Ještě před druhou světovou válkou se začalo formovat společenství básníků a výtvarníků, které zpětně dostalo název Lianozovská škola - podle železniční stanice, kde žil výtvarník Oskar Rabin, který každou neděli otevíral svou místnost v komunálním bytě (na chvíli proměněnou v galerii) zájemcům o neoficiální výtvarné umění. Lianozovská škola nebyla skupinou v pravém slova smyslu - nikdo z účastníků nevydal žádné prohlášení ani manifest. Spíše než společný poetický program lianozovce spojovaly příbuzenské vztahy, přátelství, podobný pohled na svět, svého druhu apolitičnost a zároveň přesvědčení o neprodejnosti umění (ve smyslu ideologickém). Poezie lianozovských básníků, Jevgenije Leonidoviče Kropivnického, Igora Cholina, Genricha Sapgira, Vsevoloda Někrasova či Jana Satunovského, bývá nejčastěji označována slovem konkrétní - nikoli náhodou se jim od spisovatele a buřiče Eduarda Limonova, který připravoval básně lianozovců pro "tamizdatové" vydání v antologii Apollon 77, dostalo výmluvného názvu - skupina Konkret. Pro poetiku zmíněných básníků je skutečně příznačná jakási doslovnost. Jejich poezie je soustředěna na konkrétní slovo v konkrétní situaci, na řeč běžných rozhovorů, na všednodenní život se všemi jeho tahanicemi a hádkami. Lianozovci na rozdíl od futuristů nerozbíjejí slova, naopak, slovo se jim stává věcí nerozbitnou. Mění pouze kontexty, v nichž se ho užívá. Takový důraz na kontext pak osvobozuje slovo od syntaktických pout a nechává ho mluvit samo za sebe. Nejvýraznějšími představiteli této tradice zhuštěnosti formy i výrazu byli Jan Satunovskij a Vsevolod Někrasov. Není pak divu, že si Satunovskij v době, kdy publikum estrádních básníků zaplňuje stadiony, povzdechne: "Všichni píší velké básně / jenom my se Sevou..." nebo že jinde označí Vsevoloda Někrasova za "ruského Japonce". V této Satunovského narážce není nutně třeba hledat vědomé sepětí lianozovců s japonskou tradiční poezií, ale spíše jakousi metaforu střídmosti ve vyjadřování. Haiku se v ruské literatuře zabydluje až v posledních letech, a to nejen v překladech, ale i v původní tvorbě (každoročně vychází almanach Triton věnovaný ruskému haiku a trojverším). Stejně tak až v poslední době do ruské poezie proniká i západní tradice druhé poloviny 20. století, která je v mnohém příbuzná ruské. Na první pohled se zdá poněkud paradoxní, že zcela nezávisle na sobě, odděleny železnou oponou, mohly vznikat natolik podobné poetiky. Lianozovští básníci nic netušili o poválečné německojazyčné či české konkrétní poezii, a přesto k ní nemají daleko. Snad proto, že životní situace přece jen do značné míry formují i způsob, jakým se o nich vypovídá - v tomto případě pak spíše jakousi nemožnost promlouvat jazykem, kterým mluvili nacisté či komunističtí partajníci. Jazyk, aby znovu obstál, musel být redukován na své nezbytné minimum. Ruští básníci měli možnost seznámit se se západním konkretismem už v roce 1964 v stati J. Golovina publikované v časopise Inostrannaja literatura, kde byl Západ nemilosrdně rozmetán na prach. To už však mohli jen s překvapením konstatovat, že tehdejší Západ a Východ došly k týmž výsledkům.

ukázka z textu Aleny Machoninové Podoby a nepodoby ruského minimalismu 1/2006

Jevgenij Kropivnickij: Zpoza rohu

Noc. Sněží. Most a všude klid.

Jen město nespí, spěchá žít.

Tmavý kout. Most. Dva čekají.

Schovaní. V úkrytu. Potají.


Mladší má v ruce kudlu: tne!


Zpod brýlí bělmo zablýskne.

Dej sem ten kvér... sundej to z něj...

Do díry v ledu...

                     V putyce rej;

Hluk, světlo... Ti dva u stolu

pijí...


                     Proud nese mrtvolu.

1937

Genrich Sapgir: Pouliční rozhovory

Manželka a tchýně

Vyloženě zešílely

Jen si představ


A v tu chvíli

Sama prej svý vlastní děti

Ty dráty sou pod napětim

To bys koukal, ta má kozy

Šéf se po mně v práci vozí

Vona řiká

A já na to


Tak to je mi teda líto


Von totiž ten kuchař s tou

Prodávaj to pod rukou


Jak vás spolu načapám

Z toho chlapa stáhnu kůži


Matko


Boží


Tý si vážim, stejně ale nerozumim

Nad čim tu chceš mudrovat

Šla na potrat


Dal si škopek, navrch druhej

Přišel pozdě, ujel vlak

Účetního trefil šlak

Dostal flastr – deset let

Koukaj a von už je tuhej


Moc rád chodím na balet.

Igor Cholin

Vy neznáte Cholina

A raděj nechtějte ho znát

Je to strašná děvka

Kurva jako drát


Místo hlavy


Prázdnou flašku

Místo veršů


Blivajz v prášku

Místo údů


Chůdy trčící

Nakopali mu


Zadnici


Jak nezasel


Tak nesklízí


Jí za tři


Škemrá u cizích


Země


Jak jenom uneseš

Takovouhle veš

Vsevolod Někrasov: Také já o vesmíru

Poletím nebo ne – nevím

Na Měsíc nebo na hvězdu

Ale Měsíc jsem ochutnal

V jednačtyřicátém v Kazani

zatmění

válka

nicméně

měsíc

bílé

světlo

bílý

sníh

bílý


chléb

který není

žádný není

Už dávno jsem se vrátil do Moskvy

Skoro každý den obědvám

A měsíc vypadal k nakousnutí

A nakousnutý chutnal bíle

Jan Satunovskij

270

Piju zřídkakdy, a pořád míň;

s kouřením už jsem skoro přestal;

a pokud jde o ženy,


věřte mi, jsem čistý jako krystal.


Promluvme si o krystalech.


Jsou krystaly – Izoldy a Tristani.

Lollobridgidy,


Marilyn Monroe.

Krystal strom


a krystal víno.

Krystalografii u nás na fakultě

přednášel profesor Mikej,

Alexandr Jakovlevič.

Zavřeli ho v sedmatřicátém.

Když ho pustili, řekl:


Ne, nemůžu.


A vy mi tu budete něco povídat o Lollobridgidě!

15. července 1963