Prolog
Chaos
Březen 1976

R2-D2 odmítal fungovat.

Od droida to nebyla tvrdohlavost – rys, pro který si tu postavu oblíbily miliony fanoušků Star Wars po celém světě. Skutečnost byla taková, že první den natáčení v tuniské poušti, 22. března 1976 ráno, R2-D2 zkrátka nefungoval. Měl totiž vybité baterie.

Malý droid nebyl jediný, který měl problém. Několik dalších, ovládaných dálkově členy štábu stojícími těsně mimo záběr filmových kamer, se rovněž chovalo nevyzpytatelně. Někteří upadli, část se jich ani nepohnula, a další se dokonce nechali ovlivnit signály arabských rozhlasových stanic, šířícími se v ploché pouštní krajině, a bezhlavě se řítili po písku nebo do sebe vzájemně naráželi. „Roboti se zbláznili, třískali jeden do druhého, padali a rozbíjeli se,“ vyprávěl Mark Hamill, čtyřiadvacetiletý herec v roli hrdiny Luka Skywalkera. „Trvalo hodiny dát je zase do pořádku.“

Režisér filmu, zadumaný vousatý jednatřicetiletý Kaliforňan jménem George Lucas, prostě vyčkával. Pokud nějaký robot fungoval podle očekávání, třeba jen na chvíli, Lucas natočil co nejvíc záběrů, než se droid zase zadrhl. Jindy nechal nefungující jednotku táhnout skrytým drátem, dokud drát nepraskl nebo se droid nepřekotil. Už na tom nezáleželo. Lucas všechno hodlal vyřešit ve střižně. Tam to měl stejně nejradši, na rozdíl od mžourání do kamery uprostřed pouště.

Byl to první ze čtyřiaosmdesáti dlouhých a vyčerpávajících natáčecích dnů Star Wars – o celých dvacet dnů víc, než bylo v plánu. A natáčení se v podstatě od samého začátku vyvíjelo katastrofálně. „Měl jsem z toho všeho pořádnou depresi,“ řekl Lucas.2

Lucasovo rozladění zčásti pramenilo z pocitu, že již ztratil kontrolu nad svým vlastním filmem. Kladl to za vinu skoupým ředitelům společnosti 20th Century Fox, kteří neustále kontrolovali výdaje a upírali mu peníze, které potřeboval, aby všechno udržel v chodu. Vedení Foxu však bylo skeptické a tvrdilo, že science fiction je mrtvý žánr a že nezbytné rekvizity, kostýmy a zvláštní efekty jsou moc drahé. Studio bylo toho názoru, že Lucas vystačí se seškrtaným rozpočtem a problémy s roboty může řešit za pochodu. „Problém byl čistě v tom, že Fox nepřidal peníze, dokud nebylo pozdě,“ zuřil Lucas. „Každý den jsme kvůli těm robotům ztratili zhruba hodinu a nepřišli bychom o tolik času, kdybychom dostali dalších šest týdnů, abychom je dokončili, vyzkoušeli a rozchodili, ještě než začneme.“3

Potíže nebyly jen s dálkově ovládanými roboty. Anthony Daniels, klasicky školený britský herec obsazený do role protokolárního droida C-3PO, trpěl v nepadnoucím blyštivém kostýmu ze zlatavého plastu a příliš toho neviděl ani neslyšel. Při každém pohybu ho něco šťouchlo nebo řízlo – stěžoval si, že byl „samá jizva a škrábanec“ –, a když upadl, což se mu stávalo často, mohl jen čekat, až si toho někdo ze štábu všimne a pomůže mu na nohy.4 Během prvního týdne natáčení si Daniels zoufal, že film nedokončí ve zdraví. „Bylo velmi, velmi těžké uvést věci do pohybu,“ vzpomínal Lucas. „Pravda je taková, že roboti vůbec nefungovali. S C-3PO byly hrozné potíže. ... Nedařilo se mi zařídit, aby R2-D2 ujel víc než pár desítek centimetrů, než do něčeho narazil. ... Všechno to byly prototypy. ... Jé, postavíme tohle – nemáme peníze, ale ono to nějak dopadne. Jenomže nic nedopadlo.“5 Lucas se zapřisáhl, že už nikdy nesvěří kontrolu nad svými filmy ředitelům studia. Co o filmování vlastně vědí? „Bez přemýšlení nařizují lidem, co mají dělat,“ stěžoval si Lucas. „Dřív nebo později je napadne, že o natáčení filmů vědí víc než režiséři. Šéfové studií. Nemůžete s nimi bojovat, protože to oni mají peníze.“6

Pokud Star Wars uspějí, jedna věc se rozhodně změní: peníze bude mít pod palcem on.

Existovaly však věci, které zkrátka ovládat nemohl, i když by si to přál sebevíc. Například nepředvídatelné tuniské počasí produkci nijak neusnadňovalo. Během prvního týdne natáčení se v údolí Nefta spustil první déšť po sedmi letech a pršelo čtyři dny. Vybavení a vozidla se bořily do bláta, až s jejich vytažením musela pomoci tuniská armáda. Ráno bývala zima a v poledne vedro, takže Lucas většinou začínal den v hnědém plášti a při nahlížení do hledáčku kamery zasouval ruce hluboko do kapes, a jak slunce stoupalo po obloze, shodil plášť, nasadil tmavé brýle a řídil herce v kostkované pracovní košili a baseballové čepici stažené hluboko do čela. Když zrovna nepršelo, zvedl se prudký vítr, rozfoukal scénu, rozbil pásové vozidlo zvané sandcrawler a podle vzpomínek jednoho člena štábu odnesl kulisy „na půl cesty do Alžírska“.7

A zdálo se, že písek se dostane všude. Bodal v očích, odíral kůži a pronikl do téměř každé štěrbiny a záhybu. Ačkoli Lucas balil kamery Panavision do igelitových fólií, aby jim vítr a písek neublížily, čočka na jedné z nich byla skoro zničená. Trápily ho potíže s vybavením i obyčejná smůla. Vzplanulo nákladní auto a oheň poškodil několik robotů. Když náklaďáky vypověděly službu, Lucas převážel věci na oslech.

Po prvních dvou týdnech natáčení byl Lucas vyčerpaný. Kvůli neustálým zpožděním, způsobeným nepřízní počasí, porouchanými droidy a nepadnoucími kostýmy, natočil zhruba jen dvě třetiny toho, co měl v plánu – a nebyl s tím spokojený. „Kvůli všem těm komplikacím jsme pořád něco škrtali,“ vyprávěl Lucas, „a nepředpokládal jsem, že to dopadne dobře.“ Byl tak rozrušený, že dokonce vynechal večírek, který sám pořádal, když skončilo natáčení v Tunisku. Zavřel se v hotelovém pokoji a utápěl se ve svém neštěstí. „V téhle fázi jsem byl opravdu sklíčený, protože nic nedopadlo dobře,“ vzdychl. „Všechno se podělalo. Byl jsem zoufale nešťastný.“8

Něco málo přes rok před chystaným uvedením do kin byl projekt Star Wars v hrozném stavu a zdálo se, že pokud film vůbec kdy spatří světlo světa, bude příšerný.

Tím si byl Lucas jistý.