Ukázka:

Ne všechny pochvaly mají stejnou váhu
Rozhodla jsem se na chvíli vyřadit „šikulku“ ze svého slovníku, dokud nebudu přesně vědět, za co můžu chválit a jak to dělat, aniž bych u Jules něco pokazila. Jistota je jistota. Zprvu mě ale nenapadlo, že toto mé nové soustředění na chválu ve mně očividně spustí jakýsi radar, protože kamkoli jsem šla, zaslechla jsem každou „Šikulku!“, která tam zazněla. Tudíž jsem to slyšela všude a často. Bohužel ne všechna zvolání „Šikulka!“ mají stejnou váhu. Někdy to znělo, jako by dítě vynalezlo lék na rakovinu a nominace na Nobelovu cenu byla na spadnutí, i když jediné, co udělalo, bylo, že si zulo boty, než vlezlo na pískoviště.
„Jsi šikulka! To je náš pašák!“ Nebo seskočilo z houpačky.
„Šikulka! To byl ale skok!“ Potlesk, potlesk, potlesk. Nebo dojedlo.
„Šikulka! Ty jsi ale šikovný jedlík!“
Na druhou stranu se objevovaly případy, kdy pochvala „Šikulka!“ zněla tak nějak bez života – nejspíš proto, že neustálým mechanickým opakováním ztratila význam.
A někde mezi tím byly nenápadné, přesto však podpůrné pochvaly, kdy zvolání „Šikulka!“ znělo, jako by tím rodiče říkali: zajímá mě, co děláš, a myslím, že ti to jde skvěle. Jen tak dál. Jednou třeba šestiletý kluk řekl: „Tati, hele, koukej na tohle!“ a zhoupl se na dětské prolézačce. Táta okamžitě zvolal: „Jsi šikulka!“ Nijak to nepřehnal. Nijak to nepodcenil. Říkám si, co jiného měl říct? Toto přece není manipulace, nebo je? Uvažovala jsem. Co by na tom mohlo být špatného?
Jindy bych naopak přísahala, že být slepá, budu si myslet, že lidé cvičí psa, nikoli že chválí dítě.
„Zůstaň sedět… Šikulka!“ nebo „Počkej, až budeš na řadě… Šikulka!“ a „Hezky stojíš v řadě!“ Někteří rodiče dokonce zatleskali.
Přemýšlela jsem, proč všichni za všechno a pořád chválíme? Naše ustavičné, byť dobře myšlené chválení začalo být vtíravé. Připadala jsem si jak ve Velkém bratrovi – žádná činnost, jakkoli bezvýznamná, neunikne našemu hodnocení. Přemýšlela jsem, zda děti, které si tolik zvykly na neustále proudící slova chvály, budou mít větší sklony pochvalu vyhledávat, když jejich úsilí nebude automaticky oceněno zvukem fanfáry:
„Mami, sleduj tohle!“
„Šikulka!“
„Teď koukni na tohle!“
„Výborně, broučku!“

„A co říkáš na tohle?“
„Skvělé!“
„A tohle!“
Protože když nepřijde pochvala, počítá se to? Je to uspokojivé?
Na druhou stranu si dokážu představit, že neustále chválené děti mohou pocítit jistou úlevu, když je konečně pustíte z dohledu. Ufff, jsou pryč. Konečně si můžu v klidu hrát, aniž bych u toho musel být pořád   za šikulku

