Ukázka z knihy:

Dopoledne Delphine s Frédérikem zazvonili u paní Pickové. Otevřela rychle a pozvala je dál. Nechtěli jít rovnou k věci, a tak chvíli mluvili o počasí a pak o nemocné přítelkyni, kterou Madeleine předchozí den navštívila. Zeptal se na ni Frédéric, ale protože nikdy neuměl věrohodně předstírat zájem o to, co mu bylo lhostejné, odpověděla mu: „Chcete to opravdu vědět?“ Někdo může namítat, že je to totéž. „...“ „Raději vám uvařím čaj.“ Madeleine zmizela v kuchyni, čímž umožnila Delphině, aby svého společníka probodla pohledem. Zamilovaní lidé občas vnímají své protějšky jako karikatury. Pro Delphinu se Frédéric stal prototypem společenského ňoumy; on viděl ji jako ctižádostivou potvoru. Šeptem ho pokárala: „Přestaň s tím podkuřováním. Tahle paní má ráda přímost, to je vidět.“ „Snažím se navodit ovzduší důvěry. Nehraj si na svatouška. Vsadím se, že jsi už vytiskla smlouvu.“ „Já? Ne. Mám ji jen v kompu.“ „Věděl jsem to, mám tě přečtenou. Kolik jí nabídneš za autor ská práva?“ „Osm procent,“ přiznala trochu stísněně. „A za audiovizuální užití?“ „Fiftyfifty, klasickou taxu. Myslíš, že by se to dalo adaptovat?“ „Ano, byl by to úžasný film. Možná i na americký remake. Mohlo by se to odehrávat někde poblíž San Franciska, v exteriérech ponořených v mlze.“ „Karamelový čaj se už nese,“ oznámila Madeleine, která znenadání vtrhla do obýváku a přerušila tak jejich vzrušenou debatu o smlouvě. Jak by mohla tušit, že její hosté už snili o Georgi Clooneym v roli jejího manžela?

Frédéric, jehož kyvadlové hodiny obtěžovaly stejně jako předešlý den, si kladl otázku, jak někdo může jasně uvažovat v prostoru vystavenému takovému zvukovému diktátu. Snažil se přemýšlet v odmlkách mezi vteřinami, což bylo stejně nemožné jako chodit mezi kapkami v deštivém dni. Ale hlavně si řekl, že bude lepší, když nechá mluvit Delphinu; ta v tom umí chodit. „Znáte crozonskou knihovnu?“ začala. „Přirozeně. Ostatně dobře jsem znala i Gourveka, bývalého knihovníka. Byl to dobrý člověk, a nadšenec. Ale proč se na to ptáte? Chcete, abych si půjčila nějakou knihu?“ „Ne, vůbec ne. Říkáme vám to proto, že tahle knihovna má jednu zvláštnost. Možná o ní víte?“ „Ne, o ničem takovém nevím. Poslyšte, přestaňte chodit kolem horké kaše a řekněte mi konečně, co po mně chcete. Už před sebou nemám celý život...,“ odpověděla opět oním sarkastickým tónem, jímž své hosty přiváděla do úzkých, pročež se nedokázali uvolnit.

Delphine se tedy pustila do vyprávění, jemuž se nedalo přičíst k dobru, že by šlo rovnou k jádru věci. To ji ta mladá žena přišla navštívit jen proto, aby jí připomněla dějiny místní knihovny? tázala se Madeleine v duchu. Shromažďovat odmítnuté knihy, takový projekt ji od Gourveka nepřekvapoval. Ze zdvořilosti a z úcty k duši zesnulého se zmínila o jeho zanícené povaze. Ale sama ho považovala za drobet pomateného. Obecně se soudilo, že je vzdělaný, Madeleine ho však odjakživa vnímala jako věčného adolescenta neschopného žít život dospělého muže. Kdykoli ho potkala, připomínal jí vykolejený vlak. A pak, leccos o něm věděla. Znala jeho ženu. Příčina jejího útěku zavdala v Crozonu podnět ke všeobecným dohadům, ale Madeleine znala pravdu. Věděla, proč Gourvekova žena odešla.

