XII. Vypovězení

Od soudního líčení se změnilo mnohé. Včetně počasí. Výheň znovu vystřídal déšť. Jeho monotónní rytmus nedává žádnou naději do budoucna. Všude kolem je bahno, stojatá voda a podemletá půda, cesty i chodníky. Vypovězení Silvermana, Josefa a následně i Jedora z mejnstrýmu je pro jeho velkou část výsměchem spravedlnosti. Nikdo se však prozatím od srdce nezasmál. Lidé zůstávají nespokojení, ale uvědomují si, že základ je přežít. Bojí se, že příště se i oni mohou stát obětí Hlavního proudu. Považují za nemožné měnit mejnstrým jiným osobním postojem. Avšak všichni, kdo mají rozum a srdce na správném místě, chtějí žít beze strachu. A i mejnstrým nabízí mnoho příležitostí plavat proti proudu, najít život v pravdě, který se jinak nekoná.
Vypovězenému Silvermanovi se enormně zvýší životní náklady. O holé přežití bojuje každý den. Vzali mu jeho byznys. Přišel o svou celoživotní sbírku desek i knih a ti, kteří u něj dříve nakupovali, dnes přecházejí na druhý chodník. I když lidé jsou všude stejní. Jsou dobří i špatní. Nezáleží na tom, ze kterého regionu jsou nebo kolik mají peněz. Silverman se tím netrápí. Nízkým sebevědomím nikdy netrpěl. Ví, že kdo byl ponížen, bude povýšen. Jedno vyhoštění už zažil. Ví, že jde o ztrátu kontinuity: všechno, co bylo, z minuty na minutu zmizí. Zůstala mu jen sběratelská vášeň a vědomí, že je to jedinečný výdělečný nástroj v boji o přežití. V jeho případě se toho po procesu příliš nezměnilo, jiné jsou jen dané okolnosti. Byt na náměstí vyměnil za sklepní díru, již už zase všemožnými prostředky hloubí a rozšiřuje, aby v ní mohl zase začít shromažďovat, schraňovat a třídit to své zboží. Nemůže si otevřít účet v bance, uzavírat obchodní smlouvy, nikdo pro něj nevykoná žádnou práci, nikdo si u něj žádnou práci neobjedná. Hlavní proud spolu s mejnstrýmem Silvermana, ale i Josefa sprostě ocejchoval jako závadný kus dobytka ve stádu. Není radno se s ním stýkat, spolupracovat s ním třeba jen v nejnutnějším. Nekomunikují s ním banky, úřady, sociální ani jiné systémy. Žádná firma mu nikdy nic neprodá, nic od něj nekoupí. Nikdo ho nezaměstná. Připomíná trosečníka, který uvízl na smutném ostrově bez možnosti vrátit se zpět domů. Vyhoštěný člověk je znevýhodněn vůči všem ostatním lidem v mejnstrýmu. Ztratil právo na důstojný život, nedostává spravedlivou mzdu za vykonanou práci. Ve stejné situaci, v níž se nachází Silverman, jsou tisíce lidí. Nejde je přehlédnout. Silverman je potkává denně. Je jedním z nich.
Spravedlnost neexistuje, vidí sám na sobě, ale i na mnoha dalších nespravedlivě vyhoštěných. Mnozí jsou zdeptaní, ale jsou mezi nimi i tací, kteří poznali svobodu a nerezignují na ni.
„Kdo to nezažil, tak neví! Já jsem poprvé odešel, když mi bylo dvaadvacet let. To jsem si myslel, že mi patří svět, že mám všechno pod kontrolou a jsem silný. Ale ouvej. Trvalo to nějakou dobu, než jsem se znovu postavil na vlastní nohy. Než jsem se chytil. Člověk se ocitá v úplně nové situaci i prostředí, kde je všechno jinak, a všechno, co člověk zná, přestane existovat,“ vzpomíná na své první vyhoštění Silverman, který se opět znovu ráz naráz stal veřejným nepřítelem.
