Ukázka z knihy:

 1

Sebastian Knight se narodil třicátého prvního prosince roku 1899 v bývalém hlavním městě mé vlasti. Jistá stará ruská dáma, která mě z neznámého důvodu požádala, abych neprozrazoval její jméno, mi jednou v Paříži ukázala deník, jejž si kdysi dávno vedla. Ta léta byla (patrně) tak chudá na události, že přehled každodenních podrobností (což je vždycky chabá metoda sebezáchovy) zřídkakdy přesáhl krátký popis počasí; v tomto ohledu stojí za zmínku, že osobní deníky panovníků – ať jejich říše pronásledovaly jakékoli nesnáze – se většinou věnují stejnému tématu. Štěstí se usměje na toho, kdo se mu neplete do cesty, a mně se teď tady nabízelo něco, k čemu bych se možná nikdy nedostal, kdybych si takový cíl vytkl. A proto mohu oznámit, že ráno Sebastianova narození bylo krásné a bezvětrné, teplota dvanáct stupňů pod nulou (podle Réaumura)… to je ale všechno, co ta dobrá žena považovala za hodné zapsání. Když o tom tak přemýšlím, nevidím jediný důvod, proč bych měl zachovat její inkognito. Že by si někdy tuto knihu přečetla, mi připadá krajně nepravděpodobné. Její jméno znělo a zní Olga Olegovna Orlovová – ovoidní aliterace, kterou by byla škoda si nechat pro sebe.

Její suchý výčet nedokáže podat nezcestovalému čtenáři všechny samozřejmé rozkoše zmiňovaného zimního dne v Petěrburku; čirý požitek z čistého nebe, zamýšleného nikoli pro zahřátí těla, nýbrž výlučně pro potěchu oka; lesk stop vyříznutých saněmi do udusaného sněhu prostorných ulic s okrovým odstínem uprostřed, který tam zanechala vydatná směs koňského trusu; zářivě barevná kytice nafukovacích balónků, nabízených pouličním prodavačem v zástěře; jemně zaoblená kupole, jejíž zlato zašlo pod prašným povlakem mrazu; břízy v městských parcích s bílými siluetami i těch nejmenších větviček; skřípání a cinkání zimního ruchu na ulicích… a mimochodem, jaký zvláštní pocit se zmocní člověka, když si prohlíží starou pohlednici (například tu, co jsem postavil na psací stůl, abych na chvíli zabavil dítě paměti) a vzpomíná, jak ruští vozkové zmateně zatáčeli, kde a jak se jim to hodilo, takže místo nynějšího přímého a sebevědomého pouličního proudu vidí – na této kolorované fotografii – ulici širokou jako sen, s drožkami celými našikmo pod neuvěřitelně modrou oblohou, která v dálce bezděčně přechází v ruměnec mnemotechnické banality.

Nepodařilo se mi získat obrázek Sebastianova rodného domu, ale dobře ho znám, protože jsem se tam o nějakých šest let později sám narodil. Měli jsme stejného otce: znovu se oženil, nedlouho po rozvodu se Sebastianovou matkou. Je to zvláštní, ale o tom druhém manželství není v páně Goodmanově Tragédii Sebastiana Knighta (která vyšla v roce 1936 a jíž se ještě budu zaobírat podrobněji) jediná zmínka, takže čtenářům Goodmanovy knihy se musím jevit jako neexistující – jako falešný příbuzný, jako žvanivý samozvanec; ovšem sám Sebastian ve svém nejvíce autobiografickém díle (Ztracené věci) našel pro mou matku pár vlídných slov – a podle mého si je plně zasloužila. Přesné není ani tvrzení, které se po Sebastianově skonu objevilo v britském tisku, totiž že jeho otec byl roku 1913 zabit v souboji; ve skutečnosti se otec úspěšně zotavoval z průstřelu plic, když si – přesně za měsíc – uhnal nastuzení, s nímž si nedoléčená plíce nedokázala poradit.

Byl to výborný voják, srdečný, veselý a statečný člověk s výrazným sklonem k dobrodružnému neklidu, který Sebastian zdědil jako spisovatel. Loni v zimě na literárním obědě v Jižním Kensingtonu jistý věhlasný starý kritik, jehož bravuru a učenost jsem vždy obdivoval, údajně poznamenal v hovoru třepotajícím se okolo Sebastianovy předčasné smrti: „Ubohý Knight! Měl vlastně dvě období, v prvním to byl nudný člověk píšící lámanou angličtinou, v druhém zlomený člověk píšící nudnou angličtinou.“ Ohavné rýpnutí, ohavné v nejednom ohledu, jelikož není nic snazšího než pomlouvat nežijícího autora za hřbety jeho knih. Rád bych věřil, že ten šprýmař necítí žádnou hrdost, vzpomínaje na svůj tehdejší šprým, tím spíš, že před pár lety v recenzi, v níž se ohlížel za dílem Sebastiana Knighta, projevil mnohem větší zdrženlivost.