Chceme-li něčeho dosáhnout, musíme vést co nejdelší rozhovory, soudila Delphine. A tak vyšperkovávala historii knihovny četnými, mnohdy zcela smyšlenými detaily. Frédéric na ni hleděl kapku fascinovaně, pokládaje si dokonce otázku, zda se romanopiskyní neměla stát spíš ona. Dobu, kterou znala jen z vyprávění, líčila barvitě a s neslýchaným citem. Bylo znát, že ji vede upřímnost. Konečně přešla k věci. Začala se vyptávat na Henriho. Vdova o něm mluvila, jako by ještě žil. Ulpěla pohledem na Frédérikovi a dodala: „Křeslo, v němž sedíte, bývalo jeho. Nikdo jiný v něm sedět nesměl. Z práce se vracíval pozdě večer a pak se v něm s potěšením uvelebil. Byl to jeho oddechový čas. Ráda jsem ho pozorovala, vypadal zasněně, dělalo mu to dobře. Ale je třeba říct, že v jednom kuse pracoval. Jednou jsem se pokusila spočítat, kolik celkem upekl pizz. Řekla bych, že přes deset tisíc. To přece není maličkost. A tak si rád pohověl v křesle...“ Frédéric si chtěl přesednout, ale Madeleine mu v tom zabránila: „To je zbytečné, nevrátí se.“

Žena, která na první dojem působila drsně a ironicky, nyní ukazovala výrazně lidštější a dojemnější tvář. Vše probíhalo stejně jako předchozího dne. Když přišla řeč na jejího manžela, připustila si pravdu, bolestnou pravdu, že je vdova. Delphine váhala: co když ji to oznámení vyvede z rovnováhy až příliš? Kratičkým pohledem se podělila o svoji obavu s Frédérikem a ocitla se v pokušení všeho nechat. „Ale proč se mě tolik vyptáváte na minulost?“ zeptala se Madeleine. Její otázka zůstala bez odpovědi. Rozhostilo se rozpačité ticho a Frédéric měl dokonce dojem, že se ztišilo i tikání hodin; nebo že by si na ně začínal zvykat?

Delphine konečně odpověděla: „V té knihovně odmítnutých jsme našli knihu, kterou napsal váš manžel.“ „Můj manžel? Děláte si legraci?“ „Rukopis podepsal Henri Pick a podle toho, co víme, jiný Henri Pick neexistuje. Kromě toho bydlel v Crozonu, takže nikdo jiný to být nemůže.“ „Můj Henri že napsal knihu? Tomu bych se opravdu divila. Nikdy nenapsal ani slovo. Nikdy žádnou báseň. To není možné. Nedovedu si představit, že by psal!“ „Přesto je to on. Možná psal po chvilkách, každé ráno v restauraci.“ „A nikdy mi nedal ani kytku.“ „Jak to spolu souvisí?“ zeptala se překvapeně Delphine. „Nevím... Jen mě to tak napadlo...“

Frédéric shledával, že spojitost s květinami je velice krásná. V Madeleinině mysli došlo ke skvostné vazbě, jako by okvětní lístky byly vizuální transpozicí schopnosti psát.Stará paní se opět ujala slova, ale těm dvěma pořád příliš nevěřila. Co když se jeho jménem podepsal někdo jiný, co když se za něho jen vydával?

„To není možné. Gourvec přijímal rukopisy jen z rukou autorů. A datum uložení je z doby těsně po založení knihovny.“

„Chcete, abych věřila Gourvekovi? Jak můžete vědět, že jméno mého manžela nezneužil právě on?“

„...“

Delphine ztratila řeč. Madeleine měla vlastně pravdu. V tuto chvíli, kromě jména na rukopisu, neprokazovalo autorství Henriho Picka vůbec nic.

