemíchat, biologie je biologie a teologie je zase teologie. Třetí zavzpomínal na kardinála Korce a jeho význačné dílo o evoluci, kde dokazoval, že to všechno musí mít nějakého inteligentního hybatele a že nemá cenu o tom diskutovat, protože to tak je a je to, jak to je v té knížce kardinála Korce, a že bychom si ji měli všichni přečíst. Moderátorka byla velmi trpělivá a já jsem si kladl otázku, zda jsem opravdu musel jet tři hodiny z Prahy do Ostravy a pak nadcházející noc o půl čtvrté ráno vstávat a zase jet zpátky, protože v sobotu dopoledne jsem už měl zase v Praze u Salvátora svatbu, zda jsem opravdu musel jet tři hodiny sem a tři hodiny zpět jen proto, abych si poslechl tři staré pány, kteří měli ohledně vědy a víry jasno a jen nám chtěli do telefonu vyložit, jak to je. No ale nějak jsme to důstojně ukončili, ten mladý vědec mluvil opravdu moc dobře a já ty svoje staré věci o Darwinovi a tak. Pak spadla opona, paní nás odlíčila a moderátorka děkovala a všichni byli moc hodní a měli pro nás připravené občerstvení, a dokonce mi sehnali na ty čtyři hodiny spaní na biskupství, jenom to bylo velmi komplikované s klíči, které bylo potřeba pak ráno hodit do správného kastlíku v úplně jiné budově a zabouchnout správné dveře, a ta paní byla velmi zbožná a velmi laskavá a musel jsem podepsat asi tisíc papírů, protože mi chtěli zaplatit tu cestu vlakem tam a zase zpátky, a já neměl jízdenky v papírové formě a ptala se, kolik to stálo, a já jsem nevěděl, protože jsem odjížděl z Prahy těsně po zkoušení našich mediků v šíleném stresu a v duchu jsem se zařekl, že už never more, že už jsem na to fakt starý. To oni katolíci ale vždycky tak dělají, napřed se mi starostlivě svěří, že vypadám hrozně, unaveně a vyčerpaně a že bych rozhodně měl víc odpočívat a tolik se nehonit a hlavně víc spát a taky pravidelně jíst a ještě nějakou tu dovolenou si vzít a aspoň jedno teplé jídlo denně a nepít tolik kávy a že to takto dlouhodobě nemohu vydržet, a pak v jedné větě dodají, no že ale mají někde spolčo nebo skupinku lidí nebo farnost nebo křesťanskou akademii a ti že by byli určitě velmi povzbuzeni, kdyby mě slyšeli, a jestli nemám zájem jim něco říct, a ještě to řeknou tak neobratně, jestli nemám zájem. Ale o to nejde. Zpátky k celibátu. Ta rána přišla nenadále a bylo to jak rána na solar a fakt se mi po ní zatmělo před očima. Byli jsme zrovna u chlebíčků a moderátorka se rozplývala, jak to bylo všechno výborné a vynikající, a já se jí ptal, zda tam opravdu musí diváci telefonovat. Když v tom tomu mladému vědci zazvonil telefon a omluvil se, že mu volá manželka a že to musí zvednout, a pak se po chvilce vrátil a já jsem se ho ptal, jen tak obecně, aby řeč nestála, jestli má dobré zprávy nebo špatné zprávy a zda manželka pořad sledovala, a ten chlapík odpověděl, že manželka se na to dívala a že mu říkala, že je na něj pyšná. A tohle byl ten úder, tady ta jedna krátká věta, po které se mi zatmělo a bylo to jak sto miliónů voltů po ráně bleskem. No ano, upozorňoval jsem dopředu, že to bude sebelítostivé. Tak ať je. To bych tedy fakt taky chtěl, pomyslel jsem si hořce, aby mi nějaká slečna po pořadu nebo vysílání řekla, že je na mě pyšná. Snažím se v těch médiích válčit, jak to jde, a vždycky, když to skončí, řeknu jen na shledanou a jdu zase dál a nikdy nikdo mi k tomu nic neříkal. Tak tohle je problém celibátu. Ne sex, ale tohle, že jsme my kněží, nebo já aspoň určitě se tak cítím, jak ten japonský voják, co ho v šedesátých letech najdou američtí turisté kdesi na atolu v Tichomoří, jak pořád ještě bojuje a střílí. Rvu se za jakousi armádu, která někde v jiném vesmíru asi tiše stojí a čeká na rozkazy, jsem špinavý a mám v ruce vychozený samopal a moje jednotka byla vybita do posledního muže. Co mi chcete kdo říct? Jsem člověk, nejsem mašina, nejsem ani robot, ani universal soldier, nejsem ani Arnie ani John Rambo. Mám srdce a mám duši a občas potřebuji padnout únavou a občas slyšet jako že dobrý. Mnohokrát a ze srdce děkuji všem čtenářům, kteří mi píší a děkují a opravdu a upřímně jsem za to vděčen a opravdu jsem a oni píší teď už denně a mám z toho velikou radost. Takže je vlastně všechno v pořádku. Nebo není.

Slečny, mám pro vás vzkaz: My muži jsme v zásadě na údržbu velmi jednodušší. Dejte nám občas najíst, občas nás pochvalte a občas, když bude situace, nám řekněte, že jste na nás pyšné, a my pro vás uděláme všechno na světě.