4. Objeven do filmu.  
Hvězdou snadno a rychle

Moje maminka jako mladá bydlela a chodila do školy v samém centru města. A jako mladá se chtěla normálně bavit i něco poznat. A taky proto navštěvovala s oblibou Filmový klub na rohu Jungmannovy ulice. Filmové kluby, které vznikaly hlavně v šedesátých letec, totiž mohly uvádět významná díla světové kinematografie i mimo běžnou distribuci. Máma zbožňovala italské a francouzské filmy, ale stejně tak i dobré filmy americké. Měla slušný přehled, oblíbila si jak kinematografii klasickou, tak se nebála ani filmů experimentálnějších, jako byly třeba ty od Luise Buñuela. V klubu se samozřejmě jen nepromítaly filmy, bylo to i centrum zábavy mladých, tančilo se tam a taky seznamovalo.
Brzy s ní do Filmového klubu chodil i její mladší bratr a můj strýc Honza – Jan, kterému jsme, co si pamatuju, s maminkou i mezi známými (s výjimkou jeho rodičů) říkali Dží Fí. Proč Dží Fí?

Z prvních písmen jeho vlastního a křestního (tehdy nepříliš používaného) jména Jan František vznikla zkratka J. F., stejná zkratka jako u prvních jmen populárního amerického prezidenta z šedesátých let J. F. Kennedyho. Správně by se četla Džej Ef, ale byla parodicky počeštěna na Dží Fí. Přezdívka byla jasnou narážkou na strýcův velký, ale také zcela nekritický obdiv k USA. Strýc byl tedy amerikanofil, což bylo dost riskantní dávat najevo. Podařilo se mu navázat kontakt s americkou částí rodu Jindrů, která kdysi dávno odešla do Spojených států. Kontakty probíhaly přede-vším v dopisní formě, ale jednou k nám do Československa dokonce přijeli na návštěvu dva američtí příbuzní.

A strýc Jan – Dží Fí – se snažil i k filmu dostat. A tak, přestože byl vyučený automechanik, získal místo ve filmových ateliérech na Barrandově jako rekvizitář. Prostředí mu vyloženě sedělo, po svém se snažil a doufal, že se v něm i více prosadí a zapíše. Zapsat se mu nakonec do historie filmu paradoxně povedlo. I když zcela nečekaným způsobem, protože jemu osobně to úspěch ani kariéru u filmu nepřineslo. Strýc mě totiž doporučil do jedný malý role ve filmu, který se zrovna natáčel na Barrandově a v jehož štábu byl. A já o tom, jak jsem filmoval, vždycky nerad mluvil, a tak to dál o mým filmování nechám za mě říct druhý.

