Ach, ty manželky našich přátel, ach, ti manželé našich přítelkyň!

/ Tomáš Weiss

Marta Davouze (1945–2018) založila po roce 1989 v Praze Společnost Franze Kafky, kde vydala mimo jiné kompletní Spisy Karla Poláčka a poprvé úplné Dílo Franze Kafky v češtině. Iniciovala projekt pomníku Franzi Kafkovi a mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. Z jejích knih připomeňme Dům v Bretani nebo biografii Kafkovy neteře Věry Saudkové Celej Franz. Její poslední kniha nejen o platonické lásce má název Víkend s Miriam.
Marta Davouze (1945–2018) založila po roce 1989 v Praze Společnost Franze Kafky, kde vydala mimo jiné kompletní Spisy Karla Poláčka a poprvé úplné Dílo Franze Kafky v češtině. Iniciovala projekt pomníku Franzi Kafkovi a mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. Z jejích knih připomeňme Dům v Bretani nebo biografii Kafkovy neteře Věry Saudkové Celej Franz. Její poslední kniha nejen o platonické lásce má název Víkend s Miriam.

Ukázka z knihy:

I.

„Myslíš tu Miriam, co zabila dva manžely?“ zeptal se mě Vilém a vložil si dýmku zpátky do úst. Tón jeho hlasu ani výraz jeho očí neprozrazovaly, jak to myslí. Pronesl to s takovou lehkostí a samozřejmostí, jako by konstatoval, že se venku opět rozpršelo, a zanechal nás na pochybách, zda jde o vážné a něčím doložitelné obvinění, o pouhé podezření, nebo o žert.

Vilém byl znám svými dvojsmyslnými bonmoty a jedovatými poznámkami, které mu v oblacích dýmu splývaly ze rtů docela poklidně a jen tak mimochodem, čímž dával najevo, že o nic nejde, beztak to všichni vědí. Jeho výroky vždycky vypadaly jako bezvýznamné poznámky na okraj, avšak o to byly působivější, takže se z nich často stávala ustálená rčení. To, co právě vyřkl a co možná ani nemělo být chápáno doslovně, nasadí teď mnohým brouka do hlavy, protože Miriam skutečně dvakrát ovdověla a byla jediným svědkem obou úmrtí.

Všichni poněkud zrozpačitěli, nevědouce, jak s touto informací naložit.

Podíval jsem se na okno protějšího domu, kde přes půl roku svítil vánoční stromeček. Nikdy se v tom bytě nerozsvítilo jiné světlo, nikde nebylo vidět pohyb, poodhrnutá záclona zůstávala ve stejné pozici a okno bylo stále zavřené, jenom venkovní parapet s květináči plnými uschlých rostlin upomínal na jakési obyvatele, kteří snad odjeli nebo zemřeli nebo byt nabídli k prodeji, určitě to mělo nějaké vysvětlení, přesto mě onen radostně svítící vánoční stromeček nepřestával mást a zneklidňovat. Nejednou jsem se zabýval myšlenkou, že zavolám na policii, ať zjistí, jestli se tam něco nestalo, jenže pokaždé jsem nakonec svůj úmysl začal přičítat fantazii, zbytnělé četbou detektivních románů, a znovu jsem od něj upustil. Ostatně kdyby se tam něco stalo, dávno by se na to přišlo.

 „Já znal pouze jednu Miriam a není mi známo, že by někoho zabila,“ řekl jsem. „Pokud vím, její první manžel se zastřelil a druhý zemřel na záduchu. Asi myslíš nějakou jinou ženu toho jména.“

„Chm,“ udělal si Vilém a já bych ho v té chvíli nejradši zabil. To jeho nadnesené a vševědoucí chm mě nepřestávalo dohánět k šílenství, a kdyby si zkusil říct ještě to, co mi s oblibou předhazoval, totiž každý ví, žes Miriam miloval, ale měl jsi holt smůlu, nebyls jí dost dobrý, tak bych ho na mou duši něčím přetáhnul. On si však obřadně upěchoval zbytek tabáku v dýmce, zapálil si, zabafal a s odpovědí nijak nespěchal. Nebylo vyloučeno, a jeho pohled tomu nasvědčoval, že mi blahosklonně poskytuje oddechový čas, že doufá, že mi jisté věci samotnému dojdou a on mi je nebude nucen vykládat po lopatě. Ve mně však kypěla žluč, a rozhodně jsem mu nechtěl usnadňovat situaci, v níž se ocitl kvůli vlastnímu neuváženému nařčení.

