Nepřítel lidu

Ráno jsem se probudil, jako by do mě někdo drcnul, a to se zcela jasným pocitem: Jsem nepřítel lidu! Lustr se u stropu podezřele pohupoval. Asi jsem to s tím pitím zase přehnal, napadlo mě. Jak jsem byl rozrušený ze setkání s představiteli moci. To se jen tak tváříme, že si z moci nic neděláme. Celý poplašený jsem vyskočil z postele, vrhl se k zrcadlu na skříni a propleskal si v pomačkaném obličeji obě tváře. Ze zrcadla na mě chmurně pohlédla nemytá tlama nepřítele lidu.

Tak to je konec, pomyslel jsem si. Naprostej konec – anebo bezhlavě vpřed!

Mám-li se přiznat, zavilým národovcem jsem nikdy nebyl a nad svou příslušností k našemu lidu jsem nikdy nadšeně nelkal. Spíš si vybavuju okamžiky, kdy jsem ten lid nedůvěřivě očichával, ba kdy se mi z něj až zvedal žaludek. S tím jsem si ale uměl poradit a žil jsem dál jako ostatní – s tupou nadějí v cosi.

Jenže teď bylo najednou všechno jinak. Znovu jsem si lehl, ze vší té skleslosti usnul, spal jsem dlouho a beze snů a probudil se až v poledne – zase jako nepřítel lidu. Nikoli ovšem v tom smyslu, jak to brali naši dědové – jako nějaká zatracená „kontra“. Nebo že by mě někdo pomluvil? V nevinné oběti jsem nikdy nevěřil: člověk je věčně s něčím nespokojený, což se hned projeví. Celou svou bytostí jsem však cítil, že jsem za toho nepřítele lidu nebyl prohlášen, ale prohlásil se za něj sám.

Co je tohle za stav? Popsat ho opravdu dopodrobna bych si rozhodně netroufl. Zatím to do mě sotva před okamžikem vstoupilo a celého mě to naplnilo. Ten stav se ale nedá zaplavit žhoucí nenávistí, kdy se nám chce řvát a vše zavrhnout. Šílenství je celkem běžné vyznání citu. A muka svědomí – to je vůbec čistá love story. Kdežto tohle mi připadalo spíš jako po bouři. Záclonami laskavě ševelil podzimní větřík. Sílícím chladem pocitů prostoupilo stále jasnější opovržení. Zážitek to byl neuspěchaný a mdlý.

Chtěl jsem to zažehnat sportem a lhostejností. Sedl jsem do auta a odjel na Vrabčí hory, abych si tam odběhal svých čtyřicet minut. Klusal jsem a hlavou mi táhlo: Smiř se s tím. Smiř se – jen se podívej na ty trsy jeřabin. Podívej se na tu řeku, na vlečné čluny, na tribuny i na zvonici – a smiř se s tím. Pachem potu mě zaplavili postarší důstojníci, kteří tu skládali rutinní testy fyzické výkonnosti; tak si zacpi nos a smiř se s tím. Když jsme probíhali jejich cílem, vrhla se ke mně nějaká jejich štábní krysa a křičela:

„Už zase jsi poslední!“

„Co poslední, se mnou je to horší!“ odpověděl jsem plukovníkovi a zastavil.

Jsem nepřítel lidu. Není to pocit zrovna příjemný, a pyšnit se není čím. Vnitřním obsahem opovržení asi nebude nadutost, ale beznaděj. Když jsem o tom tak přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že k něčemu takovému vlastně nemám ani čistě informační důvod. Rusové ani včera, ani minulý týden neudělali nic mimořádného. Nevypluli na Auroře doprostřed řeky (přestože s nimi čerti šili), a nemluvňátka taky nemordovali (přestože klidně mohli). Žili jako doposud, pili pivo, jenže já se nemohl smířit už ani s tímhle.

Což rozhodně neznamenalo, že bych zaplanul neláskou ke konkrétním lidem: třeba k rezervovanému strejdovi Serjožovi z Pitěru, jehož jsem už dávno neviděl a obávám, se, že bych ho nepoznal; nebo k Zoje Jefimovně, které se celý život líbily Majakovského verše; nebo k mým sestřenkám Strelce a Bělce, které žily každá v jiném městě a pořídily si děti, jež jsem v životě neviděl; ani k obrovité zchudlé účetní tetě Slavě, která mi tu a tam zavolá a prokouřeným hlasem mě prosí, abych ji nechal pohřbít na svůj účet. Tolstoj zase dál zůstává autorem Vojny a míru. Pilíře Ruska v každém případě zpočátku dál stály na svých místech.

Zásadní proměnou prošlo jen jedno osobní zájmeno, zoufale omleté slůvko – ovšem „my“ je takový Mikuláš II. ruského slovníku. Rozhodně by nebylo správné si myslet, že naše „my“ je složenina z nějakých plnovýznamových „já“. Ruské „já“ jako základní stavební prvek není životaschopné a vyskytuje se výhradně ve velkorodinné molekule. Z čehož plyne, že idea slova „my“ se neformuje z jednotlivých „já“, naopak – „my“ je manifestační a mluvotvorné. „My“ pak jako drobné brambůrky plodí zmetkovitá „já“. Všechny síly ruského pravopisu jsou na straně „my“, a i když budeme do dalšího rozvoje „já“ vkládat sebevíc literární trýzně, nevyplatí se to, protože tu není dostatečná gramatická výbava. Stačí pro příklad poukázat na podvědomé Platonovovo uvažování v intencích „my“ a vzdorné Nabokovovo v intencích „já“ – a hned vidíme, jak různá jsou to východiska. Na „my“ můžeme štěkat jako Zamjatin, můžeme se mu pochichtávat jako Oleša, a přece mu zůstane ta jeho samoděržavná vlastnost, vyjádřitelná slovem „národ“.

přeložil Libor Dvořák