Vypovězení je tvrdý trest, ale mohl dopadnout i hůř. Mohl si zažít i začátek konce. I toho už byl svědkem. Cítí se, jako by ho kousl jedovatý had. Přemýšlí. Není přece jeho chyba, že lidé mají zájem o pravdivou historii svých rodičů, prarodičů a předků. Není přece jeho chyba, že lidé chtějí více než jen prefabrikovanou hudbu, která je po všech stránkách dokonalá, ale chybí jí pravdivá emoce a celá je jen komerční kalkul. Provinil se tím, že lidem dal příležitost nahlédnout do svých roky opečovávaných hudebních a literárních pokladů. Že jim řekl, že skutečný rock and roll vzývá život sám, a proto nerespektuje žádný jiný proud. Je to problém Silvermana, že stále více lidí slyšelo jeho slova?
Krotí zlost, i když naděje jiskří na hodně vzdáleném horizontu. Zase mu kdosi zabraňuje žít a dělat to, co on sám uzná za vhodné. Znovu musí brát ohledy na nesmyslná vyslovená i nevyslovená doporučení a varování, respektive zákazy a příkazy. Metody Hlavního proudu ho nepřekvapují. Jít si po svém, vybočit z normy je to poslední, co by si mohl dovolit. Zdravý duch nedlí nad prérií, říká si v duchu a vzpomíná na staré časy, kdy se obyvatelé mejnstrýmu respektovali a nemuseli zamykat svá auta ani domovy. Kdy za vším jen něco podle nehledali a nic nepředstírali. Vybavuje si ale i tváře docela neznámých lidí, kteří mu po procesu vyjádřili podporu třeba i jen letmým stisknutím ruky. Dotýká se to přímo jeho srdce. Dává mu to výživnou nutriční hodnotu v joulech i kaloriích. Často se v duchu modlí, aby se ještě dožil situace, kdy obchod s knihami a deskami nebude nikomu vadit. Kdy v mejnstrýmu budou sami lidé vládnout nad svými životy.
Nečeká spásy od žádné ze stran, ale ví, že lidé budou nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů a žen opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, půjdou za stejným cílem. Stejně jako viditelná církev žije církví neviditelnou a značný počet spojení zní tichým souhlasem. Jestliže se tato strana lidí opravdových a myslících nerozšíří, lidí, kteří se nebojí dát pravdě svědectví i veřejně, Mejnstrým zůstane ve své aktuální podobě nepřemožitelný.  
Uvažuje nad tím, zda Mejnstrým spolu s Hlavním proudem neprochází fází, kdy mu dříve či později dojde dech. Kdy bude muset znovu uvolnit nyní na krev utažené šrouby. Myslí si, že i ta nejméně předpokládaná událost může udělat tečku za jeho současnou podobou a zkolabuje. Vzpomíná na ty vzácné časy, kdy se tohle stává, kdy mejnstrým zažívá obrození, na jehož začátku stála snaha o to, napravit staré zločiny, lži a křivdy. Což však neplatí o dnešku, kdy se zdá v plné síle a mnoha kontrolními procesy normalizuje život v mejnstrýmu. A to hlavně z toho důvodu, aby se sám nezhroutil.