Chválení dětí za posledních několik desetiletí nabírá na obrátkách. „Šikulka!“ (popř. „Skvělá práce!“) se v současné době stala tou nejcharakterističtější frází amerického rodiče jednadvacátého století, a také každého učitele, kouče, lékaře, chůvy, lidí, co hlídají  děti – tedy každého, kdo přijde do kontaktu s dítětem. Prosadila se i přes to, že řada kritiků už nějakou dobu volá: „POZOR: Nebezpečí!“ Jako jedna z prvních před ní varovala maďarská pediatrička dr. Emmi Piklerová, která ve třicátých letech 20. století vedla rozsáhlý výzkum zabývající se přirozeným vývojem hrubé motoriky u kojenců. Ve své odvážně nazvané knize What Can Your Baby Do Already (Co už vaše miminko umí?) – název sarkasticky komentuje nezdravou posedlost rodičů tím, jak rychle se vyvíjí jejich dítě – dr. Piklerová varuje: „Když dítě přehnaně oceňujeme za určité úspěchy, bráníme mu v rozvoji… Dopad je nevyčíslitelný. Výsledkem je, že dítě nebude… zkoušet to, co ho těší, ale to, co podle něho potěší dospělé.“
Dr. Piklerová je přesvědčená, že oslavovat úspěch spolu s dítětem je něco jiného než se snažit dítě postrkovat k ovládnutí další zásadní doved- nosti, jako je postavit se nebo chodit, tím, že ho odměňujeme pochvalou – „To zvládneš! Dokážeš to! … Šikulka!“ Když se totiž snažíme podpořit vývoj dítěte potleskem za jeho úsilí osvojit si určitou zásadní dovednost, sdělujeme mu tak, že to, kde se ve vývoji nachází – třeba v batolecím období –,pro nás není dost. Existuje také riziko, že děti budou nakonec slabší nebo budou mít horší koordinaci, protože se snaží uspěchat vývoj, jen aby vyhověly, místo aby poslouchaly své moudré tělo. Tudíž naše „povzbuzování“ může nakonec děti vést k větší nejistotě – doslova i přeneseně. Máma
a táta chtějí, abych chodil. Pak ze mě budou mít radost! Ale ne, proč by moje tělo pořád ještě občas raději lezlo? Musím. Se. Postavit.
Podle dr. Piklerové je ponechání iniciativy na dítěti a respektování jeho jedinečného tempa a způsobu vývoje  základem pro zdravý růst – fyzický i  psychologický. Ve snaze uklidnit úzkostlivé rodiče vysvětlovala: „Pro kojence jsou jeho pohyby, vývoj těchto pohybů a každá maličkost s tímto vývojem související zdrojem neustálé radosti. Když mu do toho nikdo nezasahuje, kojenec se bez problémů naučí obrátit, válet, plazit po břiše, přejít do pozice na všech čtyřech, stát, sedět a chodit.“ Svým vměšováním – které často přichází ve formě dobře míněného povzbuzení a pochvaly – nejen že vývoji dítěte nijak nepomáháme, ale dokonce mu tím sdělujeme, že oceňujeme víc samotný výsledek než cestu k němu.
Když jsem se dívala na svět očima dr. Piklerové, začala jsem si všímat věcí, jimž bych dříve nevěnovala pozornost, a byla jsem překvapená, jak nenápadná a snadno přehlédnutelná mohou být semínka, z nichž vyros- te jedinec snažící se uspokojit potřeby  ostatních.  Byla  jsem  například na návštěvě u svých přátel Nicka a Tanji a společně jsme vybírali, jakou barvou by mohli vymalovat obývací pokoj. Najednou ti dva zničehonic spustili úplný ohňostroj chvály patřící jejich devítiměsíční Lole.
„Šikulka, Lolo!“ tleskala Tanya a zářila. „Šikulka!“
„Šikulka!“ souhlasil Nick. „To je moje holčička!“
Lola přestala se žužláním červeného gumového míčku, zvedla oči a doširoka se usmála.
Co se právě stalo? Nedalo mi to a začala jsem nad tím uvažovat. Lola si spokojeně hrála, zatímco my jsme debatovali, zda měsíční šeď nebude příliš tmavá, a najednou byla Lola tři metry od nás, v jídelně, kde si hrála s míčkem. Očividně mi uniklo něco velkolepého. V obličeji muselo být moje zmatení patrné, protože Tanya mi situaci začala objasňovat: „To bylo podruhé, kdy se Lola sama dokázala přeplazit přes schod. Mám pravdu, Lolo? Ty jsi šikulka, zlatíčko moje!“„Aha, páni! Skvělé,“ řekla jsem, zatímco jsem si pomyslela hmmm. Samozřejmě jsem dokázala pochopit jejich nadšení. Je úžasné sledovat, jak se vaše slabé a bezmocné novorozeně překvapivou rychlostí mění v koordinované dítě, které je pořád v pohybu (a šplhá po schodech). Příroda opravdu je fascinující. Ale vzhledem k tomu, že Lola je normálně se vyvíjející a rostoucí jedinec druhu homo sapiens, nemohla se nenaučit plazit se po schodech, a tak jsem přemýšlela, jak asi Lola vnímá pochvalu za něco, co je nevyhnutelné? Lvice rozhodně netleská, když se lvíčata začnou učit chodit. Tak to zkrátka je. Chválit dítě za to, že se přeplazilo přes schod, je jen krůček od toho začít ho chválit za to, že dýchá. To je naše šikulka! Nádech a výdech! Šikulka!
Dokážu si představit, že se dítě může začít zdráhat zkoušet něco, v čem přirozeně není moc dobré, protože se bojí, že nedostane pochvalu, kterou se naučilo očekávat za to, co přichází přirozeně. Ta ironie! Nebo možná, jak zmiňuje dr. Piklerová, bude dítě nadále dělat cokoli, co mu zprvu přinášelo vyznamenání a pozornost, a bude doufat v další chválu. Samozřejmě nakonec pochopí smutný fakt, že tento „úspěch“ už je ohraná písnička, která už si pochvalu nezaslouží, a pokud chce dále získávat pozornost, bude muset předvést něco dalšího. Možná by se mamince a tatínkovi mohlo líbit tohle? Nelíbí? Hmmm, tak já zkusím tohle…