 „Ne, nemyslím jinou Miriam,“ pravil konečně. „Mno, a pověz mi, umíš si představit chlapa, který je s manželkou v posteli a najednou ve zlomku vteřiny vyskočí, vytáhne pistoli z nočního stolku a odpráskne se? Nebo znáš jinou verzi? Mně Miriam vyprávěla tuhle.“

Mně taky,“ řekla Alena. Pár dalších přítomných souhlasně přikyvovalo.

Uplynuly sotva dva měsíce, co Miriam zemřela, a nikdo jí nedokázal projevit úctu, natož se jí zastat. Bylo to na mně:

„Jistě, i mně vyprávěla tuhle verzi a připouštím, že může znít podezřele. Zvlášť pro ty, kteří jí záviděli a pořád na ní hledali něco špatného. Všichni ale víte, že Jan mluvil o sebevraždě dost často. Trpěl hlubokými depresemi, byl dost prchlivý a míval zkratové jednání. Proč by se nemohl najednou nečekaně zastřelit? Taky byste měli vzít v úvahu, že Miriam prožívala každou drobnost, která by se většiny lidí ani nedotkla, nesmírně intenzivně. Janova šokující smrt ji zasáhla víc, než si kdokoli z nás dokáže představit. Vůbec to nezvládala, léta navštěvovala psychiatra a postupně si to celé pro sebe přetavila do divadelní zkratky. Co na tom? Nevíme, jak přesně to proběhlo, nebyli jsme tam. Ale i kdyby okolnosti Janovy smrti byly úplně jiné, než jak je pak kdekomu na potkání líčila, aby to ze sebe dostala, nic nedokazuje, že ho zabila. Vždyť ani nevěděla, jak se s tou zbraní zachází, a policie našla stopy střelného prachu na jeho, ne na jejích rukou.“

Připadal jsem si jako advokát při závěrečné řeči, který se zoufale snaží obhájit svého mandanta, přestože ortel byl již téměř vynesen. Znal jsem, patrně jako jediný z nich, i další verze, včetně té poslední, nejpravděpodobnější, která v ní vyvolávala pocit dluhu. Možná by bylo podpořilo moje argumenty, kdybych je s nimi seznámil, ale nechtěl jsem to riskovat. Jiné verze než ta, kterou se Miriam naučila odříkávat doslova jako své divadelní role, mohly dokazovat, že se s tou tragickou událostí nikdy nevyrovnala a ustavičně hledala důvody, kvůli nimž k ní došlo, jenže jak léta plynula a detaily té kritické noci začaly tonout ve stále hustší mlze, nahrazovala je jinými, hlavně co nejkratšími, v nichž ubývalo slov, tedy i možností cokoli jimi zpětně vysvětlovat, až nakonec jako osamělý a nepochopitelný trn v jejím srdci zůstal jen samotný ten čin. Bez okolností, bez příčin, beze slov. Prostě vyskočil, popadl pistoli a zastřelil se.

Třeba by tento můj výklad přijali, a třeba taky ne. Třeba bych jim naopak poskytl další důvod k osočování, přinejmenším by ji asi označili za lhářku.

Vzpomněl jsem si, jak jsme jednou s Miriam pluli loďkou po Vltavě, a když jsme projížděli kolem Střeleckého ostrova na té straně, odkud je vidět na Kampu, zničehonic se rozplakala. Složil jsem vesla a chtěl jsem zastavit, ale ona vykřikla:

„Nezastavuj, jeď dál! Vesluj! Proboha! Už nikdy nechci tu lavičku vidět!“

„Kterou?“ zeptal jsem se. „Je jich tam plno.

