Příběh jednoho obyčejného dne

1.

Dnes ráno mě jako obyčejně vzbudily

úzké proužky světla procházejícího žaluziemi,

a ze všeho nejdřív mě napadlo, že podstatou světla

je neúplnost –

Představil jsem si, jak asi vypadalo, než se zarazilo o žaluzie –

jak mu určitě zmařily všechny plány, jako když se lidská mysl

otupí přílišnou dávkou léků.

2.

Krátce poté jsem zjistil,

že sedím u úzkého stolu; po pravé ruce

mi ležely zbytky menší snídaně.

Hlavou mi kroužila slova, bujarou rozjařenost

střídalo hluboké zoufalství –

Ale jestli je podstatou času změna,

jak se z něčeho může stát nic?

Na to jsem se ptal sám sebe.

3.

Dlouho do noci jsem přemítal za stolem,

dokud jsem neměl hlavu tak ztěžklou a prázdnou,

že jsem si prostě musel lehnout.

Ale nelehl jsem si. Místo toho jsem si podložil

hlavu rukama

zkříženýma na holém dřevěném stole.

Hlava mi spočívala na rukou

jako ptáčátko v hnízdě.

Bylo období sucha.

Slyšel jsem, jak odbíjejí hodiny, třetí, pak čtvrtou –

A tehdy jsem začal rázovat po pokoji

a zakrátko i v ulicích,

jejichž zatáčky a ohyby jsem tak dobře znal

z nocí, jako byla tahle. Chodil jsem kolem dokola

a podvědomě napodoboval rafičky hodin.

Podíval jsem se dolů a boty jsem měl pokryté

prachem.

Měsíc i hvězdy vybledly.

Ale hodiny na kostelní věži pořád zářily do tmy –

4.

A tak jsem se vrátil domů.

Dlouho jsem stál

nad schody před dveřmi

a odmítal otočit klíčem.

Vycházelo slunce.

Vzduch ztěžkl,

ne proto, že by teď snad byl hustší,

ale proto, že už nebylo co dýchat.

Zavřel jsem oči.

Byl jsem rozpolcený mezi strukturu

protikladů

a narativní strukturu –

5.

Pokoj se od mého odchodu nezměnil.

V rohu stála postel.

Pod oknem stál stůl.

Na okno se vrhalo světlo,

dokud jsem nevytáhl žaluzie –

pak se rozprostřelo po místnosti tak,

jak se mihotalo mezi rozložitými stromy.