„Váš manžel měl rád Rusko...,“ připomněl Frédéric. „Alespoň podle toho, co jste nám řekla.“

„Ano. No a?“

„Ten román je o nejslavnějším ruském básníkovi. O Puškinovi.“

„O kom to?“

„O básníkovi jménem Puškin. Ve Francii ho lidé moc nečtou. Aby z něho někdo udělal románovou postavu, musí ruskou kulturu opravdu milovat...“

„Nepřehánějte. Manžel sice vymyslel recept na Stalinovu pizzu, ale to neznamená, že byl znalcem toho Pukšina. Podle mě jste nějací divní, oba.“

„Nejlepší bude, když si ten román přečtete,“ rozsekla to Delphine. „Jsem si jistá, že z něj uslyšíte hlas vašeho muže. Víte, lidé velice často mívají nějakou tajnou vášeň, o kterou se nechtějí s nikým dělit. Možná je to i váš případ?“

„Ne. Já ráda vyšívám a nevidím důvod, proč bych to bývala měla před Henrim skrývat.“

„A co tajemství?“ navázal Frédéric. „Za svůj život jste před manželem určitě něco tajila. Všichni máme nějaké tajemství, ne?“

Madeleině se nelíbilo, jakým směrem se rozhovor začal ubírat. Za koho se mají? A ta historka s románem, tomu nemůže uvěřit. Henri... Spisovatel? Že by...? Jenomže i denní menu na tabuli restaurace psala ona. Jak by tedy mohl dumat nad jakýmsi ruským básníkem? A prý jde o milostný příběh. To jí ti dva právě řekli. Milostný příběh, Henri? Jí nikdy nenapsal jediné něžné slůvko. Že by nosil v hlavě celý román, to není možné. Vzkazy, které jí zanechával, se vždycky týkaly jen provozu pizzerie: „Nezapomeň dokoupit mouku; zavolej truhláři kvůli novým židlím; objednej chianti.“ A tenhle chlap že napsal román? Tomu nevěřila; ale ze zkušenosti věděla, že každý může překvapit. Slyšela už tolik příběhů o lidech, kteří žili dvojím životem.

A tak si začala vypočítávat všechno, co o ní Henri nevěděl. Co pevně uzavřela ve svém nitru. Vzpomínala na všechno, co mu tajila, i na to, jak si někdy přizpůsobovala pravdu; znal její záliby, její minulost, její rodinu i to, co se jí ošklivilo, ale zbytek mu zůstal cizí. Nevěděl, čeho všeho se děsila, po čem všem toužila, nevěděl o milenci, kterého měla v roce 1972, a jak ji bolelo, že se s ním přestala scházet, netušil, že toužila po dalším dítěti, přestože říkala něco jiného; pravda byla úplně jiná: už nemohla otěhotnět. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc uznávala, že manžel ji znal jen nedokonale. A připustila i to, že ta historka o románu by mohla být pravdivá. Zkarikovala Henriho; jistě, nečetl a zdálo se, že o literaturu se nezajímá, ale odjakživa se domnívala, že na život nahlíží zvláštním způsobem. Říkávala, že manžel je velkodušný; nikdy nikoho nesoudil, vždycky se dlouho rozmýšlel, než o komkoli vyslovil jakýkoli názor. Měl hluboký smysl pro míru, nevadila mu představa, že chce-li pochopit svět, musí se od něj odpoutat. Když si Madeleine manželův portrét takto doplnila, už jí nepřipadalo tak nemožné představit si ho jako spisovatele.

O pár minut později si dokonce řekla, že to možné je. Nepravděpodobné, to ano, ale možné. A pak, musela vzít v úvahu ještě jednu věc: takové zjevení minulosti se jí líbilo. Chtěla věřit čemukoli, díky čemu by se opět mohla s Henrim stýkat; jako se jiní oddávají spiritismu. Možná ten román zanechal pro ni? Aby se nečekaně vrátil. Aby jí řekl, že tu ještě pořád je; ten román je tu proto, aby jí šeptal do ucha, že tu Henri ještě je; aby jejich minulost mohla ještě žít. A tak se zeptala: „Můžu si jeho knihu přečíst?“

přeložila Danuše Navrátilová