Je nicméně nutno přiznat, že Sebastianův život, byť nebyl úplně nudný, v jistém smyslu postrádal ohromující energii jeho literárního stylu. Kdykoli otevřu některou z jeho knih, jako bych uviděl otce vpadávajícího do pokoje – ten jeho osobitý způsob, jakým rozrážel dveře a hned se vrhal na hledanou věc nebo milovanou bytost. Můj první dojem z jeho příchodu mi vždycky vyrazil dech, když jsem se znenadání prudce vznesl z podlahy – z ruky mi stále ještě visela polovina dětského vláčku a má hlava se ocitla v nebezpečné blízkosti přívěsků křišťálového lustru. Na zem mě vracel stejně rázně a náhle, jako mě z ní zvedal, stejně náhle, jak Sebastianova próza unáší čtenáře, jenž se v okouzlení vznese a vzápětí vyděšeně padá do škodolibé otřepanosti dalšího nespoutaného odstavce. Zrovna tak některé z otcových oblíbených bonmotů jako by vypučely ve fantastické květy v takových typicky knightovských příbězích, jako jsou Albíni v černém nebo Žertovný vrch, snad jeho nejlepší, to kouzelně podivné vyprávění, jež ve mně pokaždé vyvolá vzpomínku na dítě smějící se ze spánku.

Stalo se to v cizině, v Itálii, pokud vím, kde se můj otec, tenkrát mladý gardový důstojník na dovolené, setkal s Virginií Knightovou. Jejich seznámení souviselo s honem na lišku v Římě na začátku devadesátých let, ale jestli se o tom zmínila matka, nebo jestli si já podvědomě vybavuji pár rozmazaných snímků v rodinném albu, to s jistotou říct nemohu. Dvořil se jí dlouho. Byla dcerou Edwarda Knighta, zámožného muže; víc o něm nevím, ale z toho, že moje babička, žena upjatá a umíněná (vzpomínám si na její vějíř, palčáky, studené bílé prsty), se důrazně stavěla proti jejich sňatku a nepřestávala opakovat mýtus o svých námitkách ještě dlouho poté, co se otec znovu oženil, mám sklon vyvozovat, že rodina Knightových (ať se jí myslelo cokoli) úplně nedosahovala úrovně (ať se tou úrovní myslelo cokoli) vyžadované ruskými nositeli červených podpatků za starého režimu. Nejsem si ani jist, zda otcovo první manželství nějakým způsobem neporušovalo tradice jeho pluku – jeho skutečná vojenská kariéra se každopádně začala úspěšně rozvíjet teprve s Japonskou válkou, a to bylo už potom, co od něho žena odešla.

Byl jsem ještě dítě, když jsem přišel o otce, a teprve po mnoha letech, v roce 1922, pár měsíců před svou osudnou poslední operací, mi matka sdělila pár věcí, o nichž bych podle jejího mínění měl vědět. První otcovo manželství nebylo šťastné. Zvláštní žena, neklidná, lehkomyslná bytost – její neklid však nebyl nepokojem otce. V tom jeho se odráželo věčné hledačství, měnící cíl okamžitě poté, co byl dosažen. Ten její byl vlažným, náladovým a nepravidelným hledáním, tu se od cíle daleko odchylujícím, tu na něj zapomínajícím v půli cesty, jako když člověk zapomene v taxíku deštník. Svým způsobem, svým vrtkavým způsobem, mírně řečeno, měla otce ráda, a když si jednoho krásného dne uvědomila, že možná miluje někoho jiného (jeho jméno od ní otec nikdy neuslyšel), opustila manžela i dítě tak náhle, jako když kapka deště začne sklouzávat k špičce šeříkového listu. To vzhůru směřující trhnutí opuštěného listu, dosud obtěžkaného zářivým břemenem, muselo otce palčivě ranit; a mně se už nechce ani v myšlenkách prodlévat u toho dne v pařížském hotelu s asi čtyřletým Sebastianem, o něhož ne moc vzorně pečuje rozpačitá chůva, a s otcem, který se zamkl ve svém pokoji, „v tom hotelovém pokoji svérázného střihu, jako stvořeném pro inscenování nejstrašnějších tragédií: mrtvolný lesk hodin (navoskovaný knír ukazuje za deset minut dvě) pod skleněným poklopem na zlověstné krbové římse, francouzské okno se zmatenou mouchou mezi sklem a mušelínem, a vzorek hotelového dopisního papíru na notně opotřebované psací podložce“. To je citát z Albínů v černém, textově nijak nesouvisející s tím konkrétním neštěstím, uchovávající však dávnou vzpomínku na rozmrzelost dítěte, jež sedělo na skličujícím hotelovém koberci a mělo dlouhou chvíli, a na čas, který se podivně rozpínal, čas, který se roztahoval, bloudil…

Válka na Dálném východě umožnila otci věnovat se šťastné činnosti, která mu pomohla – když už ne zapomenout na Virginii, aspoň znovu najít smysl života. Jeho energický egoismus nebyl ničím jiným než formou mužské vitality a jako takový dokonale ladil s jeho v podstatě velkorysou povahou. Věčné trápení, natož sebevražda, mu musely připadat jako ubohost, ostudná kapitulace. Když se roku 1905 znovu oženil, musel pociťovat uspokojení člověka, který v jednání s osudem získal navrch.

přeložil Pavel Dominik