150 esejů na toto téma, které kniha obsahuje, zabírá celou šíři přírodovědných i humanitních oblastí. Zastoupení autoři jsou význačnými postavami na poli neurovědy, ekonomie, filozofie, fyziky, psychologie, biologie a dalších věd.

OBAVY Z HLOUPOSTI

ROGER SCHANK

Teoretik umělé inteligence, kognitivní vědec, výkonný ředitel společnosti SocraticArts, autor knihy Teaching Minds: How Cognitive Science Can Save Our Schools (Učení mysli: Jak může kognitivní věda zachránit naše školství)

Obávám se hlouposti. Je všude kolem nás. Když se v parlamentu projednává nějaká záležitost, vypadá to, jako by ani jedna strana neměla pravdu. Ba co hůř, poslanci nejsou schopni racionálně ar­gumentovat. V posledních volbách říkali všichni kandidáti zcela nepodložené věci. A jejich stoupenci nebyli obvykle ani schopni srozumitelně vysvětlit, co vlastně podporují.

Nebo si vezměte své zkušenosti se zákaznickým servisem, kdy je jasné, že osoba, se kterou mluvíte, čte z nějakého manuálu a v pod­statě není schopná se od něj odchýlit, protože ani neví, o čem je řeč.

Absolventi našich středních škol jsou velmi dobří při skládání zkoušek. Jenže vychází na povrch mnoho příhod o tom, jak se pod­vádí, dokonce i na těch nejprestižnějších školách či za asistence učitelů. Nikdo se po ukončení studií neptá, v čem jsou absolventi zdatní, protože to nikoho nezajímá. Zajímá nás pouze to, co se byli schopni naučit nazpaměť. Obávám se, jestli vůbec umí přemýšlet. Promluvte si s čerstvým absolventem a posuďte sami.

Znepokojuje mě, že mladí lidé vlastně ani nemluví. LOL a OMG není konverzace. A právě konverzace, ne emotikony, je to, co pod­poruje vytváření názorů. Dělá mi starosti fakt, že se zprávy staly vy­jadřovacím prostředkem pro názory, které mohou posluchači bez ná­mahy papouškovat. Všichni si totiž myslí, že nepotřebují přemýšlet. A podporovat vytváření názorů už nadále není součástí funkce zpráv.

Znepokojuje mě, že jsme se přestali ptát „proč?“, a tím jsme pře­stali být nuceni poskytovat hlubší odpovědi. Říkáme, že je potře­ba mít ve školách více matematiky a vědy, ale neptáme se proč. Ří­káme, že potřebujeme více vojáků a zbraní, ale vůbec se neptáme proč. Říkáme, že léky na předpis dělají zázraky, ale nezajímá nás, co vlastně víme o jejich vedlejších účincích.

Oslavujeme hloupost v televizních pořadech, které nám ukazují, jaké blbosti lidé dělají, abychom se jim mohli všichni smát. Osla­vujeme lidi, kteří umí zpívat, ale ne ty, kteří umí myslet. Vytváříme jednu televizní show za druhou, které ukazují, že se nevhodným chováním dá získat sláva a bohatství. Většina diskuzí v těchto po­řadech probíhá bez přemýšlení a bez nutnosti jakýchkoliv důkazů pro vyřčená tvrzení, což, jak se zdá, nikoho nepohoršuje.

Obávám se, že za tímto oslavováním hlouposti a odmítáním za­mýšlet se nad závažnými tématy stojí velké korporace, které na tom vydělávají velké peníze. Lidé prodávající léky na předpis nechtějí, aby se jich někdo ptal, jak daný lék funguje, jak probíhají klinické testy nebo jaké může mít vedlejší účinky. Ti, kteří projednávají sní­žení výdajů, nechtějí, aby se lidé ptali, proč se nikdy nemluví o škr­tech v ozbrojených složkách či proč nedochází ke snížení obrovských částek, které platíme jiným zemím. Lidé, kteří vedou korporace vy­dělávající na vzdělání, nechtějí, aby se jich někdo ptal, jestli už není příliš nezaměstnaných doktorů vědy a matematiky. Oni pouze chtějí provádět zkoušky a provozovat přípravné kurzy. Lidé řídící univer­zity nechtějí, aby se jich někdo ptal, jestli je vysokoškolské vzdělá­ní pro většinu populace opravdu potřebné, nebo dokonce jestli je většina vysokých škol na dobré úrovni. Lidé stojící v čele nových organizací mají svou agendu, a tou není vytváření myslitelů, kteří by rozuměli tomu, co se děje ve světě.

Takže se obávám, že lidé neumí přemýšlet, neumí dedukovat z dů­kazů, a dokonce ani neví, co důkazy přesně jsou. Lidé neví, jak se správně ptát, a už teprve ne jak odpovědět. A já se obávám, že se nikdo, s výjimkou některých velmi dobrých učitelů, kteří jsou znač­ně nedocenění, nepokouší naučit někoho myslet.

Obávám se, že my jako společnost budeme nadále dělat čím dál hloupější rozhodnutí a nikdo nebude dostatečně chytrý na to, aby ta špatná rozhodnutí rozeznal či byl schopen s nimi něco dělat.