z úvodu knihy:

"Knihy mění osud lidí. Z některých se po přečtení Sandokana stali profesoři literatury na dalekých univerzitách. Siddhártha dokázal obrátit desítky tisíc mladých lidí na buddhismus. Hemingway z nich udělal sportovce. Dumas převrátil naruby život spoustě žen, a některé, a nebylo jich málo, zachránily před sebevraždou kulinářské příručky. Bluma se stala jejich obětí. Nikoliv však jedinou. Leonard Wood, starý profesor klasické filologie, ochrnul na půl těla, když se mu v knihovně zřítilo z regálu na hlavu pět svazků Encyklopedie Britannica. Můj přítel Richard si zlomil nohu pádem ze žebříku, když se v poličce své knihovny pokoušel umístit na správné místo Faulknerův román Absolone, Absolone!. Pokaždé, když mě babička přistihla, jak si v posteli čtu, domlouvala mi: „Přestaň s tím, cožpak nevíš, jak jsou knihy nebezpečné?“"

a ještě překladatel Jan Machej:

Ač by se dalo říci, že v mnohém navazuje na onen jedinečný, řekněme „mimoměstský“ proud latinskoamerické, tedy přesněji řečeno uruguaysko-argentinské, potažmo brazilské literatury reprezentované nyní již takřka bájnými autory, jakými jsou zejména Guimarães Rosa, Horacio Quiroga, Haroldo Conti či Juan José Saer, v jejichž díle jako hlavní protagonista vystupuje nezkrotná příroda se svou věčně tepající žilou, jíž je řeka, Carlos María Domínguez si podobně jako všichni jmenovaní razí svou osobitou cestu a po vzoru svého velkého oblíbence Josepha Conrada přidává další silný element: moře. Moře jako dějiště příběhu, moře jako čirá vášeň, moře jako velkolepá posedlost. Moře přetavené do takových děl, jakými jsou především román „La breve muerte de Waldemar Hansen“ („Malá smrt Waldemara Hansena“), „Costa ciega“ („Slepý břeh“) či sbírka povídek „Mares baldíos“ („ Vyprahlá moře“). Se stejnou vášní, nezkrotností a posedlostí, jíž se vyznačuje moře, Carlos María Domínguez přistupuje i ke svému velkému literárnímu a životnímu idolu, uruguayské spisovatelské ikoně Carlosi Onettimu, a do slov vytesá jeho život. Domínguezova biografická kniha o jednom z nejvýznamnějších latinskoamerických autorů nese název „Construcción de la noche“ („Tvorba noci“) a je první a vůbec jedinou životopisnou prací do hloubky se zabývající životem a dílem „uruguayského Kafky“. A konečně vášeň, nezkrotnost a posedlost tím, na němž se vše výše uvedené horečnatě předvádí: kniha. A láska k ní až za hrob. Prostor, kde pouhá fílie překračuje hranici a stává se mánií, prostor, kde subjekt překročí veškeré konvence a tedy i svůj stín: román „La casa de papel“ („Dům z papíru“).