Po procesu se Silvermanem a spol. se burzy v mejnstrýmu staly legendou, která vyráží dech. Lidé si existenci burz vykládají jako alternativu k mejnstrýmu. Oceňují jejich formu, vzájemné setkávání, čistý obchod i poselství, jež je obsaženo ve starých knihách a na deskách. Zatímco na mejnstrýmových trzích jsou ve stálém konfliktu s protistranou, burzy, které se opět znovu začínají pořádat, je stmelují už jen tím, že jim umožňují se realizovat mimo mejnstrým. Mimo dosah jeho představitelů, ať jím je poslední z mistrů, nebo první z ministrů. Burzy jsou opakem toho, čím je mejnstrým i Hlavní proud. Poptávka na nich určuje nabídku. Peníze jsou prostředkem, a nikoli cílem. Cena je spravedlivá. Jsou volným a svobodným trhem, na němž nikdy jedna strana nehraje častěji než druhá. Na burzách běží obchod přirozeně oběma směry. Burzy jsou životaschopným organismem. Informaci o nich sdílí čím dál více obyvatel mejnstrýmu, na jehož trzích nelze zodpovědně odpovědět na základní otázku, zda lidé kupují skutečně jen to, co potřebují, anebo kupují to, o čem si myslí, že to potřebují. Burzy jsou prosty jakékoli ideologie a propagandy. A to, že nabízely knihy, desky, ale třeba i poštovní známky a další sběratelská aktiva, která v sobě uchovávají lidskou paměť, jim přidává o rozměr navíc.
I Josef se v myšlenkách zaobírá burzami. Myslí na Kříže, Jedora, soudce, muže z pořádkových oddílů, klaku fízlů u soudu… S výjimkou Jedora jsou všichni u další z nových krizí. Sám tomu nemůže ještě plně uvěřit, ale on z té své vyšel relativně živý a zdravý. Má obě nohy i ruce.
Přemýšlí o Křížovi. S vděkem přijme slova J.  Lojína, který Kříže charakterizoval jako toho, kdo je vždy v té správné partě nebo partaji a pohrdavě shlíží z výšin svého majetku a politické moci na upachtěnou a zdeptanou plebejskou masu bezprizorně se potácející mejnstrýmem.
Josef má za to, že byla, je a bude hloupost myslet si, že lidé Křížova typu jednoho krásného dne vymřou. Naopak tu budou stále. Na věky věků. Amen.
Josef má sucho v ústech i proto, že život je příliš krátký na to, aby v něm dávalo smysl čekat na chvíli, až Goliáš sám vyklidí pozice. Zvlášť když charakter Davida je nejistý…
Z toho, co Josef zažil kolem burz, soudí, že současná podoba mejnstrýmu i Hlavního proudu je přežitá. A přesto se leká okamžiku, kdy a na čem se to vyjeví v plné míře. Už teď celý systém vykazuje stovky a tisíce neřešených chyb, které vyvolávají další, ještě závažnější chyby a problémy. Udržet ho v chodu je přitom pouze nákladnější. Jím uplatňovaná politika nejde v ruku v ruce s demokratickou správou věcí veřejných. Ti, kdož jsou za to zodpovědní, mluví a mluví, aby ospravedlňovali to, co ospravedlnit nejde. Což samo o sobě není ničím proti tomu, že mejnstrým znovu uspořádává psané i nepsané seznamy z různých stran nepohodlných lidí, a tím začíná pomalu, ale jistě znovu umíchávat jedovatý koktejl lidského utrpení. Za určitých okolností jsou lidé totiž ochotni i k nejodpornějším činům.
Nabízí se otázka: Je povinností plout proti hlavnímu proudu, anebo je lepší hibernace v podobě klidového stavu při útlumu všech životních procesů, život v hibernakulu s tělesnou teplotou na minimu? Josef si to netroufá soudit, jen s nadějí i obavou vzhlíží, kdy spadne z šedivého nebe poslední kapka, která vyleje vody z břehů, a mejnstrým zaleje povodeň. Čeká na okamžik, kdy se ve spalující výhni Hlavní proud spolu se svým mejnstrýmem zas pro jednou rozpadne v prach. Přitom už poznal, že rozdíl mezi životem v mejnstrýmu a mimo mejnstrým je asi stejně tak velký, jako je rozdíl mezi naživo zahraným rock and rollem úderným jak vítkovický buchar na železo a hudbou hranou v proskleném vrzajícím výtahu v prosklené zhoubné kancelářské budově. Na jedné straně je letargie, na straně druhé příval výbušné energie. Žít svobodně svůj život je jako vyjít ze tmy a nechat se vést šťastnou hvězdou nekonečným prostorem. Je to cesta srdce.