1

Patnáct roků váhání

Vídeň

Uražená vzdálenost: 0 kilometrů

            Tak dobrá, napřed jedno doznání, aby nevznikl falešný obraz. Kdykoli mě lidé osloví kvůli mému plánu podniknout cestu kolem světa, mám z toho špatné svědomí. „Ty budeš cestovat úplně sama? To jsi teda odvážná!“ poklepávají mi na rameno jedni. Druzí mi zase potvrzují, že mám dobrodružné geny. V principu mi to lichotí, ale bohužel to není pravda. Pravda je takováhle: jsem posera. Ze všeho si dělám velkou hlavu a nejvíc ze sebe samotné. Dokonce i moje máma říká, že jsem moc přeintelektualizovaná.

            A když už jsme u toho zpovídání, tak ještě něco: nejsem zrovna příslušnicí jednotky rychlého nasazení, pokud jde o pohotové rozhodování. Dát si na chleba šunku, anebo sýr, vzít si modré, anebo červené šaty, koupit si Android, anebo iPhone – tohle ještě zvládám. Ale když se má rozjet něco většího, sama si stojím v cestě – i patnáct roků, když to musí být. Tak dlouho jsem totiž cestu kolem světa odkládala a uklidňovala se výmluvami. Pochopitelně jsem to nenazývala výmluvami, nýbrž důvody. Znělo to o hodně líp. Každopádně: kdyby se konalo mistrovství světa ve vymýšlení výmluv, musela bych si z něho odvézt zlatou medaili. Rakousko – 100 bodů, dámy a pánové! Potlesk!

            Musíte totiž vědět jednu věc: nápad podniknout cestu kolem světa ve mně začal klíčit, když mi bylo dvaadvacet, hned jak jsem skončila novinářskou školu. Viděla jsem se, jak cestuji po Amazonce v Jižní Americe a provětrávám si hlavu, než mě pak semele rutina v práci. Jenže nakonec jsem byla rozumnější, než bych na svých dvaadvacet měla být.

            Když se mi poštěstilo, že mě vezmou na zkoušku do jednoho velkého časopisu pro ženy, dala jsem věc k ledu. „Tohle si přece nemůžeš nechat ujít,“ říkala jsem si. Kromě toho jsem měla hluboko do kapsy. (Na cestu do New Yorku to kupodivu pořád ještě stačilo.) Později jsem si začala namlouvat, že se při svém povolání beztak dostanu trochu do světa. V Patagonii jsem kvůli jednomu příběhu mohla jezdit na divokých koních po stepi. Karibik jsem procestovala na okružní lodi. Ale ať mě nějaká story zavála kamkoli, nikdy to nebylo ono. Vždycky jsem tam byla jako Waltraud-novinářka, a nikdy ne jako Waltraud-člověk.

            A potom... potom se vyskytl tenhle muž. Nebyl to zas tak úžasný chlap, ale při prvním opojení hormony si i osel připadá jako arabský plnokrevník. Každopádně mi tenhle osel předstíral, že ho lákají dálky stejně jako mě. Měl mi ovšem dát k úvaze, že se bojí letadel a že trpí ještě dalšími neurózami, které mu brání cestovat. Ale já si pořád namlouvala: to se poddá. Kuli jsme plány, dávali jsme si k Vánocům drahé obrazové knihy o cestování, jenže když jsem navrhla konkrétní datum, muž najednou ztratil řeč. „Moje firma teď prochází těžkým obdobím.“

            Zjevně se to týkalo i našeho vztahu, neboť jednoho večera před naším prahem stanula Lolita v tenoučkých pouzdrovkách. Mužova obchodní známost, která včetně nastavených vlasů a dalších doplňků i s lakovanými lodičkami vážila maximálně čtyřicet kilo. „Slíbil jsem jí, že jí ukážu město,“ prohlásil osel a začal blábolit: „Je to Američanka a možná pro ni budu mít práci.“ A taky něco o „networkingu“. Jenže nejdřív ze všeho ji začal pyšně jako páv navigovat naším příbytkem: obývák, jídelna, terasa, dokonce i v ložnici si tahle Lolita mohla zaťapat na svých vysokých podpatcích.

            Osel bouchl šampaňské, a sotva návštěva vypustila z pusy byť jen jedno slovo, přehnaně se tomu smál a pro samý networking mi zapomínal dolévat. Když jsem si ho pak podala, a ne kvůli nenalitému šampaňskému, ale kvůli té ženě jako takové, slyšela jsem pořád jenom: „Buď bez obav, o nic nejde.“

Jenže já cítila v kostech něco jiného. Ale stejně jsem to ignorovala. S touhle ne! Přece nemůže bejt zas takovej vůl! A vůbec, ta malá Lolitka mu sahá akorát po pupek!

            Plynuly týdny a měsíce. A když začal sklapovat monitor notebooku, jakmile jsem vešla do pokoje, a vysedávat u počítače do pěti ráno, už jsem nemohla dál. Utekla jsem na pár dní do prázdného bytu jedné kamarádky a dělala si naděje, že ho to vyburcuje a začne o mě bojovat. Jenže on nebojoval, naopak. Jen co stěhováci naložili můj nábytek, „Miss Pouzdrovky“ se k němu nastěhovala. Prohlídku bytu nepotřebovala, už ten bejvák znala.

            A tak jsem tu stála: čtyřicítka se pomalu blíží, na čele vrásky hněvu a byla jsem oloupena o cestovatelský sen. Moji přátelé měli partnery, děti, byty v osobním vlastnictví. Já nic takového neměla. Můj jediný majetek představovalo spořicí konto s heslem „Cesta kolem světa“ – a plán žádný. Dalo by se říct, že rozchod byl přesně načasovaný tak, abych mohla vyrazit. Jenže já se dál kroutila jako úhoř.

„Cestovat sama je drahé, nemám ještě dost našetřeno,“ naříkala jsem si – a jedním šmahem jsem dala pět tisíc eur za kauci na nový byt, šatníky se zrcadly a další roztomilé nesmysly do hnízdečka. Jindy jsem zase všechno sváděla na bolavé srdce. „Nemám po tom rozchodu už žádnou sílu,“ bulela jsem a jako emoční sedativum jsem si naordinovala všech šest řad Sexu ve městě na jeden zátah. Do toho mi občas běželi Chirurgové, takže bych se taky mohla prosadit jako kardioložka, kolik jsem viděla pitomostí o bílých pláštích.

            Zvrat nastal jednoho studeného nedělního večera. Bylo už po půlnoci, když jsem se celá otupělá po víkendovém televizním maratonu dopotácela do koupelny a v zrcadle jsem uviděla ksicht, který mě vyděsil. Můj obličej vypadal vyčerpaně, nešťastně a vrásky kolem koutků úst taky dřív nebyly tak hluboké. Jak jsem se, u všech čertů, v téhle situaci octla? Proč se z té rozchodové agonie nemůžu vzpamatovat? Odpověď zněla: poněvadž jsi naštvaná nejenom na toho podvodnického osla, ale rovnou komplet na celý svět. Měla jsem za to, že se všechno spraví, když si na dostatečně dlouhou dobu schovám hlavu pod deku. Čas vyléčí všechny rány, bla bla bla.