Chladnou průzračností vidění upomíná irský spisovatel John McGahern (1934–2006) na Joyce; jazykovou úsporností, vypravěčským experimentem a černým humorem zase odkazuje k Beckettovi; schopností vyhmátnout v přírodě symbol se vyrovná Yeatsovi, jehož přírodní lyrikou byl výrazně ovlivněn, a důrazem na tvůrčí primát paměti se hlásí k Marcelu Proustovi. Dokáže ocitovat druhé (Čechova, Melvilla) způsobem, jímž – často docela nenápadně – udělá z cizího vlastní, aniž by tím jeho pečlivě volená slova ztratila na svébytnosti. Význačným rysem McGahernovy tvorby je autorova schopnost pohlédnout přírodě přímo do jediného oka – a neuhnout. Tím okem je propast, jaká se rozevírá nahlédnutím, že Bůh není než prázdnota a mimo náš pomíjivý svět přírody obývaný všelijakými pozemskými stvořeními a nestvůrami už nic není. Jeho povídky nám s chladnou, až ukrutnou objektivitou předvádějí, jak to dopadá, je-li jediným zdrojem hodnoty ve světě nějaký ten druh čistě sekulární směny:sex výměnou za manželství, pokrytecká konformita výměnou za společenské postavení, peníze výměnou za sex, poslušnost výměnou za (kněžskou, učitelskou) autoritu, kněžská autorita výměnou za potlačení sexuálního pudu a lásky (celibát), otcovská láska výměnou za otrockou poslušnost, společenské přijetí (protestanta) výměnou za obrácení na (katolickou) víru, nějaká ta protislužbička výměnou za hlas ve volbách, mlčení výměnou za klid, peníze výměnou za čas. V tomto duchu spekuluje též vypravěč povídky „Dubová srdce a plechová břicha“ nad výplatou v hnědém sáčku: „To miluju, když můžu v penězích odpočítávat hodiny svého jediného, drahocenného života. Hodiny prodávám a dostávám za ně peníze. Peníze mi umožňují prodat další hodiny. Kdybych ty peníze ušetřil, mohl bych si za ně koupit hodiny nějakého podobného syčáka a žít si jako královský inkubus, což by mi vyhovovalo mnohem víc než to, jak žiju teď, přestože to, jak žiju teď, mi podle všeho vcelku vyhovuje, poněvadž se mi nechce umřít.“ Ale proč se vlastně člověku v takovém světě nechce umřít? McGahernova tvorba současně zahrnuje hledání a objevování způsobů zabydlování světa, které nejsou redukovatelné na pokleslou směnu, a přitom se – na rozdíl třeba od institucionálního katolictví – drží při zemi v dobrém slova smyslu: neshlížejí na lidskou přirozenost „shůry“, nesnaží se předjímat Boží soud z nějaké té dogmatické kazatelny. Součástí spisovatelova tvůrčího hledání je i kacířská myšlenka. Ano, žijeme v bezbožném světě, kde církev není nic jiného než instituce plně zapojená do směny moci a peněz, a z otčenáše se logicky stává kletba („Ksindle náš, jenž jsi v nebesích…“). Ano, žijeme v bídném světě, kde lidský život až příliš často nesměřuje k žádnému vyššímu cíli a točí se výlučně kolem uspokojování těch nejživočišnějších tělesných potřeb: „Vepřový kotletky, potoky píva a pořádně si zašukat před spanim, tomu já kurva řikám někam to dotáhnout […].“ A přece, nešlo by i takto „zkurvený“ život přesto vykoupit – třeba zrovna literární tvorbou?
z doslovu anglistky a překladatelky Aleny Dvořákové