„Tu, jak na ní sedí ten člověk v černém klobouku, copak ji nevidíš?“

Utírala si slzy a ukazovala směrem, kde vůbec nikdo neseděl. Rozhlédl jsem se po ostatních lavičkách, až vzadu na jedné seděla starší žena a házela míček psovi, aby aportoval, jinak v parku nebyla živá duše.

„Aha,“ řekl jsem a zabral vesly. Snažil jsem se loďku otočit tak, aby do parku neviděla. „Co je na ní tak zvláštního, že kvůli ní pláčeš?“

„Tam to začalo. Tam na té lavičce. Taky měl klobouk. Tmavěmodrý plstěný, pamatuješ? Hrozně mu slušel. Vždycky to byl krásný muž, i bez klobouku, ale když si nasadil klobouk, byl neodolatelný. Bože, jak já ho miluju.

Zase si na okamžik neuvědomovala, že Jan už léta nežije. To se jí stávalo. Zmateně mi líčila, jak právě tam, na té lavičce jí Jan poprvé ukázal svou zbraň.

Další články

Ajelet Gundar-Gošenová (*1982) vystudovala psychologii na univerzitě v Tel Avivu a scenáristiku v Jeruzalémě. Patří mezi největší přísliby současné mladé izraelské literatury, o čemž svědčí fakt, že její román Probudit lvy zařadily New York Times mezi 100 nejvýznamnějších knih roku 2017. Autorka svůj román osobně představí 8. října v 19 hodin v Knihovně Václava Havla, kde s ní budou o knize debatovat reportér České televize pro Blízký východ Jakub Szántó a překladatelka Magdalena Křížová.
Ukázky

Ajelet Gundar-Gošenová probouzí lvy

Ajelet Gundar-Gošenová (*1982) vystudovala psychologii na univerzitě v Tel Avivu a scenáristiku v Jeruzalémě. Patří mezi největší přísliby současné mladé izraelské literatury, o čemž svědčí fakt, že její román Probudit lvy zařadily New York Times mezi 100 nejvýznamnějších knih roku 2017. Autorka svůj román osobně představí 8. října v 19 hodin v Knihovně Václava Havla, kde s ní budou o knize debatovat reportér České televize pro Blízký východ Jakub Szántó a překladatelka Magdalena Křížová.
 | Garamond
Do kriminálky Susanin efekt přimíchal Peter Høeg i politickou fantasy. Hlavní hrdinkou je žena s nevšední schopností – umí kohokoliv přimět, aby jí vyzradil své největší tajemství. „Na začátku je obviněna z trestného činu, od dánských úřadů dostane nabídku, že ji propustí, pokud ještě jednou využije svůj zvláštní talent,“ prozradil Høeg.
Ukázky

Cit slečny Susan pro tajemství

Do kriminálky Susanin efekt přimíchal Peter Høeg i politickou fantasy. Hlavní hrdinkou je žena s nevšední schopností – umí kohokoliv přimět, aby jí vyzradil své největší tajemství. „Na začátku je obviněna z trestného činu, od dánských úřadů dostane nabídku, že ji propustí, pokud ještě jednou využije svůj zvláštní talent,“ prozradil Høeg.
 | Peter Høeg
Zuzana Říhová (*1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Od roku 2014 do roku 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je mimo jiné editorkou antologie prózy české poválečné avantgardy Neplač, vstaň a střílej! (Akropolis 2015), do které zařadila klíčové texty členů Devětsilu. Literárně debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin 2016). Román Evička je její prozaickou prvotinou.
Ukázky

Na kraji parku v předvečer druhé světové války

Zuzana Říhová (*1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Od roku 2014 do roku 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je mimo jiné editorkou antologie prózy české poválečné avantgardy Neplač, vstaň a střílej! (Akropolis 2015), do které zařadila klíčové texty členů Devětsilu. Literárně debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin 2016). Román Evička je její prozaickou prvotinou.