Opravdu Tomášovo filmování začalo takhle? Ano, byl to skutečně a prokazatelně Tomášův strýc Jan F. Jindra, který Tomáše doporučil jako svého roztomilého a šikovného synovce vhodného jako záskok režisérovi Oldřichu Lipskému, když ten narychlo sháněl dětského herce do jedné malé role v komedii Marečku, podejte mi pero!. Nakonec s Tomášem vznikla legendární humorná scéna filmu, v níž si starší roztržitý učitel chemie, kterého hraje František Filipov­ský, dlouho nevšimne příchodu malého žáka Matuly, představova­ného právě Tomášem, který má předat vzkaz od ředitele školy. Tomáš je před kamerou naprosto svůj a i v tak malé filmové etudce je hned vidět, protože je nejen dětsky milý, ale výborně a vtipně reaguje. Spokojený režisér pak vezme Tomáše do svého dalšího filmu, kde už má přece jen o něco málo větší roli. Je to film Ať žijí duchové!.Tak se zcela nečekaně Tomáš kromě žáka základní školy pomalu začíná stávat i hercem.
To hlavní má ale teprve přijít. Tomáš jde na konkurs filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Podle známého vyprávění paní režisérky Poledňákové se jí Tomáš ukáže s dalšími sto čtyřiceti dětmi. Nezíská si ale nijak její pozornost, a ta si ho nejprve ani nevybere do užšího výběru na závěrečné kamerové zkoušky a pošle ho domů. Tomáš se ale vrátí zpátky do zkušební místnosti a pouze gesty, zcela beze slov, paní režisérce ukáže, že si jde pro čepici, kterou si tu zapomněl. Natolik ji tím překvapí a hlavně zaujme, že požádá produkci, aby ho do užšího výběru přeci jen zařadili. Na kamerových zkouškách už Tomáš přesvědčí jednak paní režisérku, a také se pro jeho angažo­vání jednoznačně vysloví i oba hlavní protagonisté, jeho budoucí
filmoví rodiče, Jana Preissová a František Němec. Tomáš je vybrán.
Během natáčení mu to jde, před kamerou se nestydí ani nepře­hrává, s ostatními herci mluví přirozeně, navíc dokáže ve své rolii improvizovat nebo přidat nějakou vlastní hlášku či přebrept. Pří­kladem neuvěřitelně vtipné improvizace v tomto filmu je scéna,kdy Tomáš doma obaluje řízky. Tu si Tomáš iniciativně „zrežíruje“tak trochu sám. A když dojde k natáčení hudby na tuto scénu, tak ta i bez zvuku vyvolá u zůčastněných muzikantů podle paní režisérky opakované a nezastavitelné salvy smíchu.
Režisérka Marie Poledňáková k tomu dodává: Když jsem to slyšela i viděla... říkala jsem si, že jsem si doteď myslela, že jsem natočila jemnej, křehkej příběh, a ona to bude komedie!
Chce se jen dodat, že očekávanou něhu, jemnost, křehkost a cit Tomáš dodal, ale navíc spolu s obrovským klukovským rošťáctvím, zábavnou roztomilostí a vlastním humorem.
Shodujeme se s paní režisérkou, že Tomášova rodinná situace byla určitě průpravou pro danou roli dítěte toužícího po úplné rodině. Stejně tak i dobrý scénář, který je dán i režisérčinou osobní zkuše­ností. Jen je nutné odmítnout tvrzení, že Tomášova maminka volala paní režisérce s dotazem, zda nevadí, že Tomáš je z rozvedené rodiny. Marie Holá toto tvrzení vždy kategoricky odmítala, a ani moc dobře nechápala, proč by jí měla kvůli tomuhle volat, osobně rozvod jako takový nepovažovala za něco stigmatizujícího.
Skvělý televizní film je ihned naprosto úspěšný a vyvolá neuvěřitel­nou pozornost a nadšení. Je totiž v tom nejlepším smyslu filmem rodinným, celý příběh i vyprávění jsou naprosto strhující a zábavné jak pro dospělé, tak i pro děti. Úspěch je okamžitý a zasloužený. Pro paní režisérku, pro všechny skvělé herce, nejvíce pro filmové rodiče Janu Preissovou a Františka Němce, kteří už velmi známí jsou. A pro Tomáše.
Tomáš je pro všechny velkým objevem. Jeho popularita a známost strmě stoupají. Není proto divu, že dojde k napsání návazného scénáře a k nato­čení neméně úspěšného pokračování, tedy filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Tímto filmem se narodila slavná filmová hvězda Tomáš Holý.
Oba dva filmy se točí o prázdninách, o jejichž část tak Tomáš přijde. Na filmování s ním jako s malým klukem drtivou většinu času jezdí dědeček Jindra, který je v důchodu. Když může, přehodí si táta Václav v restauraci směny, aby na natáčení mohl i on. Maminka jezdí minimálně, protože nejvíce se točí v pondělí až pátek, kdy ona je jako běžný pracující v práci.
Během dvou let se Tomáš stává určitě nejslavnějším dítětem v zemi. Ale nejenom dítětem, jeho sláva atakuje slávu těch nejpo­pulárnějších umělců. A to ještě není u nás „za socialismu“ žádný bulvár. Existují jen oficiální sdělovací prostředky, jak se tehdy říká Československé televizi o dvou kanálech, rozhlasovým stanicím a novinám a časopisům, které jsou centrálně řízeny a kontrolovány jednou vládou a hlavně jednou stranou, jež kult umělců podporuje jen velmi selektivně. Tomášova popularita s každou televizní reprízou i každým novým filmem roste.
Jsou tu desítky a stovky dopisů, jež mu na Kavčí hory posílají fa­nynky i fanoušci, kteří většinou doufají, že si jejich dopisy Tomáš přečte a odpoví jim. Dopisy z Kavčích hor Tomášovi postupně doručují domů. Tatínek chce synovi také pomoci, a proto zařídí vytištění fotek z filmu (což není tehdy vůbec snadné) a ty fotky se pak všem,co napsali, s podpisem posílají.
Tomáš přitom dál chodí do školy, snaží se ji co nejmíň zanedbávat.Vůbec mimo filmování žije jako normální, jen trochu živější dítě z rozvedené rodiny konce sedmdesátých let. A zdá se, že se moc nezměnil.
Jak jsme jako děti vnímali Tomášovo filmování? No, my jsme to jako děti moc nevnímali, protože on to většinou točil o prázdninách, takže on v tý škole většinou byl, nebo nám to tak přišlo. Tomáš o filmování vůbec nemluvil. Vím, že jsem byla na premiéře Ať žijí duchové!, ale tam nás nejspíš pozvala jeho maminka, mě a mámu jako kamarádku, protože byla na syna hrdá, asi to tak pěkně ze začátku prožívala. Byla jsem na premiéře v kině Blaník. My jsme ve škole jeho popularitu nevnímali, on se absolutně nezměnil, choval se furt stejně .Já si pamatuju, že byla vzácnost, že jsem dostala jednu jeho fotku z filmování, a pak se mě kolikrát ptali cizí lidi, co věděli, že se kamarádíme a chodíme spolu i do třídy: „Ty nemáš jeho podpis?“, a já jim říkala: „A na co?“ Neměla jsem tu potřebu mít od něj podpis, pro mě byl pořád hlavně kamarád, vysvětluje Andrea Myslivečková.
Podobně mluví i další spolužák a kamarád Robert Blanda.Tomáše jsem znal už ze základní školy, chodili jsme spolu od třetí třídy na jazykovku a pak se mnou chodil i na gympl. Tomáš byl odjakživa společenskej středobod, zábavnej, ale to nebylo o tom, že byl slavnej, nikdy jsem neměl pocit, že by to byla nějaká překážka čehokoliv, ta jeho sláva, on k sobě odjakživa přitahoval pozornost. Měl asi i tím filmováním určitej náskok tím větším stykem s dospělým světem než jsme měli my, těma zkušenostma, ale vlastně jsme o jeho filmování nemluvili a on se s tím nechlubil. Vlastně o tom vůbec nikdy nemluvil, to nebylo pro nás vzájemně žádný téma,dotvrzuje Robert.
Maminka Marie je na Tomáše patřičně hrdá i prostě obyčejně šťastná jako každá maminka, která má zdravého a šikovného syna. Ne fil­movou hvězdu. Svého syna, své dítě – zářivou hvězdu svého života. Ale pak jednoho dne jde Marie na zdravotní kontrolu..