Předmluva
Kdysi jsem žertoval, že se svým básnickým tempem bych se musel dožít bezmála stovky, než bych měl dost kousků na sbírku. Myslím těch povedených.Na veřejnosti jsem si troufl číst jedinou báseň, „Je stará a je na tom zle“, napsanou v roce 1999. O patnáct let později, v červnu 2014, jsem bydlel v pokoji 212 v Parkside Hospital v Londýně. Žil jsem tam už několik měsíců, utábořený v polohovacím křesle hned vedle lůžka své manželky Evy. Měla mnohočetný myelom, nevyléčitelnou rakovinu kostní dřeně,a  potýkala se nejen s nemocí, ale i s kumulativními účinky šestileté toxické léčby. Transplantované kmenové buňky se napodruhé neuchytily a tělo měla zcela zdevastované.
Přesto jsme doufali, že nová chemoterapeutika zvrátí poslední relaps. S trochou štěstí by Eva dosáhla přinejmenším šestiměsíční remise, během níž by se vrátila domů, shledala se s kočkami, uspořádala své záležitosti, probrala rodinné fotografie, možná se naposled vydala přes moře za svými syny. Dokonce jsem si představoval, že by mohla žít ještě tak dlouho, aby se dočkala nových, stále účinnějších léků, které budou v nadcházejících letech uváděny na trh. Právě v tomto krátkém období planých nadějí jsem – na Evin návrh – přečetl jejímu onkologovi báseň „Je stará a je na tom zle“. Jako optimista, jinak to u onkologů ani nejde, se ji rozhodl interpretovat jako báseň nejen o umírání, ale i o životě. Evu to nepřesvědčilo. Ale tak jako tak se do jejího deprimujícího aseptického pokoje dostala poezie.
Sedmadvacátého června, jen devět dní před její smrtí, když se vytrácela naděje, že by její plazmocytomy mohly zmizet, jsem jako obvykle seděl u ní. Trpěla tak silnou neuropatií rukou, že nedokázala ani stisknout tlačítko bzučáku a přivolat sestry, takže jsem ji ošetřoval dnem i nocí, sledoval, zda se pod přikrývkou něco nepohne, poslouchal, jestli se neozve zašeptání. Ale v tu chvíli klidně spala. Na jejím laptopu, vespodu bezejmenného wordového dokumentu, který jsem používal k nejrůznějším účelům včetně finální korektury svého posledního románu a hrubých verzí e-mailů sympatizantům, jsem zčistajasna napsal dvě básně, „Kovbojové“ a „Bradavky“. Obě byly děsivě ponuré, ale prodchnuté čímsi, co básně musí mít, aby šly hlouběji pod povrch slov. Napsal jsem jen tyhle dvě básně a pak už se čas naplnil a rakovina Evu udolala.
Když jsem se potom snažil fungovat ve světě, v němž už nebyl můj nejbližší člověk, psal jsem další. Někdy ani jednu za několik týdnů, jindy pět denně. Takovou potřebu poezie jsem předtím nezažil. Kéž bych se dožil sta let, s Evou po boku, a nikdy nic takového nenapsal. Jen tři z básní v této sbírce pocházejí z časů před Evinou nemocí; dvě z doby, než jsem ji poznal. „Stářím a ve spaní“ je nedávno revidovaná verze básně, kterou jsem napsal v prvních letech, když jsem pracoval jako ošetřovatel. Původní verze z roku 1984 byla vyumělkovanější, obnášela výčet mnoha obskurních nemocí; revidovaná verze z roku 1996 je už sevřenější a po opětovném přepsání v
roce 2014 ještě jednodušší. Báseň „Staří lidé v nemocnici“ tu reprodukuji přesně tak, jak jsem ji napsal v roce 1984, kdy jsem byl spíš ještě jen pozorovatel než zasvěcenec.
Ostatní básně vznikly v letech 2014–2015 a jsou zde zařazeny nikoli chronologicky, ale tak, aby zapadly do vyprávění o tom, jak jsem přišel o Evu a oplakával ji.
Michel Faber, 2016

Rovnou tam na podlaze

Za šestadvacet let, co jsme spolu,

jsme spolu dělali pár fakt intimních věcí.

Nikdy jsme ale myslím

nezašli dál než tenkrát –

seděla jsi do pasu nahá

na židli v naší ložnici,

já stál za tebou

s nůžkami v rukou,

ty ses dívala přímo před sebe

na střechy Edinburghu

a říkala: „Udělej to. Prostě to udělej.“

A ty prameny zplihlých tmavých vlasů,

ten zbytek připlácnutý

k tvé bledé, chemkou zpustošené lebce –

vzal jsem je do prstů, zvedl je

a přepečlivě jsem tě

oderotizoval.